Stránky

středa 20. prosince 2023

Na Gočárově schodišti

Ne vždycky se asi povede, že si člověk vymyslí fotku, pak ji dá v hlavě na víc než rok k ledu a pak se k té myšlence vrátí, až se podaří naplnit rozmyšlené předpoklady. Tentokrát se mi popsaná cesta, myslím, celkem vydařila, protože vznikla přibližně fotka, kterou jsem zamýšlel vyfotit, tak se o tu cestu k ní, která nebyla úplně přímá, s vámi ve Fotolaboratoři podělím. 

Poprvé jsem se dostal s foťákem na schodiště Gočárova domu U Černé Matky Boží v březnu 2019 a prskal jsem vzteky nad svou hloupostí: Abych neměl těžké zavazadlo (lenost je cesta do fotopekel!), vzal jsem si totiž tehdy s sebou jen svůj maličký pevný objektiv s ohniskem 50 mm, se kterým se s ladnými křivkami krásného ale pohříchu i úzkého schodiště moc nadělat nedalo. Jediné, co mi tehdy vyšlo, je základní klasická "žárovka" podle které tohle schodiště poznáte na spoustě turistických obrázků i na vážněji míněných fotografiích architektury. 

 


Když jsem na místo dorazil podruhé, byl jsem už o něco vybavenější, takže jsem si mohl dopřát trochu experimentů (na blogu jsem je tehdy zveřejnil v článku neinvenčně nazvaném Schodiště domu U Černé Matky Boží, přičemž asi nejvyvedenějším byl následující snímek. Už tehdy jsem přemýšlel, co by se asi stalo, kdybych použil opravdu hodně širokoúhlý objektiv, což jsem bral jako čistý myšlenkový experiment, protože takový kousek se v mém standardním fotovybavení nenachází a jen těžko někdy bude. Říkal jsem si, že by bylo dobré použít co nejkratší ohnisko a taky co největší vzdálenost, na kterou se fotí. Ono se to nezdá, ale už samotný fakt, že foťák drží v ruce člověk, na vzdálenosti od foceného objektu většinou dost ubírá. A tak jsem si vymyslel, že se svým hypotetickým velmi širokoúhlým objektivem přijdu ke schodišti, foťák položím na nejnižší možný bod, namířím objektiv vzhůru a stisknu spoušť. Ano, základní představy bývají jednoduché, to jen parta komplikujících ďáblíků je poschovávaná v detailech.

 

 
 
Jedna možnost je nechat se výsledkem překvapit, druhou možností ale je udělat si předem obrázek, co by asi na takové fotce mohlo být. Tak jsem se začal trochu rozhlížet kolem sebe a všiml si toho, že osvětlení schodiště je dvojího typu, v každém patře jsou dvě světla v páru a pak jsou individuální světla kolem kroutících se schodů. Do toho se bude vinout linie zábradlí a taky zubatá linie schodů. To bychom ale z dvojice světel mohli nakamuflovat jakýsi pár očí, "žárovka" by mohla zafungovat jako stylizovaný nos nebo zobák a s křivkami zábradlí by se to muselo dát nějak dohromady, třeba by mohly fingovat křídla, co já vím. Matná základní představa by tedy byla, teď už "jen" ten objektiv...
 
 
 
Loni před Vánoci jsem si poprvé vyzkoušel objektiv půjčit v půjčovně a své zkušenosti jsem blíže popsal v článku Tradiční předvánoční focení s netradičním objektivem. U kvalitního objektivu to sice není úplná láce, ale čas od času si to, myslím, člověk dopřát může, když má v hlavě nasbírané nějaké zajímavé náměty. Tehdy jsem ještě s půjčeným objektivem ke Gočárovu schodišti nešel; vlastně mě to tehdy vůbec nenapadlo a pak jsem toho trochu litoval. Vždyť přece kdybych takový objektiv měl, možná by to stačilo na zhmotnění dávné představy.
 
Když jsem tedy skoro přesně po roce udělal druhý pokus s výpůjčkou; tentokrát jsem si půjčil canoňácký zoom 11-24 mm, který loni ještě nebyl v nabídce, ale samozřejmě s foťákem stejné značky si rozumí mnohem lépe, než když jsem musel loni teprve zjišťovat, jak dokážou obě komponenty vůbec spolupracovat. A tak jsem si tentokrát kýžený obrázek - dosud jen latentní - v hlavě maličko zhmotnil. Objektiv (mimochodem, je to docela velký kus optiky, takže není zrovna lehký jako pápěří) jsem namontoval do bajonetu a vyrazil do Celetné jako na první pokusnou štaci. 
 
Napřed jsem zkusil fotit z ruky, ale jak jsem předpokládal, nebylo to ono. Vzpomněl jsem si tedy na svůj nápad fotit vzhůru "ze země" (respektive z místa trochu nad zemí, které je v ose schodiště a fotí se odtud nejlépe), což - jak se ukázalo - má drobné nevýhody. Asi hlavní nevýhodou je, že tak není vidět na displej (na tom přece foťák leží) a fotí se zcela naslepo. První záběr tomu ostatně celkem odpovídal.   
 
 
Už na prvním zkušebním výcvaku je dobře vidět, s čím vším můžeme na obrázku počítat: Pár "očí" tam je, "nos" (nebo "zobák") taky a křivky zábradlí pěkně kontrastují s rovnými liniemi v rohu. No jo, ale budeme teď muset posunovat s foťákem a vždycky kouknout na výsledek, jestli se blížíme k cíli nebo jdeme špatným směrem. Další fotka má už sice "oči" nahoře a ne v dolním rohu, ale zábradlí tvoří nehezkou změť čar. výsledek je ještě mnohem horší než úvodní pokus. Ale nevadí, jedeme dál.
 
 
 
Pohnul jsem zase kousek foťákem a v křivkách se podařilo udělat aspoň zčásti pořádek. Jestli mě ovšem ostraha sledovala na kameře (určitě ano), musela se skvěle bavit: Vždy jsem položil foťák "na zádíčka" (s připojenou kabelovou spouští, abych mohl snímek cvaknout zpovzdálí), pak jsem se od něj vzdálil a šel jsem do dřepu, abych nebyl v záběru, protože optická náruč vypůjčeného objektivu byla opravdu široká. Pak zpět k foťáku, podívat se na displej, co se změnilo a znovu. Než jsem cvaknul finální snímek, se kterým jsem byl spokojený, udělal jsem 45 zkušebních snímků. Jasně, kdybych měl s foťákem propojený vnější monitor, bylo by to jednodušší, nicméně pro něco takového pod schody vůbec nejsou podmínky, prostor je tam docela stísněný a hlavně čas od času přicházejí skupiny zahraničních turistů i místní štamgasti, aby si schodiště prohlédli a vyšli nahoru do vyhledávané kubistické kavárny. Celkově jsem tam strávil skoro hodinu, občas jsem ustoupil turistům, kteří si chtěli taky udělat památeční obrázek, a kupodivu mě za celou tu dlouhou dobu nikdo nevyvedl.

 
 
Pomalu se vyloupával záběr, na který jsem měl spadeno. Ještě je to celé trochu nakřivo, musíme ještě maličko srovnat obraz. Samozřejmě, něco by šlo napravit v postprodukci, ale vždy se snažím, aby vše, co jenom trochu jde, měl správně (tedy správně podle mého) už základní snímek a postprodukční zásahy byly pokud možno minimální.

 

A jsme ve finále, poslední úprava je narovnání a pootočení na výšku. Nejspíš málokdo na první pohled pozná, že jde vůbec o schodiště, natožpak o fotograficky jinak celkem provařené schodiště Gočárova kubistického skvostu. Fotka dostala maličko jiný švih, jsou v ní čáry křivé i rovné tak, jak jsem si představoval, a pod výsledným obrazem je možné si představovat leccos, já třeba podivnou stylizovanou sovu, na kterou jsem si myslel od začátku téhle napínavé fotoštrapáce, snad pan Gočár v architekturním nebi promine :-).

 
 
Objektiv jsem měl půjčený na 24 hodin, které jsem, myslím využil celkem dobře, fotil jsem s ním i jiná místa než Gočárovo schodiště a postupně vám tu nejspíš některé obrázky ještě ukážu. Každopádně, další nápady, jak tohle schodiště vyfotit z klasického místa, už nemám. Chtěl jsem ještě zkusit fotit ve směru shora dolů a taky v úplně nejvyšším patře stínohru pod skleněnou střechou (v den focení bylo úplně jasno a sluníčko svítilo jako v květnu), ale schodiště bylo bohužel od 1. patra uzavřené.  Tak aspoň jsem si nechal nějaká zajímavá schodištní témata i na příště :-). 

16 komentářů:

  1. Lezarts
    Kdyby Gočár tušil…možná by při tvorbě schodiště myslel i na
    “experimentálního” fotografa a prostor trochu přizpůsobil aby se zde mohlo pohodlněji fotit :-)))
    Jste důkazem toho, že se trpělivost vyplatí!

    OdpovědětVymazat
  2. Architektum se ta schodiste projektuji.,Ale kdo to ma pak fotit?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Schodiště jsou nesmírně oblíbeným fotografickým tématem a někdy jsou to opravdu neskutečné struktury.

      Vymazat
  3. Moc pěkné fotky i článek :) tyhle nástřely jsou nesmírně zajímavé jak z hlediska pozdějšího výsledku, tak proměnou kompozice i světla. Libi se mi i popis cesty od první vize po její realizaci :) PS: podobně jsem si užíval příběh z půdy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nakonec to bylo trochu delší a složitější, než jsem předpokládal, ale to bývá leccos.

      Vymazat
  4. Já tam po tom schodišti občas chodím s milostivou do kavárny Grand cafe orient. Voní to tam kávou a starými časy.
    I zmrzlina tam má kubistický tvar.
    Jenom ty mušle na záchodcích mi přijdou málo hranaté.
    To schodiště si vždycky též vyfotím, kroutím se při tom jako ponrava na světle, ale nikdy nejsem s výsledkem spokojen.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V kavárně jsem tam byl jen jednou, ale fotil jsem tam už nejmíň pětkrát :-).

      Vymazat
  5. Velmi zajímavé! :-) A myslím, že v podobně turisticky provařených místech musí být ostraha zvyklá na kde co. Představuju si to tak, že si člověk sice připadá jako nejpodezřelejší individuum století, ale mezitím si za sklem sekuriťáci říkají "jo, další takovej, co tady bude fotit dvě hodiny, ale kluci pamatujete si toho, jak celý to schodiště vyskákal nahoru i dolů po levý noze v potápěčských ploutvích?" nebo tak něco :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rád posloužím k obveselení ostrahy, jen když z toho na konci něco vyjde :-).

      Vymazat
  6. Gočárovo schodiště... Už jsem se lekl, že jsi vyrazil k nám do Kvínkáslu na Kropáčku. Ta se ale tak hezky nekroutí, to musím přiznat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem líný fotograf. Přesunuji se jen na krátké vzdálenosti :-).

      Vymazat
  7. To je skvely! Jako milovnici drobnych detailu by me jeste potesila vymena svetel za lampicky ve tvaru zarovky:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by bylo dobré. Základní žárovka by si zasloužila podporu :-).

      Vymazat
  8. Krása! On ten perfekcionizmus má někdy i něco do sebe! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zvláštní, nikdy jsem se z perfekcionismu nepodezříval, ale když jsem v covidovém období dělal doma barevné koláže, přistihl jsem se při něm, takže neochotně připouštím, že existují situace, kdy ho přechodně uplatňuji :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.