Ostrov Jakušima: Černobílý klín

Nedávno jsem shodou náhod viděl v televizi cca hodinový dokument o čtyřech japonských ostrovech, z nichž dva jsem měl kdysi to potěšení osobně navštívit. Šlo o ostrov Mijadžima s uchvacující "plovoucí bránou torii", která už pět let zdobí i tento můj blog (bezprostřední reportáž si můžete přečíst v článku Atomový dóm a mijadžimské ústřice) a přenádherný ostrov Jakušima s rozsáhlým pralesem, ve kterém najdete i několik tisíc let staré cedry (podrobněji v článku Za tisíciletými cedry).

I zastesklo se mi po japonských zážitcích a nakoukl jsem s odstupem do bohatého a doposud jen z malé části využitého fotoarchívu. Přebíral jsem fotku za fotkou, obraz za obrazem a hledal jsem nějaký, který by v mých očích obstál i samostatně - bez japonského kontextu, takový, který bych mohl při troše štěstí vyfotit na mnoha různých místech. Jednu fotku jsem přece našel. Je to černobílá analogie fotky, která se na blogu už kdysi dávno objevila v typické infračervené podobě. I tahle fotka je původem infračervená, jen je převedená do černobílé škály, protože ta se mi k ní nakonec po delším zkoušení a ladění zdála být nepříhodnější.

 

Taky, přiznávám, mne ke zpětnému zveřejnění inspirovala skutečnost, že zrovna v tomto týdnu jsem publikoval maličké haiku s předlouhým názvem Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty. A právě tuhle fotku jsem si do archivu uložil s pracovním názvem Černobílý klín. Docela pěkná "shoda klínů", kterou zasluhuje oslavit aspoň tímto malým fotočlánkem. Teď ještě abych se kvůli všem těm klínům nedostal někde v jírovcové aleji do klinče s klíněnkou a nemusel pak navštívit kliniku. Nejlépe (kdyby tam ovšem nějaká byla) třeba v městečku Merklín! :-)

Černobílý klín (2014), foceno na okraji cedrového pralesa na ostrově Jakušima v údolí Shiratani Unsuikyo

s dvouminutovou expozicí přes infračervený filtr

Když jsem sledoval televizní záběry z Jakušimy, snad jako bych ani nevěřil, že jsem si tamní deštný prales zažil "na vlastní pláštěnku". Jak krásné to tam mají a jak rád bych se ještě jednou nadechl toho "houbového povětří"! A samozřejmě - jak už mi velí má tradiční "ostrovní obsese" - jak rád bych se podíval co nejblíž k nejvyššímu bodu ostrova, který se zdvíhá v rozeklaných patvarech do výšky těsně pod 2 000 metrů. Při své minulé návštěvě jsem na delší výpravu do fascinujícího a divokého vnitrozemí ostrova bohužel neměl dost času, protože takový pěší výlet zabere minimálně dva celé dny.

Budu se muset zase jednou zamyslet nad mapou té vzdálené a v mnoha ohledech neobyčejné země, jestli pomalu, klín - neklín, nenastává čas začít plánovat třetí setkání :-).