O nenápadných vlnkách všude kolem nás

Když letos v únoru dvě americká pracoviště projektu LIGO potvrdila první zdařilé zachycení gravitačních vln, předpovězených před sto lety Albertem Einsteinem, vydechla údivem nejen odborná veřejnost, jak tomu v takových vzácných situacích bývá zvykem, ale informace se v různé míře zjednodušení objevily i v masových médiích, o tématu se mluvilo ve společnosti, v kavárnách i v hospodách. Jednoznačně poprávu, protože to vypadá že jde o jeden z největších objevů za hodně dlouhou dobu zpátky, určitě jeden z těch, který má ctižádost dostat se do fyzikálních učebnic, a traumatizovat tak řadu dalších generací žáků a studentů. Samozřejmě, hned jsem zaregistroval reakce typu "Co je nám do nějakých neviditelných vlnek v prostoru, když se v podobě obrovité, viditelné a zcela neeinsteinovské vlny daly do pohybu celé národy?!" Ale, popravdě, ony nenápadné, zatím vzácné a upejpavé vlnky mají podle mne taky pořádný potenciál, možná se jednou budeme divit.

 

Asi nemá smysl popisovat zde podrobněji, jak chytře byl experiment technicky uspořádán a co přesně detektory naměřily; ostatně nejsem v tom žádný expert a všechny informace, které o experimentu mám, pocházejí z dostupných více či méně populárně laděných článků. Důležité je podle mne hlavně to, že se poprvé podařilo nepřímo pozorovat "zavlnění prostoru", které měla kdysi dávno způsobit srážka dvou černých děr. A ještě důležitější je, co z této na pohled nepříliš efektní skutečnosti vyplývá: Dvě černé díry prý asi před miliardou let splynuly v jedinou - což tedy byla mimochodem klika, protože představte si, že by se srazily jako na potvoru už před 995 milióny lety a my teď s připravenými LIGO detektory a najatým týmem odborníků museli ještě 5 miliónů let počkat - a výsledkem byl vznik nepatrné prostorové "vlnky", asi jako když někdo na druhém břehu Vltavy hodil do vody kamínek, "vlnky", kterou se podařilo zachytit ve dvou shodných detektorech, s takovým časovým odstupem, který přesně odpovídal vzdálenosti detektorů a očekávané rychlosti vlny. Zviditelnila se tím jinak zcela neviditelná skutečnost z dávné minulosti. Není to fascinující?

Když se ale nad věcí hlouběji zamyslíme, zjistíme, že svět, ve kterém žijeme, musí být podobnými vlnkami doslova přecpaný. Každý střet dvou hmotných těles totiž v principu musí vyvolat podobnou vlnu. Ano, mnohem mnohem slabší než se to podařilo způsobit černoděrným bumbrlíčkům. Když ale dopadne asteroid na planetu, ano, vzniklá vlnka bude jen slabounká a naše detektory ji ještě pěkných pár let nebudou moc zachytit, ale brána je už pro lovce gravitačních vln dokořán a záleží jen na stupni technického rozvoje, kdy začneme sledovat i mírumilovnější děje než turnajová klání černých děr. Třeba když moje obézní sousedka jako dostatečně hmotné těleso interaguje se svým podobně obézním manželem tak, že mu vrazí facku. Juj, to to plesklo, a prostor se už od sousedovy tváře začíná pěkně vlnit do všech stran. (Hubení, neradujte se, jste další na řadě a není to k vám od nás kulatějších už zas tak daleko!)

Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte plno interakcí hmotných těles: Kolega v práci zlobně klovající do kláves počítače, paní o patro výš otevírající právě okno, milenci nejspíš zrovna velmi příjemně interagující za zataženými závěsy protějšího domu. Milióny drobných kamínků naházených do řeky pozemského vesmíru, milióny malých vlnek šířících se všemi směry a vzájemně se ovlivňující. A to vše - podobně jako vlna způsobená kdysi dávno černými děrami - existující v podobě věčné vlny zakleté do dočasné neviditelnosti. Kdoví ovšem, jestli za miliardu let ti, co budou obývat vzdálené vesmírné prostory - až už to budou vyšší živočichové nebo třeba inteligentní růžové želé, svými technicky vylepšenými detektory - nebudou schopni z drobných záchvěvů prostoru zpětně zrekonstruovat jejich dávné podněty: Otevření okna, milostný akt, uklouznutí na neposypaném chodníku, prohrábnutí těch nejúžasnějších jemných vlasů. Jaaau, to to plesklo! řekne si shluk inteligentní plísně, když k jejímu detektoru v daleké budoucnosti dorazí vlna způsobená sousedskou fackou a rozradostněný mimozemský penicilin ucítí ve svých ambiciózních buňkách předzvěst plísňové Nobelovy ceny.

Když tak přemýšlím o tom neustálém vlnění kolem nás, které sami neúnavně vytváříme, říkám si, že vlastně vše, co uděláme, vytvoří v prostoru kolem nás vytrvalý otisk v podobě gravitačních vlnek. Nic se neztrácí, nic nedokážeme stoprocentně ututlat, vše na nás může kdykoli v budoucnosti někdo vytáhnout. Začínám chápat, kam se asi zapisují naše pekelné hříchy: Jak jinak by čerti věděli, co hříšného jsme během života vykonali, než že si přečtou výslednici všech vlnění prostoru, které jsme kdy způsobili? Ano, zde jsou pěkně v bodech zapsané všechny naše nádherné a ničím nenahraditelné hříchy, naše omyly i přešlapy, naše upřímné zbabělosti i falešná hrdinstvíčka, naše znepokojivé touhy i projevy neuhlídatelných svobodomyslných vášní. Jedna vlnka vedle druhé, jen jí přiřadit ten správný výklad, aby kotel mohl být vybraný doslova na míru. Bůh možná není vševědoucí. Rozhodně má ale nejkvalitnější existující detektor!

Možná vše, co právě děláme, bude jednou možné v chytrém a technicky zdatnějším budoucnu dešifrovat a zpětně zrekonstruovat. Přemýšlím, jestli se mám před budoucími generacemi mimozemských pololišejníků, které budou námi vyvolané vlnky číst stejně rychle a snadno, jako dnešní egyptologové dávné hieroglyfy, za své činy stydět. Milí ameboidní archeologové budoucích světů, rád bych vám řekl, že se za gravitační vlnky, jejichž reje občas rozpoutávám, před vámi nestydím ani trochu, a pokud mě něco mrzí, tak jen skutečnost, že těch vln, které jsou mi nejmilejší ze všech v našem vesmíru, není ve vašich detektorech víc, protože by to znamenalo více radosti jak pro mne jako jejich původce, tak pro vás jako badatele. Budu-li mít ještě příležitost, rád vám svůj "vlnkový trestní rejstřík" ještě rozšířím.

Je možné, že Einsteinové dnešních dnů posunou laťku ještě výš a teoreticky odvodí nejen vlny gravitační, ale i myšlenkové. V tom případě ovšem majestátní černé díry ztratí výhodu své humpolácké hmotnosti a my - lidé usilovně přemýšlející a představující si - budeme pro badatele zítřků nevyčerpatelnou studnicí objevů. Už se těším, jak o Čerfových myšlenkách vyjde jednou zcela stěžejní vědecké dílo!

A doufám, že už ty myšlenky samotné budou - alespoň z pohledu budoucího práva dodržovaného inteligentními lišejníky, plísněmi, amébami nebo růžovým želé - dávno promlčené :-).

Pozn.: Od pondělního večera už se můžete pokochat mými fotkami ve vršovické restauraci Pod Lipami . Myslím neskromně, že se instalace povedla a na důkaz ukážu fotku z jedné ze tří místností, kde dominují barvy celkem sedmi vybraných fotografií z vám dobře známého cyklu Kouzelná zahrada:

Přijďte se podívat, jak vypadá celá výstavní kolekce osmnácti originálů v rozměru 50x70 cm. Výhodou restauračního prostředí je, že když se dostatečně nenasytíte uměním, pořád to ještě můžete napravit dobrým jídlem a pitím :-).