Černobílé obrázky z podzimní barevné Prahy

O státním svátku 28. října bylo krásné počasí tak akorát na tričko s krátkým rukávem (však také tou dobou ještě vládl letní čas) a já dopoledne odjížděl do Prahy s celkem jasnou vizí, co chci tentokrát vidět a fotit. Tím spíš, když jsem dostal nabídku od jedné své známé průvodkyně, že když budu chtít, přibere mě k některé z prohlídek Parlamentu, která už je v rámci svátečního dne otevřených dveří tradicí. Radostně jsem nabídku přijal a těšil jsem se, že uvidím zajímavé místo, kde jsem ještě nikdy nebyl. No a protože bylo na konec října opravdu až neuvěřitelně krásně, řekl jsem si, že využiju dobrých podmínek a budu fotit v pražských parcích a zahradách krásné barvy, které dokáže namíchat jenom podzim v mírném klimatickém pásu. Tolik rámcový sváteční plán.

Zprvu vše probíhalo uspokojivě: ve vhodný čas něco po poledni jsem dorazil na Malostranské náměstí. Jenže... Už z dálky jsem viděl několikaproudou lidskou řeku plnou zájemců o prohlídku Poslanecké sněmovny a cosi se ve mně "zašprajcovalo". Jen mezi námi - nesnáším totiž předbíhání ve frontách na cokoli, přibližně stejně, jsem-li předbíhán, nebo jsem to naopak já, kdo právě předbíhá. Neuměl jsem se vyrovnat s představou, že bych všechny ty čekající lidičky předběhl jen proto, že se znám s paní průvodkyní. A tak jsem nehledal žádné zástupné důvody: telefonicky jsem poděkoval za zajímavou nabídku, poctivě jsem přiznal, že na předbíhání a zvýhodňování nemám žaludek, dokonce ani v případě, že se o něm nikdo z předbíhaných nedozví (což je společensky dost nevýhodný a pro mnohé lidi nepochopitelný rys povahy), a proto si i tentokrát nechám prohlídku utéct a půjdu aspoň fotit ty krásné všudypřítomné podzimní barvy. A na důkaz toho, jak jsem byl na barvy natěšený, jsem si vyfotil místní krásné sluneční hodiny, které potvrzují, že podle Pánaboha ještě ani nebylo poledne. Jen si ty barvičky užívejte; pro tento článek právě skončily :-).   

 

 

Tentokrát jsem to vzal z Malostranského náměstí nahoru nikoli Nerudovkou přímo na Hrad (chtěl jsem přece hlavně do hradních zahrad) ale kolem hlídaných ambasád Vlašskou ulicí.  No a jako určitý kontrast k honosným velvyslaneckým palácům jsem tu našel svou "Zeď pohasínajícího času", nijak zvlášť výpravnou starou zeď dokonce s uličními hodinami (!), na kterou protější okna házela nestejnorodá škádlivá prasátka. Tahle fotka by mohla vypadat pěkně v černobílém podání, pomyslel jsem si, a netušil jsem, že tohle rozhodnutí předznamená celý můj sváteční den, a zadělá tak i na jeden černobílý listopadový blogový článek.

 

 

 

 

Prošel jsem pod Strahovem s krásnými vyhlídkami na město dole u Vltavy a ocitl jsem se v ulici Úvoz. V tu chvíli mi došlo, že se už dlouhá léta chystám navštívit Galerii Josefa Sudka, pojmenovanou po slavném fotografovi, který v prostorách dnešní galerie dlouhá léta bydlel. Galerie byla podle očekávání během státního svátku zavřená, takže se na její návštěvu nejspíš budu chystat ještě pár dalších let. Ale s prázdnou jsem z tohoto magického místa s bohatou fotohistorií přece jen neodešel. Slunce, pražící přímo do zamřížovaného okna galerie, vytvářelo tak zajímavou "mikrostrukturu" střídání světla a stínů, až jsem dočista zapomněl, že jsem dnes přece chtěl fotit hlavně podzimní barvy.  Ale však si jich ještě sdostatek užijeme v hradních zahradách, že?

 

 

 

 

Jen o kousek dál ve stejné ulici vykouzlily ostré stíny na stěně se starým obrázkem a lampou další výjev, který se mi líbí víc v černobílé než v barvě.

 

 

O tenhle vybydlený dům na Pohořelci se před pár lety přetahovali squatteři s policií. Zdá se mi, že ve velké formě ten dům není ani dnes, ale v černobílé se fotí celkem dobře. 

 

 

 

 

Nakonec jsem se ještě zašel podívat na Břevnov, do míst, která jsem kdysi velmi často navštěvoval a nějakou dobu to těsně po revoluci vypadalo, že zde dokonce zakotvím natrvalo, leč cesta nakonec zahnula jiným směrem. Každopádně výhled na Strahovský klášter je odtud věru netradiční.

 

 

Pravda, coural jsem se v tom svátečním dnu sem a tam a pořád jsem si říkal, že na zahrady Pražského hradu je ještě dost času, protože barvy budou nejzajímavější až v podvečerním slunci. Jenže... Když jsem dorazil k letohrádku Belveder, vystál si frontu na bezpečné vpuštění do Královské zahrady a začal se rozhlížet, kde jsou barvy nejhezčí, napochodovala k letohrádku vojenská jednotka, vojáci rozvinuli rojnici a začali všechny návštěvníky vytlačovat směrem k Prašnému mostu. Musel jsem ocenit, že zákrok byl proveden profesionálně a vojáci se dokázali domluvit s turisty perfektní angličtinou, jen mi trošku chybělo přesnější vysvětlení než jen "zahrada se zavírá", což bylo z kroků ostrahy zřejmé i nepoučenému kolemjdoucímu. 

 

Na Hradě se přece ten večer předávala státní vyznamenání a takového svátku se běžný občan může zúčastnit výhradně prostřednictvím svých volených zástupců. Tak doufám, že se některý z poslanců za mě pokochal barvami hradního podzimu a užil si focení v zapadajícím slunci, ale asi ne, protože mnozí z těch, které jsem volil, lenoši jedni, toho dne zůstali jako na potvoru doma :-).

 

 

 

Spolu s dalšími stovkami turistů rovněž "vykopnutých" z Pražského hradu jsem přemýšlel, jak zajímavý den završit, a bylo nás dost, kteří místo zahrad Pražského hradu nakonec zamířili kousek vedle do letenského parku. Ukázalo se, že obloha, ze které tu do jinak krásného dne vpodvečer dokonce před chvilkou lehce sprchlo, vypadá na černobílé fotce docela pěkně, tak moje fotografické těšení odnesl Metronom, který pěkně na střídačku občas odměřuje čas a občas trčí do nehybného bezčasí, ale v té i oné podobě je to vše pořád mnohem smysluplnější, než to, co tu nad Prahou stálo kdysi.

 

Zase po nějaké době mi na fotky z Letné proniklo pár lidiček. Ten rozesmátý mladík sedící na levé straně žulového maxipodstavce mi do jiného záběru (který se ovšem nepovedl podle mých představ) vesele mával, tak mě snad k soudu nedá, protože by se jeho gesto mohlo vykládat jako projev souhlasu :-).

 

 

No a pak už slunce zašlo a já se vypravil zpět k nádraží. I když jsem následující fotku pořídil až o týden později, je taky černobílá, a navíc právě tudy (tedy ulicí Politických vězňů a kolem této reklamy) jsem procházel o státním svátku na cestě z Letné zpět do Dobřichovic, tak sem vlastně taky docela organicky patří.

 

 

Pravda, sváteční procházka se nakonec odvíjela podle úplně jiných not a s jiným finále, než jsem původně zamýšlel, ale nemusíme přece vždy rovnat svět kolem sebe do forem, které jsou nám v tu chvíli milé. Myslím, že bohatě stačí těšit se z toho, co nám přihraje do cesty náhoda či vnější úradek. Bez nich by všechny dnešní fotky byly úplně jiné, hrály by všemi barvami podzimu a bílá, černá a spolu s nimi i spousta jejich šedých kolegyň by si ani neškrtly.

Ale co myslíte, nebyla by to vlastně škoda? :-)