Silvestrovské haiku s malým přáním

... anebo malé přání se silvestrovským haiku, jak kdo chcete.

Vždycky si říkám, co vede lidi k silvestrovskému veselí. Byli tak nespokojení se starým rokem, že se toho nového už nemohou dočkat? Nebo z něj byli naopak tak nadšeni, že vzývají své bohy, aby ten nový byl podobný? Anebo je to jen prosté těšení se na něco nového, čistého, co dosud nemělo příležitost se zdiskreditovat, a proto s tím můžeme spojit své naděje, asi jako když se objeví v záběru kamer noví politici, které ještě veřejnost nestihla začít nenávidět?

Letopočet každopádně přecvakne na vyšší číslo a vybízí tím i k určité bilanci toho, co se právě uzavřelo. Jaký byl vlastně ten rok? Přinesl možná nesnesitelně hluchá a na pohled bezvýchodná období, ale třeba nabídl i radost dosud nepoznaného druhu, tak intenzivní jako dosud žádný z jeho předchůdců. Perličky obojího se, myslím, najdou v každém roce, jen bývají různě velké. A je jen na nás, která z obou tváří se pohodlněji usadí v našich vzpomínkách.

 

Můj první "papírový" fejeton

Nebudu lhát a z falešné skromnosti nadále tajit své dosud dovedně skrývané ambice: Vždycky jsem si říkal, že by bylo úžasné, kdyby někdy někdo projevil zájem o některý z mých četných blogových textů, kontaktoval mne a řekl mi něco v tom smyslu, že ho můj článek nadchnul natolik, že prostě už nemůže nadále odolávat obrovskému pokušení můj text otisknout ve svém časopise. Nevím proč, ale papírová podoba písmenek tvořících text - přes svou vysokou hořlavost - budí i v elektronické éře u částečných staromilců mého typu pocit větší trvanlivosti, než elektronický soubor sestávající z jakkoli dovedně poskládaných nul a jedniček. Navíc je důvodné podezření, že by si tištěnou podobu článku mohlo přečíst více očí než objeví-li se článek v nekonečném oceánu internetu, kde je jiných lákadel víc než dost, a nebude-li očí přímo více, alespoň by to mohly být jiné oči, než se tradičně dostávají k mým blogovým textům.

 

Mé páté malostranské narozeniny

Jak místní blogoví štamgasti dávno vědí, protože to opakuji každý rok, vánoční svátky pro mne začínají tradičně už 22. prosince večer, protože v tu dobu slavím své - tentokrát již páté - "volitelné narozeniny". Narozeniny sice ne oficiálně potvrzené v dokladu totožnosti a akceptované úřady, ale přitom do mé totožnosti zasahující stejně zásadně jako moje skutečné narození. Narození je vždy začátkem a já ten svůj začátek od těchto svých neoficiálních ale o to skutečnějších narozenin skutečně odvozuji, byť přes jeho hranici ke mně tlumeně ve vzpomínkách doléhají i některé ozvy dřívějšího světa. Většina z toho, co je pro mne dnes podstatné, se ale "narodila" právě před pěti lety a já jsem moc rád, že na rozdíl od svého skutečného narození jsem byl při tom druhém plnohodnotně přítomen a pamatuju si ho, což se o tom prvním narození (aspoň ve vědomé rovině, protože má fyzická přítomnost je nezpochybnitelná :-)) říct nedá.

 

Nedělní miniglosy č.341

Mediální pozdvižení vyvolala skutečnost, že prezident Zeman pozval na tradiční novoroční oběd premiéra Sobotku bez manželky. Politologové se tak dlouho dohadovali, jestli je to z čisté osobní zášti nebo naopak kvůli tomu, že Zeman je gentleman, který nechce vystavit jemnocit opravdových dam zkoušce ostré výměny názorů plné silných slov, až se nakonec ukázalo, že vše popletl vrchní hradní ceremoniář Jindřich Forejt, který už se natolik vžil do svého vytouženého postavení velvyslance ve Vatikánu, že s manželkami při podobných společenských událostech automaticky přestal počítat.

----------------------

Po zákazu používání vybraných chemikálií nezletilými studenty při chemických pokusech zvažuje česká vláda omezit nezletilcům i nákup sýrů. Podle mluvčího ministerstva zemědělství se bohužel s touto skutečností nedá nic dělat, protože uvedené typy mléčných výrobků - jak několik ministerských úředníků kdesi zaslechlo - mohou nejspíš podobně jako školní chemické laboratoře obsahovat nebezpečnou kyselinu sýrovou. Ze stejného důvodu je v ohrožení i případná účast osob mladších 18 let na čerstvě zahájených mírových jednáních o budoucnosti Sýrie, jejichž přijetí válčícími stranami je zatím také spíše kyselé.

 

Arabeska

Je zajímavé, co vše může být arabeskou: Máme-li náladu prozaickou, můžeme napsat cosi podobající se povídce, máme-li právě náladu hudební, můžeme zkomponovat nebo aspoň zahrát drobnou svižnou skladbičku. Máme-li nutkání tančit, můžeme spočinout v ladné baletní póze. Chceme-li někoho zahrnout květinami, můžeme je rozprostřít do příslušného orientálního vzoru. Ale co když máme právě náladu spíše poetickou? Obávám se, že v takový okamžik nám nezbyde nic jiného, než utéct do říše "řeči mírně vázané", kde se - jak věřím - arabeska taky může skoro plnohodnotně uplatnit :-).

Arabeska

Do dlaní chytám proud

.....................svých mlčenlivých stesků

a přetvářím ho v něžnou arabesku.

Protože však v tanci nejsem příliš zběhlý,

zapíšu ji do slov, vět a tónů

a mí andělé ji zatančí

.....................na špičce tvé jehly.

Někdy trochu matně, jindy v plném lesku,

hraji tuhle staronovou arabesku,

její slova, tóny, dotyky a věty,

na zvonkohru z láskyplných zvonů.

I když představit si to jde jenom těžce,

téhle skromné usměvavé arabesce

v pokoře se klaní

arabské minarety

jak básník

..........před svou paní :-).

Nedělní miniglosy č.340

Mezi švýcarskými bankovními lupiči je při přepadeních aktuálně nejpopulárnější maska Miloslava Ransdorfa. Na popud svého silně levicového křídla hodlá o změně tradiční masky Guye Fawkese za Ransdorfovu hlasovat i mezinárodní hnutí Anonymous, které Ransdorfa na základě nových informací švýcarské prokuratury považuje za většího rebela, nehledě na to, že je fyzicky mnohem krásnější.

----------------------

V souvislosti s projednáváním zákonných norem o zákazu kouření v restauracích a odhadovanou výší pokut za porušení těchto ustanovení, požádala Kancelář prezidenta republiky o navýšení svého rozpočtu nejméně o 35 miliónů korun.

 

Domenico Scarlatti: Sonáta h-moll K.27

První klavírní skladbou vyvěšenou na tomto blogu, byla letos v létě Bachova Chaconne v klavírní úpravě Ferrucia Busoniho, kterou jsem si troufl zveřejnit až po roce a půl celkem pravidelného cvičení. Tentokrát jsem si vybral něco úplně jiného: Jednak jsem chtěl nacvičit něco méně mohutného, co jde zvládnout za kratší dobu, jednak jsem musel chtě nechtě trochu ubrat na "výbušnosti", protože jsem si v mezidobí uhnal chronické problémy s lokty, takže jsem od expresívního sedmnáctiminutového poloromantického "mamuta" přešel k něčemu, kde lokty nehrajou tak velkou roli, protož většinu musí zvládnout prsty.

Když jsem byl začátkem října v Řecku, připomněl jsem si náhodou na internetu jednu Scarlattiho sonátu, kterou jsem kdysi před mnoha lety slyšel v televizním pořadu o historii klavíru v podání fenomenálního klavíristy Michelangeliho. Ani nevím proč, ale zapsala se mi tehdy do paměti a častokrát jsem si ji pak v hlavě přehrával. V dalších letech jsem si pak cíleně sháněl její různé nahrávky a můžu říct, že jsem snad ještě nikdy neslyšel tak různorodé interpretace - od superrychlých po extrémně pomalé, s naprosto odlišnou dynamikou, i se změnami oproti notovému záznamu. A představoval jsem si, jak bych asi tuhle sonátu hrál já, kdybych to ovšem uměl. Po dlouhých létech jsem si právě v Řecku řekl, že když jsem zvládnul nepoměrně složitější věc, takovou "drobnost" bych mohl do Vánoc stačit :-). Dnes předkládám výsledek své nepříliš usilovné měsíční práce jako malý předvánoční dárek pro zdejší návštěvníky.

 

O viagernících a jiných vykucích

Vždycky mám radost, když se některý z čtenářů svým komentářem vrátí ke staršímu článku. I proto neustále odolávám pokušení uzavřít komentáře u asi patnácti článků, které si jacísi holandští roboti z neznámých důvodů vybrali (kruciš, je tenhle robot životný nebo neživotný?), aby na ně čas od času uspořádali organizované nájezdy s reklamou na viagru a další životabudiče. Když jsem chtěl - poučen mafiánskými filmy - aby mi blog.cz proti těmto nezvaným hostům poskytl ochranu, dozvěděl jsem se, že přece mohu u napadaných článků uzavřít komentáře a každý holandský robot pak ostrouhá a z mých stránek odejde s nepořízenou. No, nevím, myslím, že je to názor dost podceňující robotický intelekt, protože článků je na mém blogu na výběr ještě dost a oni mi přece chtějí jen dopřát splnění mých dosud netušených přání a vůbec celosvětové dobro přesně podle "šedesátkového" hesla "make love, not war".

Užuž nad tím zaslepením komentářů občas uvažuji, ale nakonec si přece jen vždycky řeknu: Co kdyby právě takový článek chtěl okomentovat nějaký nadšený návštěvník, moje obdivovaná a zásadně nekomentující múza nebo aspoň - měl bych být skromný - normální "nerobot"? Přece nedopustím, aby zlovolní roboti - podobně jako v jiných ohledech třeba zlovolní teroristé - ovlivňovali můj život natolik, abych se podřizoval právě jejich pravidlům! A tak komentáře neuzavírám, ale poctivě roboty blokuji a jejich zablokované komentáře s reklamou na různé levné modré, žluté či fialově puntíkaté pilulky vytrvale mažu s vírou, že můj tichý trpělivý odboj třeba nakonec roboty unaví a oni se natrvalo vrátí na břehy svých překrásných grachtů.

 

Nedělní miniglosy č.339

Komunistický europoslanec Miloslav Ransdorf byl zadržen ve Švýcarsku, kde se údajně pokoušel vybrat v jedné z bank větší částku peněz. Nedělní miniglosy se z dobře informovaného zdroje dozvěděly, že výběr z účtu byl ale jištěný jedním velmi silným a bezpečným komunistickým heslem, které ovšem politik během 11 let v Evropském parlamentu bohužel zapomněl, a když se pokusil heslo nahradit jedním ze svých oblíbených komplikovaných citátů ve švýcarské němčině, bankovní úředníci po několika minutách pro jistotu přivolali policejní hlídku. Podle policejních a bankovních expertů může být Ransdorfova role přece jen trochu jiná než tomu v podobných případech bývá, takže se spekuluje, že europoslanec v případu figuruje jako tzv. rudý kůň.

 

Michael Žantovský: Havel

Nejsem zrovna čtenářem, který by po večerech běžně louskal tlusté biografie slavných osobností. Jednak nevzývám žádné idoly, kterým bych se rád podobal, jednak to s tou slávou obecně bývá všelijaké, protože sláva je ženština povětrná a své milce ráda střídá. Když jsem ale zjistil, že Michael Žantovský, který pro mne kdysi svými překlady i vlastními texty "objevil" Woodyho Allena a kterého si z řady důvodů vážím, sepsal knihu o Václavu Havlovi, tedy o postavě, která je pro mne sympaticky nejednoznačná a v mnoha ohledech pozoruhodná, řekl jsem si, že možná na přečtení takové tlusté knihy (víc než 500 stran tohoto typu textu rozhodně není malá porce) nastal ten správný čas. Knihu jsem si koupil a po návratu z dovolené v Řecku přišla na řadu.

Musím říct, že nejde o text, který by se četl úplně jedním dechem, ostatně k určité dýchavičnosti ho předurčuje žánr. Čtenáři nejsou zrovna hnáni kupředu napínavými zákrutami děje, ani se netěší na překvapivé rozuzlení; vše je předurčeno skutečným životem, který se již v případě Václava Havla uzavřel a mnohé je o něm známo z děl jeho jiných živopisců (Kriseová, Kaiser, Keane, etc.). Je ale pravda, že právě Michael Žantovský dokáže dobře udržet proporci informací (ne nadarmo patřil dlouho k nejbližším Havlovým spolupracovníkům), jejich interpretace (ne nadarmo vystudoval psychologii) i citace z různorodých zdrojů (ne nadarmo se - byť až po dopsání knihy - stal ředitelem Knihovny Václava Havla).