Michael Žantovský: Havel

Nejsem zrovna čtenářem, který by po večerech běžně louskal tlusté biografie slavných osobností. Jednak nevzývám žádné idoly, kterým bych se rád podobal, jednak to s tou slávou obecně bývá všelijaké, protože sláva je ženština povětrná a své milce ráda střídá. Když jsem ale zjistil, že Michael Žantovský, který pro mne kdysi svými překlady i vlastními texty "objevil" Woodyho Allena a kterého si z řady důvodů vážím, sepsal knihu o Václavu Havlovi, tedy o postavě, která je pro mne sympaticky nejednoznačná a v mnoha ohledech pozoruhodná, řekl jsem si, že možná na přečtení takové tlusté knihy (víc než 500 stran tohoto typu textu rozhodně není malá porce) nastal ten správný čas. Knihu jsem si koupil a po návratu z dovolené v Řecku přišla na řadu.

Musím říct, že nejde o text, který by se četl úplně jedním dechem, ostatně k určité dýchavičnosti ho předurčuje žánr. Čtenáři nejsou zrovna hnáni kupředu napínavými zákrutami děje, ani se netěší na překvapivé rozuzlení; vše je předurčeno skutečným životem, který se již v případě Václava Havla uzavřel a mnohé je o něm známo z děl jeho jiných živopisců (Kriseová, Kaiser, Keane, etc.). Je ale pravda, že právě Michael Žantovský dokáže dobře udržet proporci informací (ne nadarmo patřil dlouho k nejbližším Havlovým spolupracovníkům), jejich interpretace (ne nadarmo vystudoval psychologii) i citace z různorodých zdrojů (ne nadarmo se - byť až po dopsání knihy - stal ředitelem Knihovny Václava Havla).

 

V Kafkovi nalézal Havel přímý odraz mnoha prvků své vlastní zkušenosti:

"Jakýsi hluboký, bazální, a proto veskrze neurčitý pocit vlastního provinění. Jako by snad sama má existence byla svého druhu hříchem . Dále je to silný pocit celkové nepatřičnosti mé i všeho, co se kolem mne bezděky vytváří. Tíživý zážitek nesnesitelného dusna. Potřeba trvale někomu sám sebe vysvětlovat a před někým se obhajovat... Stále jako bych běžel kdesi za pelotonem silných a sebevědomých mužů, jako bych je nikdy nemohl dohnat, natož se jim vyrovnat. Jsem si v podstatě protivný a zdá se mi, že zasluhuji vlastně jen obecný posměch...

Je to podle mého názoru právě můj niterný pocit vyřazenosti či nezařazenosti, jakési vyděděnosti a bytostné nepatřičnosti, který je skrytým motorem veškerého mého houževnatého snažení... Odvážil bych se dokonce říci, že všechno dobré, co jsem kdy udělal, udělal jsem možná jen proto, abch obhájil své trvale zpochybňované právo na existenci." (Z projevu při příležitosti udělení čestného doktorátu Hebrejské unoversity, 26.dubna 1990)

Kladně hodnotím, že nejde o žádnou hagiografii: Z textu je zřejmá přirozená úcta k Václavu Havlovi, která ale nesklouzává ke zbožštění, líbí se mi, že autor nepředkládá s nadhledem všeználka hotové "předvařené" odpovědi, ale často spíš dává čtenářům ke zvážení své hypotézy, které se snaží dokladovat na skutečných událostech. Nikterak nepřeskakuje pro někoho možná ne úplně příjemná témata, jako např. morální selhání při prvních vážných střetech s komunistickou mocí, Havlův velmi nestřídmý vztah k ženám i alkoholu (to víte, že poprvé byl Havel oficiálně zadržen během svého "dlouhodobého pobytu" u tehdejší milenky, nebo že jednou ve vzteku prokopl dveře jakési vinárny a dostal od tamějších číšníků "nabančeno"?), dodnes sporné postoje v řadě zahraničních i vnitrostátních politických tématech (např. Havlovými odpůrci dodnes tolik zdůrazňované a odsuzované "humanitární bombardování") i Havlův neustálý souboj s pokušeními moci. Proto si myslím, že jde o celkem komplexní pohled na silné i slabé stránky docela normálního člověka, které se v různé době projevovaly různým způsobem. A toho "normálního člověka" bych podtrhl, protože když srovnám v duchu Havla s většinou jiných politiků, nemůžu si pomoct, ale vychází mi i s odstupem a vědomím, k čemu jeho působení přímo či nepřímo vedlo, že klady pořád ještě výrazně převažují nad zápory. Tím spíš, vezmeme-li v potaz nejen pohled na Havla jako disidenta a politika, ale i spisovatele, esejistu, dramatika a režiséra, tvora v tom nejlepším smyslu slova společenského jakýmkoli oborem svého konání, přičemž všem těmto oborům, resp. tím nejvýznamnějším z nich se Žantovský ve své knize zabývá.

Michael Žantovský si celkem dobře dokázal poradit i s šedesátými lety a posléze s Havlovým disidentským obdobím, které je v některých částech chudé na fakta. Hlavním kladem knížky (ale je otázkou, jestli to tak má u biografie být) je ale pro mne logicky ta část života, u které autor osobně Havlovi asistoval v roli prezidentova mluvčího a poradce. Pasáže ze začátku prezidentského působení jsou asi vrcholem knihy, byť spíš do určité míry suplují Žantovského "paměti", které by - zdá se - mohly být velmi zajímavé a měly by výhodu, že se nemusí točit jen kolem Havla. Žantovský umí navíc "suetoniovsky" okořenit text i na pohled poněkud bulvární jednotlivostí, pokud na ní může dokumentovat obecnější jev. Pro českého čtenáře, který se lépe orientuje v novodobé české historii, naopak mohou působit rušivě občasné "výkladové" pasáže, ve kterých autor vysvětluje na pohled zcela jasná a známá fakta; přece jen je poznat, že kniha vznikala v angličtině (vlastně jde paradoxně o následný překlad do češtiny) s cílem oslovit zahraniční čtenáře s výrazně menší znalostí českých reálií a některých zřejmých souvislostí.

Samozřejmě je mi jasné, že knížka neosloví lidi, kteří nemohou Václavu Havlovi přijít na jméno a považují ho (podle mne zcela směšně a iracionálně) za ztělesnění veškerého zla a příčinu všech společenských (a velmi často i svých osobních) problémů a za původce všeho špatného, co se v naší společnosti odehrálo od husitských válek, i všeho, co se ještě kdy odehraje. Já jsem si Václava Havla vždycky vážil a oceňoval jsem na něm jak jeho celoživotní snahu vnést do politiky etická témata (kdepak je jim dnes konec?), tak i neuvěřitelnou práci, kterou pro Československo a později pro Českou republiku udělal především v zahraničí.

Nemohu se při čtení a zároveň v osobních vzpomínkách, které tahle kniha rovněž vybudila, ubránit srovnání s jeho prezidentskými následovníky a - přiznávám - ti v mých očích nevycházejí nijak zvlášť dobře. Ale tohle není článek hodnotící Václava Havla, ale článek o jeho životopisu, tak nebudu příliš provokovat :-). Jen chci dodat, že na mém velmi pozitivním vnímání Havlovy role v české historii Žantovského kniha nic nezměnila ani v dobrém ani ve špatném. Havel nebyl ani bůh ani ďábel, byl to velmi schopný, tvořivý a inspirativní člověk s notnou dávkou různorodého talentu i s mnoha chybami. Jsem přesvědčen, že kdyby jeho zavilí kritici byli ochotni podle jeho vzoru riskovat nesrovnatelně menší újmu, než on, a vykonat pro společnost aspoň desetinu toho, co on, a byli schopni aspoň desetinové sebereflexe, jako on, bylo by tu o dost líp, než tu je.

Takže závěrem - nebudu-li pohlížet na Žantovského dílo měřítkem klasiků v biografickém oboru, což jistě nebudu, neb takové klasiky, nejspíš k vlastní škodě, nečtu - můžu říct, že jsem si knížku přečetl s chutí, leccos zajímavého jsem se z ní dozvěděl a navíc ve mně vzbudila chuť o popsaných situacích a motivacích víc přemýšlet.

Knihu vydalo nakladatelství Argo v roce 2014.

Pozn.: Kdo si chce přečíst mou osobní vzpomínku na Václava Havla, kterou jsem publikoval v souvislosti s jeho úmrtím v prosinci roku 2011, najde ji v článku O růžích a panáku pro Václava Havla.