Můj první "papírový" fejeton

Nebudu lhát a z falešné skromnosti nadále tajit své dosud dovedně skrývané ambice: Vždycky jsem si říkal, že by bylo úžasné, kdyby někdy někdo projevil zájem o některý z mých četných blogových textů, kontaktoval mne a řekl mi něco v tom smyslu, že ho můj článek nadchnul natolik, že prostě už nemůže nadále odolávat obrovskému pokušení můj text otisknout ve svém časopise. Nevím proč, ale papírová podoba písmenek tvořících text - přes svou vysokou hořlavost - budí i v elektronické éře u částečných staromilců mého typu pocit větší trvanlivosti, než elektronický soubor sestávající z jakkoli dovedně poskládaných nul a jedniček. Navíc je důvodné podezření, že by si tištěnou podobu článku mohlo přečíst více očí než objeví-li se článek v nekonečném oceánu internetu, kde je jiných lákadel víc než dost, a nebude-li očí přímo více, alespoň by to mohly být jiné oči, než se tradičně dostávají k mým blogovým textům.

 

Taková příjemná představa liter vytištěných na bělostném papíře jiným strojem, než je moje vlastní inkoustová tiskárna, mi většinou bohatě stačila k vyloudění okouzleného úsměvu (vidíte, ke štěstí lidé s bohatou představivostí moc nepotřebují, stačí jim někdy i neurčitý rámec slibující příjemný pocit), takže jsem se blíže nezabýval konkrétnějšími věcmi, například takovou jednoduchou otázkou, jako který časopis by to měl být a kdo by mne tedy měl vlastně oslovit. Má to být nějaký z těch nejapně barevných společenských magazínů, z jejichž stránek čiší snaha zaplnit papír čímkoli, co lze zapsat do slov a není výslovně proti zákonu? Má to být nějaký bulvární časopis, který se nechá ošálit skutečností, že blog.cz patří tak nějak "do rodiny"? Má to být nějaká z mainstreamových zpravodajských tiskovin ("haló, tady Babiš, mám pro vás nabídku, kterou nelze odmítnout!" :-)? Má to být nějaký literární občasník, který vychází, jen když se někdo omylem ustrne a pošle mu trochu peněz?

Vida, kdybych se nad věcí lépe zamyslel, dospěl bych k překvapivě jednoduchému závěru: že totiž časopis, který by dobrovolně otisknul některý z mých textů, ve skutečnosti vůbec neexistuje. K závěru jednoduchému a logickému. A - jak se ukázalo - ukvapenému. Moje snová a nepravděpodobná představa se totiž na konci tohoto roku k mému obrovskému překvapení (a taky potěšení) naplnila. Nabídka přišla z pro mne naprosto nečekané strany - něčeho se podržte - z České genealogické a heraldické společnosti! Říkáte si, co mám společného s genealogií a heraldikou? Coby Vápeník nevěřím, že můj rod měl někdy ve své historii cokoli ve svém znaku (jak krásné by bylo jednoduché čistě bílé pole štítu symbolizující předstíranou novost a čistotu díky novému vápennému nátěru), a jediným mým životním genealogickým počinem bylo to, že jsem kdysi přiměl svou babičku vyprávět o jejích předcích a její nesouvislé vyprávění jsem nepříliš strukturovaně zachytil na růžový savý papír, který jsem následně ztratil.

Ukázalo se ale, že pro genealogy jsou prý zajímavé názvy příbuzenských vztahů - jak dnešní, tak i historické, což přivedlo čistou náhodou předsedu zmíněné společnosti (a zároveň hlavního redaktora časopisu Genealogické a heraldické listy) na moje stránky, kde jsem před více než pěti lety zveřejnil fejeton O sestřencích a tetěňatech - dnes zařazený do celkem oblíbené rubriky Jazykové hrádky, do které dávám články nějak blíž se zabývající českým jazykem. A tak jsem byl požádán o souhlas s otištěním, který jsem pochopitelně ochotně poskytl. Odměnou mi byl speciální vánoční dárek, když jsem 23. prosince večer po návratu z práce našel ve schránce čerstvě vydaný časopis. Takový předštědrý den si opravdu nechám líbit!

Trochu mne překvapilo, že nikde není napsané žádné varování, že jde o článek bytostně neodborný, který nevznikl pro potřeby časopisu ale především pro obveselení mých blogových návštěvníků. Pokud mne tedy v příštích týdnech někdo přepadne v potemnělých pražských uličkách, aby mne sešvihal menzelovským bičíkem, budu mít podezření na některého z genealogů či heraldiků, kteří věnují své odborné úsilí mnohaletému pracnému zkoumání nesčetných historických pramenů, aby si pak ve svém odborném časopise s hrůzou v profesionálních očích přečetli článek spíchnutý jednoho večera od stolu horkou jehlou během pár desítek minut naprostým laikem. Ale prosím, milí genealogové a heraldici, pochopte mne, taková nabídka se přece neodmítá :-).

Děkuji ještě jednou za milý vánoční dárek. Protože teď cítím vůči genealogii a heraldice určitý dluh, nejspíš budu muset aspoň trochu popracovat na svém rodokmenu. A až konečně zavolá pan Babiš, že nabízí mým skvělým fejetonům neomezený prostor ve svých novinách, můžu se vymluvit na to, že já už publikuji jinde :-).