Ze zaprášeného archivu až na přehlídkové molo

Je zajímavé, že - podobně jako lidé - i fotografie mají různý průběh toho, co by se s určitou mírou nadsázky dalo nazvat kariérou. Některé fotky zazáří jako meteorit a po nějaké době se pokorně zařadí zpátky do houfu mnohých obyčejných obrázků a přestanou být "v kurzu". Z jiných se stanou stálice, které je možné ukázat i nejnáročnějším estétům i veřejně vystavit prakticky kdykoli a mají skoro vždy velmi pozitivní odezvu. No a já bych se dnes rád podíval na dvě fotky, které se "vyšvihly nahoru" naprosto nečekaně a zajímavou souhrou okolností.

Vždycky když přijdu z nějaké fotovýpravy a prohlížím si donesený materiál, snažím se roztřídit si fotky do čtyř skupin:

1. Hvězdy: těch je naprosté minimum, jde o fotky, které mne na první pohled zaujmou a považuju je za opravdu povedené

2. Vyšší třída: občas se nějaká fotka urodí, něco v nich je, ale na to, aby se z nich staly hvězdy, jim něco zásadního chybí, někdy třeba jen trochu mé trpělivosti, protože mě prostě nedokážou zaujmout na první pohled, takže vyžadují pohled druhý i třetí. Stojí za to se k nim vrátit nebo případně otestovat, jak na ně budou reagovat další lidé, jejichž názor má pro mne váhu.

 

3. Plebejci: těch bývá většina, nejsou asi vysloveným propadákem, ale jejich místo je od začátku hluboko v archivu a šance na to, že je tam někdo v budoucnu objeví a vyhrabe je z laviny tisíců zcela banálních záběrů, je minimální. Někdy se hodí pro ilustraci a podporu vynechávající paměti.

4. Odpad: bývá jich dost (už se taky stalo, že to byly úplně všechny fotky z několikahodinového focení), na adresář s archivem koukají od začátku jen z velké dálky, takže ze zoufalství nad svou nedokonalostí většinou samy naskáčou do koše :-).

Tenhle systém vykazuje po většinu času doslova kastovní rigiditu: Fotky jsou díky tvrdé výchově smířené s tím, že ze své škatulky mají jen zanedbatelnou šanci si polepšit, naopak - čas od času přijde rychlá inventura, která přeřadí do koše i část archivu. Když jsem ale vybíral obrázky pro právě probíhající výstavu svých fotek ve vršovické restauraci Pod Lipami, narazil jsem na jeden technický problém, který postavil dost slušných fotek (z kasty 1 i 2) do offsidu. Restaurace má totiž ve dvou ze tří místností vestavěné rámy, které sice umožňují vystavení fotografií "na šířku", ale jen v případě, že bych zmenšil jejich formát. To se mi zdálo být škoda, a proto jsem se rozhodl dát do fixních rámů obrazy "na výšku". Takových mám ale "ve vyšších kastách" mnohem méně. Snažil jsem se pár obrázků dofotit na poslední chvíli, ale žádná z nových fotek za zvětšení (natožpak za vystavení) nestála. A protože jsem chtěl vybírat z početnějšího základu, nezbylo mi nic jiného, než nakouknout do archivu s fotkami. Zadání bylo jasné: Najít pár fotek tekoucí vody (normálních nebo infrafotek), které mají formát "na výšku" a které by si s přimhouřením oka zasloužily povýšení do vyšší kasty a unesly by případně i fyzické vystavení na veřejnosti.

Prošel jsem archiv poctivě horem dolem, na obrazovce se mi vystřídaly všechny řeky a říčky, které jsem v posledních deseti letech fotil. Nakonec jsem si vybral pět adeptů, které jsem si nechal zvětšit na výstavní formát (ono se z malého formátu vždycky nepozná, že zvětšením fotka vyroste do krásy, na to už jsem přišel; to se prostě musí zkusit) a nakonec jsem se rozhodl dvě takto z archivu vymetené fotografie, které jsem dokonce ani nikdy nepublikoval na blogu, zařadit do expozice.

První fotka vznikla kdysi při už téměř legendárním jednodenním výletu na Vydru. Jestli jsem zatím udělal za život možná tak deset fotek, se kterými jsem opravdu spokojený, dobrá půlka z nich vznikla při tomto několikahodinovém focení, nejspíš proto, že jsem ty fotky chtěl mít jako hodně srdečný dárek pro toho nejbáječnějšího člověka, kterého znám. Kdybych to jen trochu přehnal, dalo by se říct, že co jsem během toho červencového dne zmáčkl, z toho byla buď výborná anebo aspoň velmi ucházející fotka; prostě podobný zázrak, jako když v období československé filmové vlny v šedesátých letech začali točit i jinak zcela zoufalí režiséři velmi dobré filmy. Mezi četnými "hvězdami" z toho dne se ale neprosadilo několik normálnějších fotek, které ještě pořád, myslím, stojí za to. A jednou z nich je fotka následující, která se nakonec prosadila až do aktuální výstavní kolekce a dostala tedy ode mne oficiální jméno (což je možné považovat za jakousi vstupenku do vyšší kasty :-)).

Mezi vydřími kameny (2011) - z cyklu Skryté světlo, detail z koryta Vydry poblíž zaniklé Hálkovy chaty

Druhá fotka vznikla na konci října 2013 při fotovýletu k Mumlavským vodopádům. Asi polovinu času jsem tehdy vyplácal na focení hlavního vodopádu, ze kterého ovšem nevyšlo vůbec nic podle mých představ. Pak ale stačilo popojít pár desítek metrů níž po proudu a kupodivu se tam pro fotky otevřel mnohem zajímavější svět. Ani nevím, proč jsem tehdy upřednostnil jiné fotky (několik obrázků Mumlavy bylo na výstavě v Galerii ČS v roce 2014) a následující fotografii jsem ponechal zahrabanou v archivu. Kupodivu, ukázalo se, že patří k těm, které se ve větším formátu stávají zajímavějšími, a nakonec se dostala nejen do výstavního výběru, ale dokonce si vybojovala prestižní místo u baru :-).

Unášení (2013) - z cyklu Infračervené řeky, Mumlava, poblíž Harrachova, odtok řeky pod velkým Mumlavským vodopádem

Pokud byste chtěli obě fotky, které se z hlubin zaprášeného archivu dostaly do výstavní kolekce, společně s jejich dalšími šestnácti kolegyněmi vidět ve výstavním formátu na "přehlídkovém mole" na vlastní oči, je to možné až do začátku května každý den v provozních hodinách vršovické restaurace Pod Lipami na levém horním rohu Čechova náměstí (nejsnáz se na místo dostanete tramvají č. 22 ze stanice metra I. P. Pavlova, Čechovo náměstí je aktuálně konečnou stanicí, takže tramvají nepřejedete.

Pozn.: V tomto místě byla původně malá výzva správci Autorského klubu Standovi R., který se mnou i nadále zatvrzele odmítá jakýmkoli způsobem komunikovat, takže doposud neodpověděl na mé jednoduché otázky veřejně položené k mému vyřazení z Autorského klubu. V souvislosti s komentářem č.1. od Janah jsem se nakonec po malém "vychladnutí" rozhodl, že ponechám jen věcnou část původní lehce ironické poznámky, abych nemixoval fotografické téma s něčím, co si fotky nezaslouží.