Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru

Přemýšlel jsem, co zdejším návštěvníkům předložit k příležitosti letošních Velikonoc, aby to mělo něco společného s kulturou, křesťanstvím a ještě to šlo zařadit do některé ze zdejších existujících blogových rubrik, nejlépe do takové, kterou už delší dobu opomíjím, aby to možná trochu rozšířilo vaše obzory a aby to bylo něčím docela obyčejně zajímavé a taky krásné. A stojí za to vůbec na Velký pátek něco psát na blog? Neodletěly snad i servery společně se zvony do Říma a neměli bychom držet s tradičním předsvátečním půstem i půst internetový?

Nakonec jsem se docela náhodou při hledání úplně jiné skladby, našel jeden starý záznam klasické Bachovy hudby, který jsem měl kdysi docela poctivě "naposlouchaný", záznam z dnešního pohledu už stařičký, ale pro mne pořád fascinující mimořádně vydařeným spojením dvou velkých uměleckých osobností, klavíristy Glenna Goulda a dirigenta Leonarda Bernsteina.

Nevím, jestli vám jméno Glenna Goulda něco říká; pokud jste někdy hráli na klavír, divil bych se, kdyby ne. Jde totiž o jednoho z nejzajímavějších a nejosobitějších klavíristů 20. století, přestože se v hudbě vždy považoval za puritána, pro kterého i dávno již klasická romantická díla Chopinova, Lisztova či Schumannova byla přílišnou modernou. Nakonec - přestože měl v repertoáru i mnoho skladeb od jiných autorů - se Glenn Gould stal známým především jako geniální interpret Bachových skladeb a posléze i jako vlivný hudební teoretik a filosof, který dokázal pro prezentaci svých názorů velmi dobře využívat možnosti rozhlasových a televizních pořadů.

 

Jako klavírista přestal Glenn Gould už brzy po svých třicátých narozeninách veřejně koncertovat a zaměřil se výhradně na studiové nahrávky, v nichž se mohl na interpretované skladby stoprocentně soustředit, kdy se mohl ponořit do svého specifického světa, který tvořila z velké části právě jen hudba. Jeho spolupracovníci to s ním neměli lehké: Měl velmi jasnou a vyhraněnou představu, jak má vypadat správný zvuk nástroje pro danou skladbu, nějakou dobu si třeba s sebou na nahrávání vozil vybraný nástroj, i když byl prakticky nenaladitelný a i nejlepší ladiči z něj doslova šíleli, jen proto, že měl podle něj ten "správný zvuk". Do zvuku klavíru si nepokrytě (a nezadržitelně) broukal a zpíval, tím víc, čím méně odpovídal zvuk nástroje jeho ideálu, jako by svým hlasem chtěl chybějící kvalitu vyrovnat, a nešťastní zvukoví režiséři se většinou marně snažili Gouldův hlas z nahrávky nějak odfiltrovat.

Ale podání skladeb má Gould dodnes nezaměnitelné a kdo chce nastudovat nějakou Bachovu klavírní skladbu, Gouldovým nahrávkám se prostě nemůže vyhnout, i když jsou dnes stále častěji považované za "interpretačně příliš vyhraněné". Gould používá jen naprosto minimálně pedál, vázání a naopak oddělování tónů tak, aby ve skladbách zřetelně rozlišil různé vrstvy nádherné polyfonie, dokáže zastat jen promyšlenou prací prstů. Jeho hraní je zvláštní už od pohledu - po úrazu páteře až do své smrti používal výhradně nízkou židličku, kterou mu vyrobil jeho otec, klaviaturu má proto "do kopce", což předznamenává úplně jiný než klasický způsob úhozu, jako kdyby hudbu svými prsty stlačoval z výšin, kde se vznáší, dolů k zemi.

Z úžasné nahrávky, na kterou si zde dovolím dát odkaz, přímo čiší to, jak Glenn Gould při soustředěném hraní doslova "odcestuje" do jiného světa (bohužel, do toho úplně jiného světa Glenn Gould odcestoval již před 35 lety ve věku pouhých 50 let). To není ani zdaleka práce zkušeného rutinéra, to je svým způsobem individuální obřad a zároveň pocta autorovi. Když si tuhle nahrávku pouštím, nejde mi sledovat jen hudbu samotnou a pustit si ji třeba k nějaké práci. Jakmile si záznam pustím, musím se na něj prostě dívat, obraz je tu nezastupitelný, protože sledovat Gouldovo soustředění, jeho gesta (včetně toho úplně závěrečného), jeho niterné prožívání hudby - mne vždycky znovu dokáže vtáhnout. Devět minut krásné hudby, ale spolu s ní zároveň i příběh výjimečného člověka, který ji divákům skrze celé své tělo i duši představuje. Jako člověk byl velmi svérázný - nesnášel doteky, na své stále monotónně opakované jídlo chodil zásadně v noci, měl pověst nespolečenského hypochondra. Ale pokud jde o hudbu, vždy jí dokázal všechno podřídit tak, aby byla podle jeho mínění dokonalá, a vždy trpěl, pokud se mu zdálo, že takovou není.

Kdo tedy chce a má chvilku času, ke zklidněnému svátečnímu času si může pustit televizní nahrávku Bachova klavírního koncertu č.1 d moll z roku 1960 v podání tehdy osmadvacetiletého Glenna Goulda a Newyorské filharmonie pod vedením Leonarda Bernsteina.

Přeji všem krásné svátky.