Pod rouškou

Kdysi jsem četl výsledek jakési obsáhlé studie, že Češi doslova milují slevy v obchodech, byť já různé posly slev a červeně přeškrtnuté cifry obcházím obloukem. Též jsem mockrát ve vypjatých sportovních situacích slýchal skandování červenomodrobílých davů, že kdo neskáče, není Čech, což mě vždycky spolehlivě znehybnilo, byť by mi v té chvíli bylo sebevíce do skoku. Nikdy v životě jsem s vlasteneckou slzou v oku nevystoupal na horu Říp, na tu horu, která vypadá jako mateřský prs, a možná proto tolik vybízí i jinak celkem racionální praotce k psychedelickým vizím o krajině oplývající mlékem a strdím. Když k tomu přidám nepochopitelnou skutečnost, že pivo piju jen výjimečně, nejsem domácím kutilem, který z vysloužilého fénu dokáže sestrojit funkční repliku atomového ledoborce Lenin, a nikdy jsem neviděl ani jeden díl Ordinace v růžové zahradě, není divu, že občas trpím pochybnostmi, jestli mě úřady pokládají za Čecha oprávněně, a souvisejícím mučivým pocitem vykořeněnosti.

Tento pocit ještě zesílil v době aktuálního nouzového stavu, kdy se tisíce lidí pustily s obdivuhodným nadšením do neúnavného šití ústních roušek. Vždycky, když opouštím svůj byt a nasazuji si (s vděčností, neb je od maminky) roušku, vím, že bych měl být hrdý na příslušnost k národu, který se ve své většině obětavě a bez ohledu na některé své zmatečné nebo od reality odtržené kormidelníky pustil odspodu a jen s podomácku vyrobenými zbraněmi do boje s mikroskopickými nepřáteli, a na hřejivý bavlněný dotyk svých tváří, rtů a nosu bych se měl s tímto vědomím těšit. Snažím se, seč to jde, ale moc se mi to nedaří. Neumím se dívat na roušky jako na skvělý módní doplněk, neumím se těšit z toho, že díky nim - nerozptylována rysy tváře - snad lépe vynikne krása lidských očí. Neumím se na roušky dívat jinak, než jako na nutné zlo, jako na dočasné a neradostné omezení v zájmu těch, kterým bych nerad nevědomky ublížil. Netěším se na budoucí svět, který možná nošení roušek bude považovat za zcela normální a nad hrůzou a sobeckostí volného a nijak nechráněného dýchání bude nechápavě kroutit hlavou jako my kroutíme hlavou nad hygienickými standardy středověku, a upřímně věřím, že v té době už nebudu jeho součástí.

Uznejte, může někdo takový, kdo připouští, že svou roušku nosí ukrutně nerad a jen z donucení (nucen ovšem nikoli úředními nařízeními ale jen vlastním pocitem odpovědnosti), nepociťuje kvůli tomu ani špetku hrdosti, nadšení a radosti ze sounáležitosti, a kdo se celou dobu těší, až bude moct doma ten všestranně nepříjemný náhubek sundat, být plnohodnotnou součástí národa, který v době pandemie získal v celém vystrašeném světě pověst odhodlaných tvůrců, milovníků a propagátorů roušek?

Opravdu moc se těším, až nenormální okolnosti pominou, lidé své roušky budou moct beze strachu z cizího i vlastního ohrožení i z nevraživosti okolí zahrabat do nejodlehlejších koutů svých šuplíků a skříní a já se zas nebudu cítit tak úplně Čechem pro změnu kvůli něčemu jinému :-).

P.S.: Na závěr přidám jednu svou veršovanou miniaturku, kterou jsem minulý týden - tehdy čerstvě vytaženou z trouby - zveřejnil na facebooku a která můj vztah k rouškám a k symbolu "rouškového národa" do značné míry odráží. Věřím, že za těch pár dní tohle čtyřverší zas až tolik nevychladlo.

Pod rouškou

Velký rozdíl to zas není,

jak nás nově vidí svět:

Většinou jsme podroušení

kromě dětí do dvou let.