Únorová "rýmička"

Myslím, že nejsem ten správný "rýmičkový typ", který má smrt na jazyku, jakmile tělesná teplota dosáhne 37 stupňů rovných. Zastávám názor, že organismus si prostě musí umět s celkem běžnou zdravotní komplikací nějak poradit, zvýšenou teplotu si začínám připouštět někdy kolem 38,5 stupně a hlavně doma nemám nikoho, před kým by se mi vyplatilo hrát nějaké divadlo; z rybenek a pokoutníků žádné velké soucítění nevymačkám.

Předevčírem ráno jsem se trochu rozkašlal, jako se tomu občas po ránu děje. Tentokrát jsem ale nepřestal a nutkání ke kašli pokračovalo i přes den. Večer cestou z práce jsem se ještě zastavil v lékárně, pobral jsem tam nějaké podpůrné prostředky a taky jsem si koupil celý bochník chleba, což je na mě za normálního běhu věcí příliš, protože doma bývám během týdne jen po večerech. Když je nouze, o chlebu a o vodě (v mé aktuální luxusní variantě o chlebu a o čaji s medem a citrónem) se dá vydržet docela dlouho, jak by možná potvrdil i Edmond Dantès.

Domů jsem ještě dorazil celkem v pohodě, ale na rozdíl od jindy jsem kupodivu vůbec neměl chuť pustit si počítač a začít něco psát nebo dokonce začít pracovat na plakátu k berounské květnové výstavě, což je úkol, který už docela klepe na dveře. Naopak, udělal jsem to, co normálně vůbec nedělám: Pustil jsem televizi, lehl jsem si před ní na gauč, přikryl se normální peřinou a upadl jsem do polospánku, ze kterého jsem se vždycky jen jednou za čas - když jsem se ovšem na věc pekelně soustředil - a asi půl hodiny jsem se k tomu odhodlával - odvážil vypravit pár metrů přes obývák na WC, odkud jsem se vracel po necelé minutě unavený jako po celodenní túře. Další dva dny jsem pak víceméně prospal, což je na mě, protože normálně spím v průměru sotva 5 hodin denně, úplně mimo normální fungování. A protože mi společnost dělala televizní obrazovka, měl jsem v hlavě guláš fantasmagorických snů ale taky dokumentárních filmů o historii nacismu, o nosorožcích sumaterských, o českých technických památkách 19. století a to vše propojovaly individuální závody v biatlonu, aniž bych ovšem např. udržel informaci o tom, kdo vyhrál, jak dopadl Michal Krčmář a jestli nosorožci přežili útoky pytláků.

Soustředěným úsilím se mi podařilo během dvou dnů srazit horečku z původních 39 stupňů - což, jak správně říká povídka Šimka a Grossmanna, není pro člověka, který má rád horké léto, žádná teplota. Dnes už se pohybuji pod 38 stupni, takže dokážu i chvíli posedět u počítače a přiložit na blog - navzdory původním dramaturgickým záměrům - aspoň toto své chřipkové polínko. No a protože jsem jednomu známému česko-španělskému fotografovi a skvělému člověku (Carlos Sardá Vidal) slíbil, že když to bude jen trochu možné, dorazím na jeho pondělní vernisáž, mám před sebou ještě tři dny práce na tom, aby to "jen trochu možné" opravdu bylo.

Je zvláštní, že když jsem měl podobnou chřipku před 16 lety, kreativním výsledkem několika dní polovědomí bylo založení mého blogu, což byla aktivita, kterou jsem si tentokrát opravdu nedokázal představit. To se hned pozná, že člověk stárne :-). 

Tak držím palce všem zdejším milým čtenářům, ať jste zdraví a přechod do jara, který nás, doufám, v příštím týdnu čeká, nám se vším všudy vynahradí poslední pořádný zášvih mrazivé zimy.