Okno tajemného budoáru

Slovo budoár (nebo v původní francouzské podobě boudoir) je pro mě dlouhodobě slůvkem vonícím po vzrušujícím tajemství. Však také není divu, když je to v původním smyslu privátní komnata pro dámu, tedy místo, kam se opravdu nedostávám zrovna často, takže si vlastně ani nejsem jistý, jestli bych poznal, že v něm jsem. Ale nejspíš ano, protože jde - soudil bych - o místnost, kde se budou vyskytovat zrcadla, která dokážou vždy správně odpovědět na záludnou otázku, kdo je na světě nejkrásnější (já to samozřejmě vím, ale neřeknu :-)), představuji si, že tam bude dostatek různých lahviček, mističek a flakónků s exoticky vonícím obsahem, že tam bude obrovitý šatník s rozsáhlou garderóbou a také velký a vzdušný prostor pro nejroztodivnější střevíčky, pantoflíčky a jiné botky z té nejjemnější kůže. Tipoval bych, že tam bude vládnout tvůrčí pořádek (na rozdíl od tvůrčího nepořádku, který po většinu času navzdory těm nejlepším úmyslům obklopuje mě) a příjemně uvolněná atmosféra, takže si umím představit, že v těch místech uzrávají skvělé myšlenky o budoucnosti i současnosti. 

 

Kdybych měl říct, jestli mám nějaký vizuální předobraz budoáru, nejspíš bych zabrousil do scén nějakého dobře udělaného výpravného filmu, odehrávajícího se ve Francii za doby některého z pozdnějších Ludvíků; takhle narychlo se mi vybavuje například film, o kterém jsem na blogu už psal podrobněji, klasický Formanův Valmont, kde se to, aspoň se tak domnívám, klasickými budoáry jen hemžilo a odehrával se v nich leckdy opravdu mimořádně zajímavý děj. Přece ale nebudeme přejímat tuhle starodávnou představu do světa moderní dynamické fotografie, že? :-). Tím spíš, že dalším používaným významem slova boudoir je i speciální fotografický styl, který je založen na zachycení modelek právě v takovém privátním prostoru, v dost uvolněných pozicích a často - jaká náhoda! - právě při převlékání. 

 

V tomto okamžiku už zkušení návštěvníci mého blogu vědí, že takového fotoboudoiru se zde ode mě rozhodně nedočkají. Když už budoár, tak jen náznakem, bez pevných kontur a bez modelek. Jen světla, stíny, rozličné barvy, tvary leccos naznačující ale nic konkrétního, aby hlava měla dostatek prostoru si domýšlet. Prostor, kam bych rád nakoukl, protože zvenku láká na své barevné tajemství. Tak můžeme vyzkoušet třeba takovýhle obrázek, co vy na to?

 

Samozřejmě, vaše zkušené oko nejspíš odhalí, že jako obyčejně přiřazuji objektům na fotografii zcela smyšlený význam v domnění, že mi to odpustíte, protože předem tušíte, že tomu tak nejspíš je. Budoár na fotografii není budoárem, ale vlastně jeho pravým opakem, prostorem zcela veřejným do kterého zevnitř i zvenku bezostyšně nakukují zástupy stále nových a nových kolemjdoucích, kterých je okolo od rána do noci dost a dost. 

Na snímku je totiž ve skutečnosti výloha obchodu přímo v centru Prahy kousek od Václaváku na Jungmannově náměstí. Zájemci o pražské domy si mohou poznamenat, že jde o dům č.p. 761 na Novém Městě, tzv. Mottlův dům, který byl postaven jako noblesní krejčovský salón začátkem 20. století, ale myslím, že to není vůbec podstatné, protože výlohu jsem vzal jen jako surovinu pro dosažení kýženého obrázku, což lze jistě podobně udělat i se spoustou dalších výkladů nejrůznějších obchodů.

Ale od toho přece fotografie je, aby uměla nejen dokumentovat, ale dávat objektům i jiný význam, než je ten jejich přirozený: Z obyčejných lidí dělá lidi krásné, ze dne noc a z léta zimu, dokáže rozpohybovat strnulý klid i proměnit kolouška v divokou šelmu, proč by tedy nedokázala vykouzlit z obyčejného obchodu tajuplný budoár?

Pravda, pan de Valmont by se s něčím takovým pochopitelně nespokojil, ale mně to stačí :-).