Kouzelná zahrada - jaro 2017 a Mezinárodní den haiku

Letošní velikonoční pondělí není zdaleka jen velikonočním pondělím. Jak mi v sobotu napsal jeden milý a vážený zahraniční čtenář tohoto blogu (díky, Pavle! :-)), 17. duben je i Mezinárodním dnem haiku. No a uznejte - když už se haiku občas věnuji i v naprosto všedních a nemezinárodních dnech, bylo by podezřelé, kdybych sem právě dnes jedno malé sváteční haiku nepřidal. Sice jsem vám chtěl původně k velikonočnímu pondělí nabídnout jen malou fotografickou pomlázku, ale myslím, že se do dnešního článku vejdou jak fotky, tak i haiku - oslavenec. Použiju proto osvědčenou taktiku reportáží z cest po Japonsku (především z roku 2014), kdy jsem se věnoval krásným japonským místům, která jsem měl to štěstí navštívit, a na závěr jsem přidával i haiku. Když tedy poctivě projdete celý článek a nebudete nic přeskakovat, centrální blogová inteligence vám na závěr vyjeví dnešní sváteční haiku. Obávám se ovšem, že i když přeskakovat budete, haiku na konci najdete tak jako tak, ona zas ta blogová inteligence... Však to znáte!

 

Po docela dlouhé době jsem zase jednou navštívil i s fotovýbavou staňkovskou zahradu, kde už od roku 2010 průběžně každý rok fotím obrázky pro svůj dlouhodobý cyklus Kouzelná zahrada. Kdo sem na blog už nějakou dobu chodí, tenhle rozpínavý styl fotek z kouzelné zahrady dobře zná. Princip snímání neměním, aby cyklus zůstal pokud možno ucelený a jednotný ve formě, ale snažím se zastihnout zahradu v nových situacích a za jiného osvětlení, i když tentokrát to vypadalo, že fotka nevznikne ani jedna, protože to správné světlo zůstalo přes den v těžkých oblačných peřinách. Pak se ale nakonec přece jen vpodvečer lehce připoroztrhala obloha a fotit se trochu dalo. Zvu vás tedy k dalším pohledům do zákoutí kouzelné zahrady, ve které je - zvlášť takhle na jaře - hodně různorodých barev a zajímavých tvarů, a když sluníčko pár barev ještě přidá, nedá se odolat. Z pořízených cca 200 fotek jsem pro vás vybral několik, které mají asi největší šanci doplnit dlouhodobý fotografický cyklus a třeba se někdy objevit i na veřejnosti jako některé starší fotky; cyklus Kouzelná zahrada byl zastoupený na třech z mých dosavadních čtyř výstav a dva kousky jsou i na výstavě páté (neveřejné), která právě probíhá.

Tohle bych měl možná nazvat "zlatavé čepýření". Rozčepýřená je zlatice, tedy forsytie a na fotce vypadá, jako kdybych ji zastihl po ránu čerstvě probuzenou a ještě lehce rozvrkočenou. Ale směs zlatavé, hnědé, probleskující slunečné bílé a čerstvě zelené, stejně jako v tomto fotocyklu ne tak často používané tvary, mi přišlo obojí celkem vydařené. Šup, už to tu máte jako velikonoční pozdrav ze Staňkova !! :-)

Moje oblíbená - a na fotkách hojně využívaná - třešeň je právě v plném květu, takže nemůže na obrázcích ani dnes chybět. Další fotka je důkazem, že k večeru začaly opravdu probleskovat kousky modré oblohy, které byly hned - jak sami vidíte - zabaveny třešňovými větvemi. Copak s tou nachytanou modrou barvou asi strom dělá? Kdoví, třeba chce povýšit na šlechtu a připravuje si zásoby "modré mízy".

Listy vysoké břízy ještě nejsou příliš husté a nevrhají zvláštní stín, naopak, jejich čerstvá světle zelená barva prozrazuje, že lístky nenastavují svou plnou plochu záludnostem aprílové povětrnosti nijak dlouho. Takhle proti oblakům bříza ještě hodně prosvítá. Ostatně, proč by drobné listí neprosvítalo, když prosvítá i letitý kmen :-).

Jak už jsem říkal, barev je teď na zahradě dost a dost. Ta následující se mi líbí, zvlášť ve svérázné směsi se zelenými lístky zajímavého keře, jeho jméno ale po mně nechtějte. Při focení jsem mu věnoval přechodnou přezdívku "červeňák".

Dnes podruhé tradiční fotomodelka - třešeň, tentokrát oproti své první póze pootočená a poněkud "zkontrastněna".

Keř na skalce u malého jezírka se na konci loňského roku kvalifikoval až na mé péefko, takže ho ode mne dostalo hodně lidí osobně, ještě více e-mailem a na blogu se taky objevil v podobě víru Mallströmu v posledním článku roku 2016. Dnes bych ho barevně skoro nepoznal, stačí jen jiný úhel nebo intenzita dopadajících slunečních paprsků, trochu změnit expozici, jinak komponovat záběr nebo upravit "gymnastiku" při kroucení objektivem, a výsledná barva je najednou docela jiná. I to mne na použité metodě baví, že nikdy není možné předem přesně předvídat, co na obrázku vznikne, jestli to bude pro oko něčím zajímavé nebo vyjde jen mnohokrát již zažitá nuda :-).

Jestli se na následující třetí třešňové fotce podařilo zviditelnit proudy světla, řekl bych, že světlo se v mé kouzelné zahradě zdá být mnohem rozvernější a méně disciplované než podle vlastností přisouzených mu fyziky. Popravdě - být světlem, taky by se mi nechtělo každou vteřinu uhánět prostorem co nejkratší cestou vpřed, aby se naplnila Einsteinova dávná předpověď, že neexistuje na světě ani ve vesmíru nic rychlejšího. Vykašlal bych se na neustálý boj o géniovu světlou vědeckou památku a začal bych si dělat rozverné virblíky kolem větví a kmene stromů, jako to docela normálně dělá moje milé světlo staňkovské. No a já tohle světlo mám rád, možná i proto, že se nesnaží být všude za každou cenu první; je ve svých kličkách sice pomalejší, ale zase víc dbá na "umělecký dojem" :-).

Forsytií jsme začali, stejným zlatistým keřem dnes i skončíme. Ranní neučesané vlásky jsme zlatici oproti prvnímu obrázku trochu urovnali a ona se nám za tu péči odměnila pěkným průhledem k večernímu slunci, které užuž má v sobě i zárodek nového ranního úsvitu. Tak ať i váš velikonoční výhled vede ke krásným a pěkně osvětleným zítřkům.

Přeji všem krásné velikonoční pondělí. No a taky - jak jsem předeslal - krásný Mezinárodní den haiku :-).

Haiku unavených sněhových vloček

Jsi zasněžená

sakurovými květy.

Vločky mohou spát.