Josef Sudek - V šeru chrámu

Chcete-li se v letošním létě vypravit za fotkami klasika české a světové fotografie Josefa Sudka, máte dvě zajímavé možnosti: Jedna krásná a velkolepá výstava se koná v Paříži, kde v Míčovně poblíž Place de la Concorde (před otevřením Musée d´Orsay zde byly vystaveny obrazy impresionistů, teď je pověstný výstavní prostor zasvěcen fotografii, filmu a video umění) probíhá velká retrospektivní výstava Josef Sudek - Svět z mého okna (podrobnosti jsem našel i na jednom zajímavém blogu o Paříži v článku Josef Sudek v Musée du Jeu de Paume. Druhá výstava (nepoměrně skromnější, ale o nic méně Sudkova) je instalována přímo v místě, kde legendární český fotograf vlastně celý svůj "fotografický život" pobýval a pracoval - v Ateliéru Josefa Sudka v Praze na Újezdě. Tam je skoro celé prázdniny k vidění výstava V šeru chrámu, na které můžete vidět fotografie z chrámu Svatého Víta.

 

Svatý Vít byl jedním ze Sudkových celoživotních témat: "Vyrůstal jsem u Kutné Hory. Když jsem jako kluk viděl tu gotiku, koukal jsem jako zajíc na novej sníh. Já nebyl zvlášť vzdělanej, já vyrůstal v gotice a ani jsem o tom nevěděl..." (citace převzata z materiálů k výstavě). Doslova nádherné fotky udělal Sudek koncem dvacátých let 20. století, když vrcholila rekonstrukce a dostavba chrámu, ta neuvěřitelná práce se světlem pronikajícím štíhlými vysokými okny, to je doslova fotografická lahoda :-). Do chrámu se Josef Sudek ještě mnohokrát vrátil, ale již neměl podobnou inspiraci, jako když se tam pracovalo a všudypřítomný prach doslova zviditelňoval dopadající světlo: "Jakmile tam přestali dělat, jakmile milej kostel vyčistili, tak já jsem tam nic neviděl. Až zase v protektorátu jsem tam začal vidět, zase jsem tam něco viděl." (citace převzata z materiálů k výstavě). Systematičtěji se začal věnovat chrámu opět v létech 1938 až 1944 (původně snad kvůli chystané a nakonec nevydané melantrichovské publikaci), no a právě z této doby pocházejí fotografie vystavené letos v létě v ateliéru.

"Vstupní zákoutí" ateliéru s úvodními informacemi, ale taky s kovovými kamny z původního vybavení ateliéru. Moc toho po požáru v roce 1985 nezbylo. Dobře si z dob svých studií v Praze pamatuji, jak mi bylo zničeného ateliéru líto, protože jsem spáleniště bral jako skoro posvátné místo, pozůstatky prostoru, ve kterém nejenže Sudkovy fotky vznikaly při výrobě pozitivů, ale často tu byly i fyzicky exponovány (rozsáhlý cyklus Okno mého ateliéru je jedním z mých nejoblíbenějších). Proto jsem byl moc rád, když na začátku nového tisíciletí byl ateliér znovu vzkříšen (fakticky byl postaven znovu v původní podobě) a vznikla tu alespoň výstavní místnost, kde se pořádají fotovýstavy.

Dnes je v ateliéru sice malý ale prestižní výstavní prostor, kde se konají zajímavé fotografické výstavy. Ale není divu, že zdejší kurátor dbá na to, aby se sem Sudkovy fotky vracely. Mají tady totiž samozřejmě jakési "domovské právo". Na výstavě V šeru chrámu jsou především "kontakty" - tedy fotky stejného rozměru jako příslušné negativy (různé rozměry od 10x15 do 13x18 cm), zvětšenin je tu jen několik a nejsou nijak rozměrné. V rozměrech síla Sudkových fotek rozhodně nespočívá.

Při vší úctě ke krásným fotkám musím říct, že mě stejně skoro nejvíc uchvacuje jiný artefakt - vlastní ateliér. Byť jde již jen o "kopii" původní dřevěné stavby z přelomu 19. a 20. století (v roce 1901 sem byla přenesena z Královských Vinohrad a jde vlastně o poslední ukázku dobového zahradního fotoateliéru, kterých prý bylo v Praze v době velkého rozmachu fotografie plno), stejně si můžete udělat představu, jaké to asi bylo, když zde Josef Sudek od roku 1927 žil a pracoval. Chodíte tím nepříliš rozsáhlým prostorem a říkáte si, jak tady asi žili dva lidé (s Josefem ještě jeho sestra Božena, která v ateliéru bydlela i poté, co se na konci 50. let Josef odstěhoval na Úvoz, byť tu dál pracoval). Kde vznikly všechny ty tisíce obrazů, které dodnes ohromují milovníky fotek na celém světě. Nakoukněte na Sudkovy fotky pořízené v ateliéru a uvidíte, že tu bylo vlastně neustále celkem "tvůrčí prostředí", proti kterému rozhodně vypadají dnešní výstavní prostory příliš uklizeně :-).

Těžko je možné zprostředkovat kouzlo Sudkových fotek prostým "ofotografováním". Ale stejně mi to nedalo a po dohodě s paní u vchodu jsem jako ilustraci do blogového článku vyfotil aspoň jednu z fotek, na kterých je vidět aspoň zbyteček toho nádherného světla, které na fotkách ze Svatého Víta tak oceňuji. Je pravda, že na většině vystavených fotek jsou spíše detaily z chrámové výzdoby, ale několik "celků" se taky najde.

Dvorek se zahrádkou, několik stromy a s ateliérem je takovou zvláštní oázou uprostřed velkoměsta. Jen kousek odtud je velmi rušná ulice s tramvajemi a tisíci turistů, ale málokdo z nich zazvoní na domovní zvonek do ateliéru (domy kolem dvorku jsou samozřejmě normálně obývané) a projde průchody až sem. Já jsem na výstavě a pak na dvorku pobyl skoro hodinu a půl a za celou tu dobu žádný jiný návštěvník nepřišel. Je snadné si představit - když vrznou dveře činžovního domu a vstoupí některý z jeho obyvatel - že se člověk posunul v čase o půl nebo třičtvrtě století zpět a pan Sudek se právě vrací z další z tisíců výprav za zajímavými záběry, ve své jediné ruce nese přes rameno na těžkém dřevěném stativu svou starou deskovou kameru a těší se, co z několika nasnímaných desek se stříbrnou světlocitlivou vrstvou asi ve svém ateliéru vykouzlí. Bohužel, odraz ve skle ateliéru je důkazem, že ve skutečnosti jsem tu byl jen já, místo starodávné deskové kamery jsem měl k ruce jen mobilní telefon, abych udělal aspoň pár ilustračních záběrů do tohoto článku. Copak by si asi pan Sudek pomyslel? Myslím, že by to bral s nadhledem, ale i nadále by si věci dělal po svém.

Pietně udržovaný reklamní nápis v průjezdu činžovního domu. Zjevně se kdysi počítalo s tím, že bude průjezd přístupný pro kohokoli z ulice a nápis tedy může kolemjdoucí zvát k návštěvě. Dnes už musíte předem vědět, že chcete jít dovnitř, a zazvonit si.

Dvorek s ateliérem je i dnes velmi krásným místem. Sice původní typicky pokroucený strom, tak často vystupující na Sudkových fotkách, už na zahrádce není, ale dorostly nové stromy, které dodávají dvorku zajímavý charakter a kouzlo.

Tak co si vyberete? Pojedete do Paříže nebo se zajdete nadechnout na nenápadný pražský dvorek? Na obou místech se na výstavu dostanete za pouhou "pětku" - tedy v pařížské Míčovně za 10 eur a v Praze za 10 Kč. No a ještě jsem měl dokonce možnost prolistovat si v pražském ateliéru pařížský luxusní výstavní katalog, který tu byl k dispozici k nahlédnutí. Ano, pohledy z magického okna Sudkova ateliéru i zátiší vzniklá na těchto oknech, v nabídce prestižní výstavy samozřejmě nechybí. A právě tady, ve velmi velmi skromných podmínkách a bez jakékoli touhy po slávě, všechna ta krása vznikla.

Je to podivné; byť na tom nemám ani tu nejmenší zásluhu, jako bych na to byl nějakým zvláštním způsobem pyšný.

Pozn.: V úplných začátcích tohoto blogu jsem napsal malou úvahu o kontrastu mezi dnešním přístupem k fotografování a Sudkovým stylem práce. Tak pokud budete chtít nahlédnout do "blogového pravěku", článek se jmenoval O sudkování.