Asi před rokem jsem na těchto stránkách psal o pozoruhodné výstavě fotografií Zdeňka Thomy s názvem Kouzelné Kjóto, která byla k vidění na Staroměstské radnici (podrobněji viz článek Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto (Wonderful Kyoto). Výstava mne zaujala, samozřejmě tomu napomohlo i to, že jsem řadu míst na obrazech sám svýma očima viděl a procházel se kolem nich, ale přesto v těch fotkách bylo mnoho univerzálního, co nepotřebuje osobní zážitek a konfrontaci s osobně viděným. Bylo pro mne pak velkým potěšením, když se mi na základě mého článku o výstavě pan Thoma loni ozval a vyměnili jsme si pár dopisů.
Když si dnes člověk otevře nějaké zprávy, většinou je to, jako by na
sebe vylil konev splašků. Dozvíme se, kdo koho zabil, kdo se s kým
rozhádal, kdo komu vyhrožuje, kdo považuje koho za idiota a spoustu
dalších negativních věcí. Mediálním hrdinou se, zdá se z historických
ponaučení, nejsnáz člověk stane, když rozpoutá nějakou děsivou válku,
zlikviduje dostatečné množství nevinných lidí nebo když aspoň podpálí
Artemidin chrám v Efesu. Dobrou zprávu, aby člověk pohledal; dobro je
vůbec mediálně nezajímavé a když už se o něm píše, tak mívá skoro až
výsměšný nádech, jak je často (samozřejmě v očích těch správně
rozumných, inteligentních a slušných lidí) spojované s naivitou a
idealismem. Přiznávám, že čím jsem starší, tím mám radši dobré zprávy,
stejně jako mám rád dobré a zajímavé lidi, a když se o nějaké opravdu
pozitivní zprávě o takových lidech dozvím, mívám chuť se o ni podělit i s
ostatními, což je přesně příklad dnešního článku.
Kdo si na můj blog už nějakou dobu chodí číst, dobře ví o tom, že Japonsko se zvláštním a moc krásným řízením osudu stalo místem, které jsem měl možnost procestovat při dvou delších návštěvách (víc než 60 bezprostředních reportáží z mých cest najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči). Pravda, k první cestě do Japonska jsem se dostal trochu překotně a Japonsko samotné v tom paradoxně nehrálo zas až tak podstatnou roli - za trochu jiných okolností bych místo do Japonska stejně neochvějně vyrazil klidně na Špicberky, do Argentiny nebo do pouště Gobi; jsou chvíle, kdy stoprocentně víte, že - ač se to možná nejeví úplně rozumně - prostě musíte vyrazit na nějaké konkrétní místo, i kdyby bylo na druhém konci světa, protože v ten okamžik nejde dělat nic jiného. Až zpětně a s osobní zkušeností jsem pak začal o Japonsku víc číst a víc komunikovat s různými lidmi, kteří o Japonsku vědí mnohem víc než já. A tehdy jsem zjistil, že vlastně všichni takoví lidé se shodují - kromě zvláštního vlídného naladění a většinou i originálního myšlení - i v tom, že znají jako jakousi nezpochybnitelnou autoritu a "otce - zakladatele" Zdeňka Thomu - cestovatele, fotografa, publicistu, spisovatele a velmi, velmi zajímavého člověka. Člověka, který před mnoha lety v jistém smyslu otevíral dveře do Japonska pro mnoho českých zájemců a snílků, člověka, který už v roce 1970 vyrazil autostopem (!) na roční putování do Ósaky na tehdejší výstavu EXPO, člověka, kterému Japonsko učarovalo a uvízlo v srdci natolik, že se po celý svůj dosavadní život k němu v textech i v obrazech znovu vrací a zprostředkovává svůj úžasný, hluboký a stále se obrozující vztah tisícům dalších lidí.
Před pár dny jsem se k mé velké radosti dozvěděl velmi potěšující zprávu (symptomatické je, že to nebylo z médií), že japonský císař udělil Zdeňku Thomovi vysoké státní vyznamenání: Řád Vycházejícího slunce se zlatými a stříbrnými paprsky za propagaci japonské kultury a za významný přínos k rozvoji přátelských vztahů mezi Japonskem a Českou republikou. Toto vysoké vyznamenání získalo od roku 1875 pouze 12 Čechů, mimo jiné (před sedmi lety) i legendární Věra Čáslavská. Řád Vycházejícího slunce panu Thomovi předal 15. června 2017 při slavnosti ve své rezidenci japonský velvyslanec v České republice pan Kaoru Shimazaki.
Za laskavé poskytnutí fotografií z červnového předání ocenění a za souhlas s jejich uveřejněním na mém blogu
panu Zdeňku Thomovi velmi děkuji.
Ano, to je pro mne příklad těch pravých dobrých zpráv, které bych se rád dočítal na titulních stránkách českých novin a internetových zpravodajů, zpráv, které strčí v mých očích hravě do kapsy spoustu krátkodechých a zbytečných "senzací", jichž jsou naopak média plná. Ocenění mnohaleté, vytrvalé a poctivé práce vykonávané s nadšením a zápalem, práce, která po celá desetiletí byla, pořád je a jsem přesvědčený, že ještě dlouho bude pro mnoho dalších lidí příkladem a inspirací.
Snad nebudete považovat za nemístné, když ocituji pár vlastních vět z blahopřání, které jsem panu Thomovi k udělení vyznamenání napsal:
..."V posledních šesti, sedmi letech, kdy jsem se začal v souvislosti se svými dvěma cestami po Japonsku o tuto zemi blíže zajímat, jsem se osobně či na dálku seznámil s mnoha lidmi, které spojuje láska k této mimořádně zajímavé zemi. No a kromě té společné lásky a mnoha vlastních zkušeností z cest měli ti lidé společného ještě něco: Znali Vás, ctili Vaše dílo a byli si často vědomi, že jen prošli branou, kterou jste Vy kdysi otevíral - v době, kdy to ještě nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes. Jako byste byl jakousi analogií biblického Adama, pokud jde o novodobé české vztahy k Japonsku, jako by kdesi na počátku tito lidé dostali od Vás trochu toho cestovatelského, pozorovatelského a žasnoucího DNA a i díky Vám dokázali z různých úhlů obdivovat, jaké Japonsko spolu se svými obyvateli je. I já tuhle zvláštní "thomovskou" sekvenci DNA mám a jsem na ni hrdý. Sice se projevila až po mnoha letech a ne zcela přímo, ale její vliv je už dnes zřejmý. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem konfrontoval své osobní zážitky z Japonska s tím, co jste o Japonsku už v roce 1980 napsal. Kolikrát jen jsem si říkal: Tak, přesně takhle to bylo, přesně takový jsem z toho měl pocit. A přesně tak bych to napsal, kdybych to tak dobře uměl :-)."...
No a pan Thoma ve své odpovědi uvedl mimo jiné i nenápadnou větu, ve které je asi skryto všechno to podstatné: ..."Ale vždyť jsem dělal jenom to, co mne bavilo."...
Kéž by takových lidí, kteří tím, co dělají a co je samotné baví, inspirovali ostatní k pozitivním věcem, bylo co nejvíc a kéž by se o tom co nejvíc vědělo! Za sebe tomu neumím napomoci lépe, než že o tom aspoň napíšu na svém blogu; třeba to potěší kromě mne ještě i někoho dalšího a - kdoví - třeba tahle "štafeta pozitivního potěšení" zneutralizuje aspoň část "štafet" s úplně opačným znaménkem a pohříchu mnohem četnějších.
A až se budu dívat - ať už z nádherné Fudžisan nebo ze svého úplně obyčejného dobřichovického okna - na vycházející slunce, budu mít radost, že taková fantastická událost má svůj řád. Řád, který je od června v dobrých rukou! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.