Po velmi dlouhé době se svým textem připojuji k tzv. tématu týdne, jímž je tentokrát "Temnota ve světle". Řekl jsem si totiž, že by třeba moje malé vyprávění, jak jsem si "srovnal" některé své noční můry, mohlo být pro někoho inspirativní, ať už za temnotu a za světlo pro sebe považujeme cokoli.
Měl jsem kdysi dost dlouhé období, kdy jsem si zrovna neutíkal do říše spánku odpočinout. Na to, až se na lůžku rozžehnám s bdělým stavem, čekávalo několik výkonných nočních můr, které mě sice neohrožovaly přímo na životě, jako noční můry z filmových hororů, ale svou práci vykonávaly celkem poctivě, takže jsem často bral ranní probuzení a odchod do práce jako docela fajn věc. Kdo tehdy měl na starosti moje sny jako dispečer, to netuším, ale bylo vidět, že svou práci vykonává svědomitě a považuje za svou povinnost mne alespoň ve spánku připravovat na některé potenciální nepříjemné situace, abych je pak - vystaven jim v reálném životě - snáze překonal. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říkal jsem si tehdy - asi to tak má být. Až se dostanu v reálném životě do přestřelky mezi mafiánskými gangy, až potkám chlupatého pavouka velikosti menšího paneláku, až mne napadnou krvelační obyvatelé záhrobí, až se ocitnu nahý na jevišti vyprodaného Národního divadla v hlavní roli německé avantgardní opery, přičemž neumím německy ani slovo, nebo až objevím v úložním prostoru svého gauče "uležené" lidské ostatky, budu již mít ze svých dřívějších snů tolik zkušeností a budu tak otrlý, že něco takového se mnou vůbec nehne. Proto jsem bral občasné noční můry jako něco, co prostě do spánku občas patří a s čím se asi nedá dělat o moc víc, než se s tím smířit.
