Hirošima - japonský Fénix

Když jsem na konci loňského roku nuceně měnil notebook a na poslední chvíli jsem zálohoval staré dokumenty a obrázky, procházel jsem postupně i archívní ročníky fotek. Znovu jsem se přesvědčil, že tam je spousta fotek z mých dvou japonských cest, které jsem nikdy nepoužil a nikomu ani neukázal. Přece jen - do tehdejších denních blogových reportáží, které jsem psal docela v kalupu přímo na místě, se vešlo vždy jen pár snímků a příležitostí se k fotkám vrátit nebylo za běžného provozu mnoho. Teď tu vzhledem k trvající virové epidemii a z ní plynoucí mírnější formě "domácího vězení" určitá šance je, tak jsem v archivu trochu zalistoval a pro dnešek jsem z něj vytáhl jedenáct fotek z města, které bylo před tři čtvrtě stoletím v jediném okamžiku prakticky vymazáno z map - z Hirošimy. Před devíti lety jsem ve městě a jeho okolí strávil sice jen krátký ale moc zajímavý čas (jeden den, jednu noc a následující ráno) při cestě z Kjóta na ostrov Kjúšú a na základě tehdejších zážitků jsem napsal blogový článek Atomový dóm a mijadžimské ústřice. Při své druhé návštěvě Japonska o tři roky později jsem už městem jen projížděl při své cestě na ostrov Jakušimu. Dnes vás tedy zvu znovu na krátkou procházku Hirošimou, během které se podíváme, jak tato inkarnace bájného ptáka Fénixe dokázala povstat ze zmaru, smrti a popela.

Mohlo by se zdát, že Hirošima je dodnes utvářena hlavně svou historií. Ano, samozřejmě, mnoho turistů sem přijíždí právě kvůli historii (přiznávám, já jsem k nim nepatřil, chtěl jsem hlavně vidět blízký ostrov Mijadžimu a Hirošimě se při této cestě nedalo vyhnout), ale jinak je Hirošima úplně normální moderní, živé a dynamicky se rozvíjející velkoměsto, v němž se připomínka prvního děsivého válečného využití atomové zbraně omezuje na rozlehlý ostrov v bezprostředním sousedství epicentra výbuchu (hypocentrum bylo ve výšce 580 m). Na tomto ostrově a přilehlém nábřeží se nachází většina vzpomínkových míst, památníků a muzeí souvisejících s výbuchem atomové bomby ráno 6. srpna 1945.

 

 

Jako člověka, který vyrostl ve městě na soutoku čtyř řek, tedy v Plzni, mě zaujalo, že Hirošima v tomto ohledu dala Plzni flek, protože jde o město dokonce se sedmi řekami. Kolem ostrova s Parkem Míru protéká řeka Honkawa (na obrázku, říční rameno na druhé straně ostrova se nazývá Motojasu). Samotné historické centrum bylo zničené zcela a na jeho místě jsou dnes nejrůznější památníky a muzea, ale kolem zdejších parků rostou všude prstence moderních výškových budov.

Když jsem napsal, že centrum bylo zničené zcela, je tu samozřejmě jedna důležitá výjimka: Tzv. Atomový dóm (po japonsku Genbaku Dome), je pozůstatkem po rozsáhlé budově Hirošimského prefekturálního paláce z roku 1915, kterou projektoval český architekt Jan Letzel. Masivní železobetonová konstrukce budovy zčásti vydržela nápor obrovské exploze, byť žár v místě výbuchu zabil až na výjimky všechno živé v širokém okolí, a po dlouholetých diskusích o budoucnosti tohoto místa se nakonec místní autority dohodly, že torzo paláce bude ponecháno ve stavu bezprostředně po výbuchu jako památník. Od roku 1996 je tato památka na Seznamu světového dědictví UNESCO.

 

Na kovové struktuře kupole je pěkně vidět, jak byla konstrukce "festovní". Architekt Jan Letzel se kvůli tomu, že jeho budova vydržela naprosto extrémní podmínky, o nichž se nikomu nemohlo v době projektu ani zdát, stal známým po celém světě, čehož se ovšem nedožil, protože po velkém zemětřesení v Tokiu v roce 1923 se u něj postupně rozvinula duševní choroba, takže se vrátil do Československa a v roce 1925 v pražské léčebně pro duševně choré "v Kateřinkách" zemřel v pouhých 45 letech.

V Parku Míru se nachází celkem kolem padesátky drobnějších památkových objektů k připomenutí různých specifických skupin obětí . Toto je např. "Pamětní věž" k poctě mobilizovaným studentům, vlastní památník mají např. i oběti z řad korejských občanů.

Z odstupu už je dnes Atomový dóm vizuálně zasazený do společnosti moderních budov v pozadí. Po výbuchu se často říkalo, že plnohodnotný život se do města - pokud vůbec - navrátí možná za 70 nebo 75 let. Tři čtvrtě století od atomového útoku uplyne právě letos a je možné říct, že Hirošima povstala z popela mnohem mnohem dříve.

V Parku Míru se nachází i známý Dětský památník, který byl postaven v roce 1958, tři roky poté, co na leukémii po ozáření při výbuchu zemřela dvanáctiletá dívka Sadako Sasaki. Památník má podobu dívky držící v rukou zlatého jeřába, což souvisí se starou japonskou legendou, podle které se každému, kdo složí tisíc papírových jeřábů, splní jedno přání. Sadako se snažila starou legendu naplnit, protože měla přání uzdravit se, ale ani více než 1000 složených jeřábů nakonec k záchraně bohužel nestačilo. Jako připomínka osudu malé Sadako a jako symbolické odsouzení použití jaderných zbraní se dodnes dostávají k památníku tisíce papírových jeřábů origami, přinášených nebo zasílaných ze všech koutů Japonska i z dalších zemí.

Hlavním památníkem Mírového parku je kamenný kenotaf, u kterého se koná většina oficiálních slavnostních aktů. Zcela neoficiálně sem ale chodí přidat květinu a vzdát úctu mnoho běžných kolemjdoucích. Zde poprvé položil květiny i americký prezident Barack Obama, ale do té chvíle v okamžiku pořízení této fotky chybělo ještě dlouhých pět let (přelomová oficiální návštěva se konala až v roce 2016, tedy 71 let po jaderném útoku).

Hirošima má nejhustší tramvajovou síť v Japonsku. Dokonce prý v ulicích doposud jezdí tři modré tramvaje, které byly v provozu už před atomovým výbuchem v srpnu 1945 (patřily k těm 10% vozů, které nebyly výbuchem bezprostředně zničeny). Dočetl jsem se, že již 3 dny po výbuchu byla zprovozněna (neumím si vůbec představit jak) část tramvajových tras ve zničeném městě a tramvaje pomáhaly zvládnout všeobecný zmatek. Tahle tramvaj nebyla sice modrá, ale zelená je, myslím, taky dobrá. Párkrát jsem roztomilé místní tramvaje vyzkoušel a ušetřily mi spoustu pěších kilometrů a námahy. A možná proto, že jsou vozy tak pěkně a různorodě barevné, prý v nich nejezdí žádní černí pasažéři :-).

Z tohoto úhlu pohledu celkem nenápadný most Aioibashi má netradiční tvar písmene T; hlavní část mostu spojuje břehy řeky a vedlejší rameno vede na špičku ostrova, ze kterého jsem fotil. Právě kvůli originálnímu tvaru mostu dobře viditelnému z velké výšky byl tento most Američany vybrán jako přesný cíl atomového bombardování. Vítr uranovou bombu nakonec zanesl trochu stranou, takže vybuchla něco přes 200 m od mostu. Výbuch paradoxně most úplně nezničil, jen těžce poškodil, takže stavba po mnoha opravách sloužila až do 80. let, kdy byla nahrazena novým mostem stejného tvaru.

Hirošima leží na břehu tzv. Vnitřního moře, které odděluje ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku a je doslova poseté menšími ostrovy a ostrůvky. Jedním z velmi známých turistických cílů je posvátný ostrov Icukušima (známý také jako Mijadžima), který leží necelých 20 km od města. Na ostrově je jedna z nejznámějších japonských památek, svatyně Icukušima, za jejíž slavnou oranžovou "plovoucí bránou torii" sem jezdí milióny návštěvníků z Japonska i z celého světa. Já jsem dorazil za odlivu, takže jsem sice bránu neviděl plavat, ale zato jsem k ní mohl dojít relativně suchou nohou a prohlédnout si ji zblízka. Přes úzký průliv s připlouvajícím a odplouvajícím trajektem je vidět cca stotisícové město Hacikaiči, které už je fakticky předměstím více než miliónové Hirošimy. Mimochodem, věnec hor kolem města byl jedním z důvodů, proč byla Hirošima vybrána jako cíl bombardování, protože hory měly zvýšit účinek bomby na rovinatý prostor, kde město leží.

Je pravda, že návštěva Hirošimy - ať už si prohlédnete často děsivé muzejní expozice nebo ne, já jsem si na to netroufl - asi nemůže neprobudit spoustu emocí i otázek s často velmi nejednoznačnými odpověďmi, pokud nějaké vůbec existují. Na druhou stranu je právě Hirošima unikátním dokladem obnovy a vzkříšení velkého města, obnovy fyzické i duchovní, obnovy takového rozsahu, který se nejspíš dlouho zdál nedosažitelný a nepředstavitelný. Dnes, tři čtvrtě století po výbuchu tvoří pamětníci hrůzného dne (ti, co atomový výbuch přežili, mají v Japonsku speciální označení "hibakuša") už jen malé procento obyvatel města a jejich potomci ve spojení s přistěhovalci z mnoha jiných míst v Japonsku tvoří běžný společenský organismus jaký je k vidění v ostatních velkých japonských městech.

Přestože jsem se chtěl při svém putování krásnou japonskou zemí původně Hirošimě zcela vyhnout, nakonec jsem rád, že jsem ji navštívil. Ne jako připomínku hrůz, kterým museli zdejší lidé čelit, i když ta se nedá pominout, ale právě kvůli té úžasné naději, která z toho města sálá a dává jasný příklad, že nikdy není úplně vše ztraceno.

P.S.: Další články o spoustě zajímavých míst, která jsem měl možnost v Japonsku navštívit, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.