Ranní procházka

Dnes se zase podíváme na vznik jedné fotky. Je ještě poměrně čerstvá, snímek byl pořízený ráno o státním svátku 28. října. Toho rána byla Berounka zahalená docela hustou mlhou a já vyrazil fotit své oblíbené podzimní pavučiny na dobřichovické lávce. Mimochodem, pár se jich snad docela povedlo, třeba se ještě na některé z nich i tady na blogu podíváme, ale prostě vás nechci zahltit vším, co fotím; dělám vždy jen tematický a nepočetný výběr, byť poslední dobou se, myslím, objevilo zveřejnitelných fotek celkem dost.

Fotek bude v článku hned pět, ale výsledkem nakonec bude jen jedna jediná. Zkusím na tomto malém obrazovém seriálu zas jednou prakticky předvést, jak při přípravě fotky postupuji a jak přemýšlím, pokud se výjimečně rozhodnu popracovat na ní o něco pečlivěji, než je standardní jednoduchá úprava v Lightroomu. 

 

Tak brzo ráno bylo o státním svátku venku u řeky jen minimum lidí, většinou v kabátech a bundách zachumlaní pejskaři. Když jsem fotil na lávce, na louku sešel ze silnice jakýsi muž se psem a protože se mi čistě intuitivně líbilo, jak svorně směřují do mlhy, udělal jsem rychlý výcvak bez nějakého velkého přemýšlení, rámování a vyvažování. Muselo to být střelhbité, protože šli celkem rychle a za chviličku už by nebývali byli vůbec k rozeznání. Neměl jsem čas přezbrojovat na delší ohnisko objektivu, tak jsem si dvojici přiblížil tak, jak to jen objektiv umožňoval, a řekl jsem si, že jestli na snímku bude aspoň stopa něčeho zajímavého, nezbyde mi, než to dotáhnout výřezem. Tenhle postup samozřejmě nemůžu s klidným svědomím doporučit, vždycky je lepší komponovat rovnou v hledáčku, ale občas to prostě nejde udělat pořádně. 

 

 

Tak se na fotku podívejme a shrňme si tu spoustu nedostatků, které jsou vidět na první pohled: Obraz nemá žádný pořádný bod, o který by se mohl opřít zrak diváka, žádné obsahové "epicentrum". Vše je rozplizlé v nevýraznou zašedlou kaši. Postava muže je aspoň trochu vidět, ale pes má podobu blešky a bez lupy ho v obrazu nenajdete. Obrázek má sice barvy, ale zcela zbytečné, nenesou žádný význam, nic necharakterizují. Horní prázdná část fotky kompozici nijak nepomáhá, vypadá to, že je nadbytečná, a i když se to na první pohled tolik nezdá, obdobná mi připadá i pravá část obrazu. Do očí naopak nepříjemně udeří vinětace, tedy ztmavení v rozích fotky (pracoval jsem s našroubovaným polarizačním filtrem). Kdybych měl fotku hodnotit jako kantor, bylo by to tak na čtyři mínus, ale ještě spíš by to byla ona pověstná "lepší pětka". Má tedy vůbec smysl s fotkou ztrácet čas? Uvidíme, zatím bych ještě flintu do kukuřice neházel, na to je vždycky dost času. Mlha je totiž tajuplná a nevypočitatelná matérie a člověk nikdy přesně neví, co ukáže a co milosrdně skryje.

 

Tak tedy - nejvíc jsem v předchozím odstavci nadával na kompoziční věci, tak s tím pojďme zkusit něco udělat. Ořízl jsem tedy notný kus horní části a totéž jsem udělal zprava. Tím se nám postava dostala ze středu obrázku, je teď asi ve dvou třetinách výšky, a zmizely tři ze čtyř rohů postižených vinětací. Ten čtvrtý roh - levý spodní - můžeme v klidu ponechat v původním stavu, protože v něm je ztmavení nejnenápadnější a bez nápovědy ostatních tří tmavších rohů si ho nejspíš ani nevšimneme. 

Výsledná kompozice už je teď výrazně odlišná, v obrazu se začínají poznenáhlu uplatňovat jasnější linie a původní chaos se přetváří v zárodky řádu. Vzrostl význam zatáčky na cestě (jde o naši dobřichovickou cyklostezku) i linie keřů podél břehu Berounky, která pokračuje několika stromky a končí lehkým obrysem nejbližšího z místních domů, což vše dohromady tvoří jakousi "vypouklou úhlopříčku". A co se mi zdá dobré, muž se psem (pořád ještě blecha, i když v porovnání s minulým snímkem přece jenom maličko oplácanější) směřují do stejného bodu jako cesta a naznačená linie stromů, což je logické, protože tam se na cestu ve skutečnosti napojili, aby si dál zbytečně nemáčeli nohy a tlapky v bohaté ranní rose, což ovšem vědí očití svědci s vlastními promočenými botami, ale nemůže to tušit divák, který si fotku prohlíží pěkně v suchu a teple, takže mu to musí dávat smysl aspoň jako možný průsečík naznačených linií. Nu, když si budu trochu nadržovat, už by to mohlo být tak tři mínus až čtyři plus.

Fajn, na kompozici jsme zapracovali, tak teď se pustíme do barev, resp. do odbarvení. Když jsem řekl, že barvy na původní fotce nenesou žádnou důležitou informaci (jó, kdyby byl pes ohnivě zlatavý baskerville jako v Sherlocku Holmesovi nebo pán nesl velký červený deštník, asi bych to bral jinak) dal jsem tím jasně najevo, že na jejich zachování nelpím a zkusím převést fotku do černobílé podoby, k čemuž jsem použil velmi užitečný plugin Silver Efex Pro (dá se dohrát do různých programů na úpravu fotek, je ovšem placený). Když už máme v záběru tu "bílou" mlhu, celou fotku jsem záměrně ladil do světlých odstínů, takže původní zelenožlutá tráva teď vypadá skoro jako by byla pokryta jinovatkou. Kompozice zůstala stejná, ale tmavá postava je na světlejším pozadí o něco kontrastnější, takže oči už se teď mají při prvním pohledu na fotku čeho chytit. Začínám mít pocit, že by to už mohla být celkem poctivá trojka.

 

 

Další krok úpravy je obyčejný úklid drobného nepořádku, který nám v obrázku zbyl po větších úpravách. Ono je to podobné jako při úklidu obýváku: Když  odstaníte hrubý nepořádek, zviditelníte tím (minimálně pro návštěvy) ten jemnější, kterého jste si možná doposud ani nevšimli. Proto jsem odstranil rušivou světlou sprejovou malůvku v ohbí cesty (v této blogové velikosti je nenápadná, ale při použití většího formátu obrázku je o dost výraznější). Trochu jsem zvýraznil cestu, která je tak ve srovnání s předchozí fotkou o "půl odstínu" sytější, na kontrastu jsem přidal i muži se psem, aby ještě lépe vystoupili z mlhy. No a abychom si o něco tmavší trsy trávy nezaměnili s psíkem, ty nejviditelnější tmavší plošky - zejména v dolní části fotky - jsem vyretušoval.

 

 

No a závěrečným krokem už bylo jen mírné prosvětlení celého obrázku (samozřejmě jen tolik, aby se neobjevily zřetelné přepaly), protože to tak lépe odpovídá ranní mlze, do které čím dál víc svítilo odkudsi shora doposud neviditelné slunce. Vida, fotka je hotová, už mnohem víc podle mých představ, a přitom věřím, že žádná z úprav, které jsem prováděl, není manipulativní a zásadně nemění původní charakter obrázku, pouze některé jeho prvky upozadila a některé naopak zvýraznila, jak to ostatně dělávají fotografové nejrůznějšími prostředky už po věky věků. Troufnu si furiantsky říct, že výsledná fotka si možná aspoň dvojku zaslouží, co myslíte? :-)  

 

Samozřejmě - když ukážu postup vytvoření takové fotky, vždycky se najde dost těch, kteří by šli sami úplně jinou cestou, vedeni svým vlastním vkusem, a dali by třeba přednost variantě, kterou já jsem jednoznačně zavrhl (moc hezky to bylo vidět třeba při nedávných komentovaných prohlídkách mé výstavy Začátek velké cesty, kde jsem pár praktických příkladů pro zajímavost ukazoval a skoro vždy se o tom rozpoutala zajímavá debata :-)). Je výhodou naší fotolaboratoře - nebo její nevýhodou, jak se to vezme - že ukazuje kromě samotného výsledku i meziprodukty, které jinak "propadnou peklu" a ani já bych si je neschovával, kdybych je v podobném blogovém článku nechtěl využít. 

Moje babička - mimochodem výtečná kuchařka - vždycky říkávala: Má-li ti opravdu chutnat, nechoď do kuchyně. Schválně zkuste si cvičně představit, jak by se lišilo vaše vnímání fotky, kdybyste viděli jen její finální podobu a všechny mezikroky vám zůstaly utajeny jako správné tajemství fotografického šéfkuchaře. Je v tom nějaký rozdíl, co myslíte?