Poslední dny soutěže o výstavní fotografii

Dnešní článek má být jen malou připomínkou: V pondělí je totiž poslední dubnový den, kterým skončí možnost přihlásit se do soutěže o velkou výstavní fotografii podle vlastního výběru z mé aktuální webové "e-Xpozice" Fantaskní příběhy ze světa kůry. Pokud chcete popustit své fantazii uzdu a okouzlit mě svým vlastním názvem některých z fotek této kolekce, je to, myslím, soutěž přesně pro vás. V okamžiku publikování této připomínky je v soutěži už víc než 170 návrhů názvů, někteří z vás mě k mé velké radosti doslova zasypali a potěšilo mě, že mi přišly i návrhy, na kterých svou neobyčejnou fantazií zapracovaly i malé děti.

Podrobnější informace a přesná pravidla najdete nejen u výstavní kolekce, ale i v blogovém článku Soutěž o výstavní fotografii. Uzávěrku udělám přesně na prvního máje v 0:00 hodin a pak mi nejspíš bude pár dní trvat, než soutěž vyhodnotím a vyhlásím vítěze a taky vám dám vědět, jestli jsem se rozhodl podle některých z vašich návrhů upravit dosavadní pracovní názvy svých fotek.

 

Zatím se domnívám, že název následující fotky měnit nebudu. Ale uvidíme, třeba se prostě přívalu vaší inspirace nebude možné ubránit :-):

Zasmušilý Pinocchio (2015, platan na Kampě u Werichovy vily)

Protože dnes článek zrovna neslyne originálními novými tvůrčími nápady, přidám vám jako kompenzaci dva malé bonusy, z blogového dávnověku:

Bonus č.1: Z přítmí nejhlubšího blogového šuplete tentokrát vytahuji krátký text glosující rychlý dubnový přechod zimy v léto, který jsem napsal v úplných začátcích tohoto blogu a od té doby jsem ho novým návštěvníkům blogu nikdy ani jednou nepřipomněl. Článek si tehdy přečetlo jen tolik čtenářů, že by je na prstech spočítal i dlouholetý zaměstnanec státní pily. Není to sice žádná literární perla, ale třeba stojí i s odstupem devíti let za to si přečíst svědectví O tom, jak umíme být krásní.

Bonus č.2: Před osmi lety jsem publikoval malý "kousek v řeči vázané" s názvem Vzpomínka na básníka (I.B.) jako projev úcty k dílu jednoho z mých oblíbených básníků a zároveň i jako projev vzteku, který mě popadá vždy při pomyšlení, kolik poetické krásy se asi muselo během mnoha ponurých let nenávratně ztratit v koších psychiatrických léčeben, ve kterých pobýval.