Narozeninová haikutanka

Ten složený název vlastně v češtině vůbec nezní špatně: Haikutanka... (kdybych neznal souvislosti, mohl bych si myslet, že jde o domorodou obyvatelku pohoří Haikutan). Ovšem, tahle básnická forma v japonské poezii výslovně neexistuje, nebo se aspoň v silné historické konkurenci dosud neprosadila. Kdo nám ale zakáže namíchat si ji pro jednou jako chutný formální koktejl, kterým lze při tak dobré příležitosti, jakou je tradiční začátek mého soukromého jara, připít na zdraví - jednou, dvakrát, pak potřetí a dál už nejspíš bez počítání, protože dál už se to pak stejně plete. 

Ano, je to dnes příležitostný narozeninový rytmus 5-7-5-7-7 (potud tedy tanka) následovaný dovětkem v podobě 5-7-5 (tedy haiku). Dohromady haikutanka (protože obráceně, jak by to správně sledovalo posloupnost veršů, to bohužel jednoslovně zdaleka tolik nefunguje), která má 4x5, tedy dvacet, plus 4x7, tedy dvacet osm, celkem přesně osmačtyřicet slabik. Co rok, to slabika, jedna libozvučně jásavá, jiná zas skřípající tak, že při jejímž vyslovení přejede člověku po zádech mráz, jak tak různorodě život jde. No vida, matematici by dokázali říct, že to číslo je báječně dělitelné - dvěma, třemi, čtyřmi, šesti, osmi, dvanácti, šestnácti a čtyřiadvaceti, ale že se dá složit i z japonských pěti a sedmislabičných veršů (všímáte si, že mezi vhodnými děliteli právě pětka a sedmička chybí?), to nám exaktní matematici zatajili; na to holt musí přijít emotivní básníci! :-)   

 

Čtyřicet osm slabik té nejkrásnější jarní vůně / vůni (nehodící se neškrtej)

 

Srdce z červánků

zdravé ať dlouho bije. 

Barvou přetéká

osmačtyřicet dílků

rámujících i můj svět.

 

K začátku jara,

z kterého duše žije, 

dlužno přivonět. 

 

 Foto: Berounka pod Dobřichovicemi, z dlouhodobého cyklu Říční variace.

 

 

Pozn.: Po velmi dlouhé době jsem teď zveřejnil tři články ve třech po sobě jdoucích dnech, což byl rytmus, s kterým jsem před 17 lety tento blog odvážně rozjížděl a pak se k němu vracel jen v opravdu speciálních případech jako např. při cestách Japonskem, kdy jsem psal denní reportáže (ovšem na rozdíl ode dneška čistě prozaicky :-)). No a co je to dnes jiného než zase po dlouhé době opravdu speciální příležitost, ne?