Zachraňte vojína Čerfa!

Tedy - abychom byli přesní, nejsem tak docela vojín, ale podporučík v záloze, což se ale - pokud na sobě zrovna nemáte uniformu, a to já neměl rovné čtvrstoletí - stejně nepozná. Ale zachraňován jsem byl akcí velkolepou, které se zúčastnili dva místní muži, zúčastnili se jí dobrovolně, i když jim při ní šlo místy doslova o život. Zůstal jsem totiž několik hodin napospas drsné a krásné lefkadské přírodě se zcela nepojízdným a nenastartovatelným strojem. Moje pronajatá čtyřkolka se totiž definitivně rozžehnala s touto turistickou sezónou a rozhodla se jít na zimní odpočinek o tři dny dřív, než bylo v plánu. A přitom stačilo málo a nikam jsem toho dne nejel. Den byl nádherný, sluníčko svítilo jak v červenci, voda byla možná ještě teplejší, prostě optimální den pro válení na pláži, zvlášť když už definitivně skončila sezóna pro zdejší "kráječe hlav - všudypřítomné windsurfery". Najednou se člověk rozhlédne po kilometr dlouhé pláži a zjistí, že jsou na ní všehovšudy tři lidé. Jenže - platím si přece půjčovné za čtyřkolku, tak to by bylo, abych si po dopoledním plážování neudělal menší výlet.

Naplánoval jsem si výlet k majáku na nejjižnějším bodě ostrova. Možná si pamatujete fotku majáku z veliké dálky v mém článku Výšlap na horu Sikero. Nejkratší cesta k majáku vede ale oklikou: Napřed musíte hluboko (a vysoko) do vnitrozemí ostrova a pak se teprve dá stočit směrem k západnímu pobřeží, kde cestou jedete nad všemi nejslavnějšími plážemi ostrova. Kromě toho jsem cestou chtěl koupit od místních sympatických babiček v černém oblečení jejich vynikající tymiánový med, ten si ani při jedné z návštěv ostrova neodepřu.

Upřímně - překvapilo mne, že stroj tentokrát vůbec neodmlouval a startoval hned napoprvé. Ale nejsem podezřívavý člověk a neviděl jsem v tom žádný úskok, spíš smíření. Celou cestu jsem míjel zajímavá místa, která jsem si chtěl prohlédnout a vyfotit, ale vždy jsem si řekl, že se tu zastavím až cestou zpátky, kdy už si budu moct lépe řídit čas a světlo. Na Lefkadě jsou totiž kvůli vysokým kopcům velmi rozdílné světelné podmínky. Někde slunce zapadá za kopce už poměrně brzo odpoledne, zatímco právě západní pobřeží má až do skutečného západu slunce (do moře) nádherné večerní světlo - to už ale vesnice ve vnitrozemských údolích mají dávno skoro tmu.

K majáku mi chybělo necelých pět kilometrů, když v prudkém sjezdu motor "chcípl" a už nešel nastartovat. Samospádem jsem ještě dojel do údolíčka poblíž kláštera Agios Nikolaos, který jsem rovněž chtěl (ovšem na zpáteční cestě, jak jinak) navštívit, nějakou dobu jsem se s motorem dohadoval a nepodařilo se mi ho přemluvit. Řekl jsem si tedy, že nebudu dělat ukvapené závěry, dám stroji příležitost si věc v klidu rozmyslet a v mezidobí prozkoumám okolí.

Kousek od místa, kde jsem nedobrovolně zakotvil, stojí letitý platan, neklamné znamení, že v blízkosti je pramen. Hurá, žízní tedy nejspíš nezhynu.

Prosím, studna pro trosečníky je k dispozici a kousek dál vpravo i kamenné korýtko, kdyby se mi znelíbila moje plastová láhev.

Jak jsem už říkal, chtěl jsem se podívat do zdejšího kláštera Agios Nikolaos a vyfotit si ho. Nikdy se mi totiž nepodařilo dostat dovnitř. Tentokrát poprvé ano, musel jsem však akceptovat skutečnost, že všude jsou výzvy a prosby, aby se v prostoru kláštera nefotilo, dokonce ani zvenku. Jsem uznalý, tak podobné výzvy dodržuji, protože si nemyslím, že mám automatické právo podřizovat okolní svět právě svým přáním. Na oplátku jsem byl překvapený tím, že v okolí vlastního kláštera je normální stavení, kde žijí normální lidé, kteří vám rádi prostor kostela otevřou, abyste si ho mohli prohlédnout, a pak speciálně pro vás - když chcete odejít - otevřou i maličký obchůdek s místními specialitami a očekávají jako samozřejmost, že ze svatých míst neodejdete s prázdnou a něco si koupíte. Já jsem si vybral malou skleničku tymiánového medu, abych neurazil místní božstva, ještě nejsíš budu pro zpáteční cestu jejich pomoc potřebovat.

Z areálu kláštera je krásný výhled mezi olivami na ostrov Atokos. Bylo to už daleko od červených zákazů focení s mnoha vykřičníky, tak jsem si udělal aspoň tuhle fotku.

Poblíž cesty, kde stál můj nepohyblivý stroj bylo další z mnoha "vybydlených" kamenných stavení.

Pořád jsem přemýšlel, co měla tentokrát náhoda za lubem, že mi stroj znepojízdnila právě tady. Tak jsem se vydal po kamenité cestě, která začínala poblíž, a dostal jsem se na místo, odkud byl nádherný výhled na záliv Vassiliki - úplně z jiné strany, než jsem ho zatím znal. Mimochodem - ten kopec vypínající se nad mořem je právě ono Sikero, na které jsem vylezl letošní první den na Lefkadě.

I tenhle celkem plochý výběžek ještě patří k Lefkadě, jedná se o mys Lipso

Velký soukromý astrov Atokos (úplně vpravo) jsme tu už měli, poprvé se nám představuje i malý ostrůvek Arkoudi, který nemá žádné stálé obyvatele a patří už k Ithace.

To maličké mraveniště s domečky uvnitř zátoky je Vassiliki. Tam se potřebuji dostat a obávám se, že to vlastními silami nezvládnu. Ono se to zdá být jenom kousek přes vodu, ale po silnici je to skoro 30 km.

Cestou k "zaparkované" čtyřkolce jsem se pokoušel vemluvit řeckým bohům, že by mohli přimhouřit oko a nějak ze staré známosti pomoct s nastartováním stroje, když o nich už dlouhá léta tak pěkně mluvím a píšu na blogu. Ale řečtí bohové měli patrně právě na starosti něco důležitějšího, třeba odpouštění řeckého dluhu. Ještě jsem se nějakou dobu pokoušel nějak nepojízdný stroj přemluvit, ale nakonec se nedalo dělat nic jiného, než zavolat známému pronajímateli. Dělám tohle děsně nerad, jsem zvyklý spoléhat se pokud možno na svoje omezené síly a zařídit se podle nich, strašně nerad se doprošuju pomoci, ale tohle nešlo řešit jinak. Tlačit těžkou čtyřkolku přes hory 30 kilometrů nebudu.

Napřed jsme si s panem pronajímatelem museli ujasnit, kde vlastně jsem. Zůstal jsem totiž na místě bez většího orientačního bodu, takže nastalo telefonické vysvětlování, kamže jsem to vlastně odbočil a jak daleko od jakého kláštera jsem. Ale chlapík to přijal normálně, ostatně - asi to při střídavé kvalitě svého vozového parku občas zařizovat musí. Že prý někoho sežene a pak mě přijedou zachránit. A já měl asi hodinu a půl času vnímat nádheru, vůně, zvuky podvečerní Lefkady, všechno to, co většinou ve snaze stihnout co nejvíc zážitků pomíjíme jako malichernou samozřejmost.

Slyšel jsem zdejší vítr, okouzleně jsem sledoval, jak se oblaka od moře usměrňují místními kopci, jak se původně prudké slunce postupně sklání k mořské hladině za obzorem. Měl jsem čas si promnout v ruce snítku divokého tymiánu, který dodává místnímu medu tak nenapodobitelnou chuť a krajině úžasnou vůni, měl jsem čas zaposlouchat se do melodického cinkání zdejších stád ovcí a koz a prohodit pár slov a posunků s jejich stařičkým pastevcem. Těch různých zvuků, vůní a krásy! Opravdová Lefkada všemi smysly. Můžete mi věřit, že ten čas prostého čekání na jednom místě byl možná tím nejzajímavějším a ve své obyčejnosti nejoriginálnějším zážitkem celého dne. Čas, po který jsem byl okolnostmi donucen zastavit a nechat se prostoupit světem okolo. Řečtí bohové dobře věděli, co dělali, když mi neumožnili nastartovat.

No a pak přijeli "záchranáři". Bál jsem se jen generálského efektu, že totiž oni udělají stejný úkon jako předtím stokrát já a jim motor začne okamžitě spokojeně příst jako kočka, která s vrněním čekala až na příchod svého majitele. Ale ani mistrům oboru se nepovedlo motor rozběhnout ani najít příčinu problémů. Natáhli tedy mezi auto a čtyřkolku lano, mne přestěhovali do auta na čestné místo spolujezdce a mladý milovník adrenalinu si sedl na nemohoucí čtyřkolku. Celou cestu zpátky přes všechny ostré zatáčky, polní cesty a horské serpentýny jsme projeli o polovinu rychleji než když jsem jel sám, oba Řekové si tuto příležitost k vydovádění opravdu užívali plnými doušky, čtyřkolka jela občas kvůli odstředivým silám v zatáčkách jen po dvou kolech, měl jsem hrůzu, že čtyřkolku i s jezdcem někde shodíme do propasti, ale o to větší povyražení z toho oba měli. K tomu samozřejmě můj známý za volantem stihl vyřídit asi patnáct emotivních telefonátů, na každému rohu mávat a troubit na různé známé, a ještě rozprávět se mnou, jak je neuvěřitelné, že se známe dlouhých dvanáct let, při jaké příležitosti jsem se vlastně viděli úplně poprvé, a že tomu maličkému uzlíčku, který mi vlastně před nedávnem přinesl hrdě ukázat jako čerstvě novorozeného syna, je už osm.

No řekněte, je možné si příště půjčit vozidlo od někoho jiného jen proto, že možná bude o něco kvalitnější a nikde mne nenechá ve štychu? Jako úspěšně zachráněný "vojín Čerf" musím připustit, že to prostě nejde!

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.