Deset minut v kouzelné zahradě

Jak dobře víte, jsem založením vysloveně pomalý fotograf: Všechno si pečlivě připravit, najít si správné místo pro stativ, udělat si několik zkoušek z různých úhlů a vzdáleností a nejlépe i různými objektivy s různou kombinací filtrů, aby člověk viděl, co dělají světla a stíny a jak se k sobě mají případné barvy, pečlivě si v klidu ručně zaostřit (nebo rozostřit), jó to je moje! Takové focení, které je dobře připravené, zabere, řekněme, půl dne a výsledkem je jedna jediná fotka, se kterou jsem spokojený a za kterou si můžu stát, to je pro mě jako dělané (viz např. zdejší článek Modrooká řeka). Nikdy ze mě nebude nabušený fotoreportér, který drží spoušť tvale zmáčknutou a dokáže nastřílet tisíce fotek, aby pak vybral desítku nejlepších do výsledného prvotřídního seriálu. Rychlé focení prostě není nic pro mě. Snad jen... Snad jen když se nečekaně a jen na chviličku udělají neplánované ideální podmínky a každá minuta zdržení může přinést nenapravitelnou škodu.

Když jsem poslední březnový víkend jel za příbuznými do Staňkova, věděl jsem, že to bude jen na chvilku - v sobotu večer tam a v neděli odpoledne zase zpátky (od toho navíc ještě odečíst hodinu, která padla na přechod na letní čas) - a vůbec jsem nepočítal s tím, že bych mohl pořídit nějaké nové fotky do dlouhodobé kolekce Kouzelná zahrada, kterou právě ve staňkovské zahradě už od roku 2010 - pokud jsou slušné světelné podmínky - při svých zřídkavých návštěvách fotím. Foťák jsem měl s sebou spíš proto, že jsem ještě odpoledne byl na vycházce s Pražskými domy v horní části Václaváku, myslel jsem si, že do Staňkova dorazím až za tmy a na focení tentokrát vůbec nedojde. Nakonec se mi povedlo chytit dřívější vlak a když jsem večer vcházel brankou na zahradu, překvapeně jsem zjistil, že slunce je právě těsně nad západním obzorem a do konce krásného slunečného dne schází necelých 10 minut. Tak jsem se tentokrát přepnul do módu fotografa, který nemůže moc přemýšlet a koukat, co kde lítá, ale musí naopak prásknout do koní a využít tu malou chvilku příznivých podmínek nejlíp, jak to jde. Shodil jsem tedy batoh do trávy a popadl foťák. Příbuzní chvilku počkají, přivítat se přece můžeme, až sluníčko zapadne. 

Tenhle keřík se zelenobílými listy na skalce u zahradního jezírka jsem už v cyklu Kouzelná zahrada fotil mockrát (odtud je např. fotografie Malström z roku 2016), ale ještě nikdy neměl v zapadajícím slunci takovou naoranžovělou barvu jako tentokrát.

 

 

Jsemť botanickým neználkem, netroufám si nazývat vyfocené rostlinky jejich správnými systematickými názvy. Ani to vlastně není třeba: V Kouzelné zahradě přece vše poklepáním kouzelné hůlky mění tvar, barvy, skupenství i jména. Kupříkladu tenhle huňatý malý trsík ode mne na fotce dostal vzletný název "Průlet nad zasněženou tajgou". 

 

 

Stejný motiv jsem zkusil ještě trochu barevně obohatit (do záběru jsem přibral i kousek čerstvě zeleného okolí) a roztočit. Ale na velké experimentování není čas, tak co tam máme dál?

 

 

Ano, tak byl by tady třeba vřes se stovkami maličkých kvítečků. I tahle jinak nepříliš výrazná barva pořádně ožila a pookřála po měkce hřejivém doteku paprsků právě zapadajícího sluníčka.

 

 

Jehličnatý keř na skalce vypadá na první pohled jednolitě zeleně, ale teprve objektivní podání fotoaparátu nám ukáže, že reálně využitá barevná paleta je mnohem bohatší: Zelená místy světlá do žlutozelené, větvičky, které oko vnímá jako prvek bez přidané hodnoty, vnáší do trochu rozpohybovaného obrazu hnědou barvu, a ta jásavě rezavá uprostřed... No, k té se ještě vrátíme.  Jo, kdybyste chtěli vědět, co bylo zdrojem toho bílého obláčku v horní části obrazu, tak to jsme dva. Rychlé focení je prostě rychlé focení :-).

 

 

Další "listnáč" který nedokážu pojmenovat. Skoro to vypadá, jako kdyby na kusu staňkovské zahrady rostla hned na začátku jara i nefalšovaná tropická džungle. Zasvěcení samozřejmě vědí, že s džunglí je to podobné jako před chvílí s tajgou.

 

 

Barevné vyznění následujícího obrázku pro mě bylo úplným zjevením, protože ve skutečnosti šlo o jakousi placku z nezajímavých uschlých listů, které ale v zapadajícím slunci dostaly neobyčejný načervenalý šmrnc.

 

 

U pátého obrázku jsem vás s vysvětlením zdroje té divné rezaté barvy odkázal na později. Původně jsem chtěl fotit jen zelený povrch okrasného jehličnatého keře, ale ukázalo se, že barevně mnohem napínavější je do záběru přibrat i jinak celkem nevzhlednou zaschlou část uvnitř keříku. I ta ošklivá tmavě hnědá barva, která na živém keři nevypadá zrovna pěkně, se v měkkém světle zapadajícího slunce rozsvítí a působí příjemným dojmem. Vteřinu po západu slunce by ovšem na obrázku bylo jen příslovečných "pět černochů v tunelu".

 

Osobně považuji následující fotku (se stejným námětem jako u té předchozí) za nejzajímavější výsledek tohoto focení a dovolil jsem si tenhle obrázek (spolu ještě s jedním dalším) přidat na svůj fotoweb do trvalé galerie Kouzelná zahrada, kde se snažím ukazovat to nejlepší, co zatím v tomto cyklu za 12 let vzniklo. Název dostala fotka vlastně přesně podle skutečnosti: "Hluboko pod úhledným povrchem". Jo, hluboko pod úhledným povrchem, tam se občas dějou věci, o tom mi vyprávějte!

 

 

Zatímco skalka byla tentokrát zdrojem velmi zajímavých barev, stromy zatím nenabízejí nic zvláštního, tak jsem svou oblíbenou tradiční modelku - starou třešeň u dědečkovy dílny - využil jen k malé černobílé skice. Čas stromů přijde později.

 

Sluníčko už bylo zpola za obzorem, když jsem ještě stihl dojít k plácku plnému modrých ladoněk poblíž skleníku. Za třicet vteřin slunce zhaslo a zahrada se pohroužila do stejnorodého stínu, který nemá smysl fotit. Lidské oko sice dokáže podstatnou část těchto světelných rozdílů diplomaticky eliminovat, takže na první pohled se nezdá, že by se toho západem slunce tolik změnilo, ale objektiv fotoaparátu je v tomto případě opravdu objektivním arbitrem a rozdíl, který zobrazovací technika dokáže odhalit, je obrovský.

 

Necelá desetiminutovka určená k "focení bez velkého přemýšlení" právě uplynula a já můžu foťák sbalit a jít si užít odložené přivítání s rodinou. Tentokrát to tedy byl pěkný kvapík. Cyklus Kouzelná zahrada, který je odedávna založený na různém hýbání foťákem během expozice, získal rychle a neplánovaně pár nových přírůstků; nic na první pohled světoborného, ale jeden kousek je, myslím celkem slušný a další dva, možná dokonce tři, se taky dají využít. Vlastně až nedávno jsem zjistil, že se téhle technice říká odborně ICM - Intentional Camera Movement, tedy záměrný pohyb fotoaparátu, že se tomu věnují stovky fotospecialistů po celém světě a existují dokonce specializované kluby, soutěže a fotomagazíny. A taky jsem si potvrdil, že bych rozhodně nechtěl fotit pořád právě jen takhle; docela mi stačí, když tuhle techniku používám soustavně jen na omezené ploše staňkovské kouzelné zahrady, a jako slepička - gurmánka - si ve zvláštních případech výjimečně uzobnu i jinde :-).

Kdyby měl vlak tentokrát deset minut zpoždění, žádná z dnešních fotek by nevznikla a vy byste si tu dnes četli něco úplně jiného než další kapitolku z Kouzelné zahrady. Mám rád tvůrčí potenciál náhody, který se tentokrát, myslím, docela uplatnil a moc se mě neptal na názor. Ale mezi námi, sem tam si vyzkoušet takovou zběsilou desetiminutovku taky není špatné. Aspoň si příště vychutnám, jak báječné je mít zase na focení čas :-).