Proti proudu šumného Šumného potoka

Už jsem si díky několika sériím pořadů s architektem a hercem Davidem Vávrou vštípil, že šumné věci nejsou jen ty, které šumí, ale i takové, které jsou pěkné a stojí za podívání. Objevil jsem v těch pořadech pro sebe mnoho krásných míst nejen u nás doma, ale třeba i v dalekém Japonsku; vždyť třeba poprvé mě pro úžasnou stavbu nádraží v Kjótu nadchnul právě David Vávra ve svém pořadu věnovaném především působení českých architektů v Japonsku a já si tehdy - aniž bych si uměl představit, že se to opravdu někdy uskuteční - jen představoval, jaké by to asi bylo krásné vidět to vše jednou na vlastní oči (blíže např. viz článek Japan 2011 - U císaře v paláci). Na své nedávné dovolené v Jeseníkách jsem ale měl možnost projít se kolem něčeho, co je šumné z obou důvodů nebo dokonce ze tří důvodů zároveň: Nejenže jde o velmi pěkné místo "pro oko", ale navíc to místo ještě příjemně šumí. A - pěkně do třetice - se slovo šumný dokonce objevuje v názvu. Řekněte sami: vás by nelákalo projít se - byť bohužel bez sympatického pana architekta jako extravagantního průvodce - kolem Šumného potoka?

 

Protože jsem bydlel v Jeseníku, k Šumnému potoku jsem to neměl nijak daleko. Stačilo popojet autobusem docela malý kousek do Adolfovic a vyrazit po turistické značce do kopců rýsujících se v dálce. Sice musíte na úvod jít chvíli po silnici otevřeným terénem (ale za těch pár kilometrů mě minulo jen několik cyklistů a volně pobíhajících vlídných psíků), než vstoupíte do napřed pomalu a posléze stále rychleji se zdvihajícího lesa. Jakmile se ocitnete v lese, přijde vám šumný šumný Šumný potok pěkně naproti a podél celého svého toku jako páv předvádí všechny své vizuální přednosti. A že jich je!

Cestou jsem potkal několik houbařů. I když jsem si původně myslel, že je v celé republice kromobyčejné sucho, a tedy na houby je možné zapomenout, místní mě ubezpečili, že tohle se Jeseníků netýká, vody je i v počínajících prázdninách tolik, co jindy, a hub taky. I vody v Šumném potoce bylo tak akorát - ani málo, aby přírodní rovnováha v korytě nebyla posunutá příliš ve prospěch kamenů, ani moc, aby vám potok nevyšel v ústrety ochotněji, než se podle Gutha - Jarkovského sluší. V ústrety mi vyšly i některé houby (možná by je někteří internetoví diskutéři označili pejorativně jako "vítače"), které se mi podbízely například tím, že rostly tak příhodně, abych se při "sklizni" vůbec nemusel shýbat.

Na Šumném potoce se samozřejmě dají čekat šumné peřeje. Šel jsem proto na výlet opět "natěžko", tedy prakticky se vším, co můj fotobatoh dokáže pojmout, a se stativem hozeným přes rameno navrch. Na rozdíl od kaňonu Bílé Opavy, který jsem si už za různých podmínek prošel mockrát, a mohu se tedy věnovat především focení a teprve sekundárně i výletničení, u Šumného potoka jsem chtěl taky trochu poznávat, což v mém podání kvalitnímu focení moc nesvědčí. Chtěl jsem dojít z údolí až na místní horský hřeben, který se nachází někde kolem výšky 1000 metrů a pak to střihnout lesem na Rejvíz (viz článek Upajdaný výlet na Rejvíz).

Výřez z bližšího záběru stejných peřejí jako na minulém obrázku jsem zkusil fanfarónsky postavit "naštorc" a vzniklo cosi, čemu říkám pracovně Nosatec :-).

Následující fotka z vyšších partií Šumného potoka má jeden atribut, který mám rád: správně klidné a pravidelné vlásečnicové proudy na jezírku, kam přepadává zurčící voda. Bohužel, slušná je jen spodní třetina obrázku, ty horní dvě třetiny vlastně nejsou ničím zajímavé. Fotku sem dávám jen proto, že třeba jedna povedená třetina obrázku bude pro někoho ze čtenářů zajímavá. Vždyť třeba i v hokeji leckdy stačí k vítězství jedna povedená třetina a to ani nemluvím o tom, jakou neuvěřitelnou sílu dokáže mít každá třetina trojjediného Boha :-).

Ano, měl jsem povšechnou informaci, že vyšší partie Šumného potoka jsou po jakési dřívější povodni obtížně prostupné. Většinou mám ale tendenci takovým varováním moc nevěřit; když člověk opravdu chce, projde skoro všude, zvlášť ve vlídných lesích civilizovaného mírného pásma, kde žije jen nemnoho smrtících hadů a potkat rozdivočelého tygra či hladového krokodýla má pravděpodobnost podobnou tomu, že vyhraju superjackpot ve sportce. Když znenadání z hlavní - pořád ještě zpevněné, i když postupně se zužující - cesty ukázala odbočka na polorozpadlou lávku s několikrát zatočenou metastabilní "mostovkou", která vypadala jako ležící a podřimující dvoušroubovicový model DNA, bylo mi jasné, že svým pokusem o přechod bych lávku mohl jedině dorazit, aby se dále netrápila balancováním nad proudem horské říčky. Ostatně - fórově vyhlížející lávka asi odrazuje většinu turistů, protože navazující cestička byla čerstvě zarostlá vysokou nezohýbanou a nesešlapanou travou. Dobře tedy, rozhodl jsem se proto pokračovat hlavním údolím kolem bezejmenného toku, do kterého se u "DNA lávky" skutečný Šumný potok vlévá. Přece nemusím chodit pořád jenom mastňácky po značených cestách, že?

 

Bezejmenný potok, nadále už jen dvojitě a nikoli trojitě šumný, pořád nabízel zajímavé pohledy, no a šumění vody bylo nádherné, jako kdyby mi do uší šuměla samotná Česká filharmonie ve své vrcholné formě.

Raději se vám asi ani nebudu přiznávat, že v dalších peřejích již bezejmenného šumného potoka jasně rozpoznávám Tělo cudné sovy. Pan Sigmund von Příbor by jistě nad mou představivostí nejednou pozdvihl obočí. Já - nemaje dostatečně pevných základů psychoanalýzy - si to díky svému nezřízenému optimismu v tomto případě vykládám jako zřetelný projev svého obdivu k neokázalé moudrosti :-).

 

Ještě jsem šel několik kilometrů po stále prudčeji stoupající cestě, až i ta časem skončila a já pokračoval několika zjevně neoficiálními lesními průseky ve směru, kde zbytky mého orientačního smyslu cítily nějakou schůdnou hřebenovku. Pravda, trochu mne začínala trápit žízeň, protože jsem příliš podlehl představě ideálních prameništních poměrů v bezprostředním okolí Jeseníku. V údolí Šumného potoka jsem ale žádný "oficiální" ošetřovaný pramen neviděl, malá půllitrová láhev již byla několik hodin prázdná a přede mnou ještě odhadem 10-12 km cesty. Ano, nouze by velela nabrat doušek přímo z potoka, ale přece jen... Ale kdo dokáže zázraky náležitě obdivovat a ocenit, tomu se občas zjeví ve své plné kráse: Když jsem se vydrápal lesem do posledního nejprudčího kopce, vyšel jsem na široké pěšině značené jako cyklotrasa přímo u báječně vydatného a studeného pramene nazvaného příhodně Jelení pramen, což pro mne jako pro Čerfa (jak už jsem na blogu několikrát psal, cerf ve francouzštině znamená jelen) dostalo i náležitý symbolický punc :-).

Na další cestě už jsem moc nefotil, byť třeba k místu pozoruhodného lesního hřbitova ruských válečných zajatců se nejspíš ještě v budoucnu na blogu vrátím. Ale to je zase úplně jiné než dnešní šumné téma, kterému jsem v tomto článku chtěl nabídnout sólo.

A co by to bylo za šumné téma, kdyby ho nedoprovázela krása barevných květů pro oči těch, co mají květy rádi. Proto posílám aspoň tuhle broučí (nebo nejspíš beruščí) kreaci, kterou jsem vyfotil po návratu, když jsem spočinul na lavičce na jesenickém náměstí, kousek od vchodu do svého hotelu. Přál bych vám vidět, jak byli z téhle květinové berušky nadšení malí špuntíci, kteří se kolem procházeli se svými maminkami; doslova výskali radostí (koukni, mamíí, jaký má krásný vočička!!!) Milí nápadití designéři mají u mě do notýsku malou červenou hvězdičku a pochvalu přes nastoupenou hmyzí jednotkou! :-)

Ano, fotovýprava proti proudu Šumného potoka mi sice nepřinesla žádnou "superfotku", která by se svou kvalitou neodbytně dožadovala vystavení. Přesto se mi výlet moc líbil a když budete mít náhodou cestu kolem, Šumný potok mohu vaší pozornosti doporučit. A stativ na rameno, samozřejmě :-).

Přeji vám všem krásné letní dny i noci a věřím, že i u vás aspoň trošku zavoněla vůně lesa, beruščích květů a že vám lehké a dobře naladěné šumění potoka navodilo příjemnou harmonickou atmosféru.

Pozn.: Dnes potřetí a zase na pár let naposledy přikládám kromě nového článku i malý výlet do blogového pravěku v podobě článku z listopadu 2011, který se jmenuje O bedně plné peněz a není o žádném pokladu ani rychle nabytém bohatství, protože za peníze v této "bedně" byste si toho ani kdysi ani teď moc nekoupili. Je ale součástí zvláštního dávného a ve své době pohříchu i kriminálního příběhu, který si ke staré krabičce s neplatnými poválečnými korunami těžko domyslíme, i kdyby naše fantazie byla opravdu veliká.