Modrý don Quijote

Minulý týden jsem v článku Japonská plachetnice publikoval první ukázku ze svého aktuálního domácího focení barevných koláží (i s podrobným postupem, jak se motiv vyvíjel), které v době virovou epidemií omezeného pohybu nahradilo moje standardní focení venku v přírodě a hlavně v Praze, kde už jsem nebyl skoro měsíc. Původně jsem myslel, že si udělám jen jeden obrázek jako kuriozitu, která bude v budoucnu připomínat aktuální nelehké období. Protože ale nouzový stav trvá a ještě nějakou dobu trvat bude, rozhodl jsem se pokračovat podle osvědčeného hesla "kdo si hraje, nezlobí".

Jak už jsem u minulého článku uvedl, moc se mi líbí, že poté, co si udělám první nástřel (který většinou s výsledkem nakonec nemá skoro nic společného), jako kdyby si obrázek sám začal říkat, v čem chce pozměnit a upravit, co mám dát úplně pryč, co mám jen maličko posunout, co zvýraznit, co otočit. Původně jsem měl pouhé tři barevné čtvrtky - červenou, bledě modrou a žlutou. Po obrázku japonské plachetnice, kde dominovala červená barva, jsem pro novou koláž tenkrát použil jako základ barvu modrou a jako základní tvar zčásti kompletní a zčásti "rozbité" mezikruží. Jednotlivé kousky asi den a půl nedávaly dohromady žádný smysl a už už to vypadalo, že tenhle kolážový nesmyslný experiment úplně zruším.

 

Ale pak najednou stačilo pootočit původně svislou modrou jídelní hůlku o 90 stupňů, až z ní vzniklo kopí, žlutá kruhová úseč se tím rázem proměnila v štít, v obrázku se zčistajasna vyloupla hlava a nohy Rosinanty a stačilo jen pár dodatečných úprav, aby se nakonec objevil i její pán, slovutný a důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

Jestli se smutný rytíř ve svých odvážných myšlenkách právě vrhá proti stádu vyděšených bledě modrých ovcí, proti otáčejícímu se mezikruží tvořenému lopatkami větrných mlýnů, nebo - s přibližně stejnou účinností - proti nepřejícím mikroorganismům, které nás uvěznily v našich domovech (a paradoxně tak mému "modrému donu Quijotovi" vdechly život), to není z obrázku zřejmé, neb cíl rytířského výpadu se dosud skrývá za pravým okrajem. Ale však vy si v těch místech jistě domyslíte něco, co si takový důrazný atak zaslouží, ať už ho z řady racionálních důvodů můžeme považovat za pošetilý. Mám bláhové dony Quijoty rád a v mnohém je chápu. Ostatně občas i já s chutí a odhodláním nasazuji jejich zrezivělou zbroj, jenže pak si většinou posmutněle představím, jak se v ní mrštně vyšvihávám do koňského sedla, a zápal postupně pomine, protože to bych - uznejte - tomu nebohému koníku s velkýma důvěřivýma očima nemohl udělat :-).

Ještě mi zbývá větší část žluté čtvrtky, ze které určitě taky něco vznikne do téhle lehce dětinské barevné série fotokoláží. Ono tedy - abych byl upřímný - už něco drobného žlutého vzniklo, ale jednak to napřed obdržel můj tradiční adresát s přednostními právy a jednak se tyhle hračičkózní věci musí bedlivě dávkovat, aby se nepřejedly, a nezabíraly tak v žaludku místo potřebné pro velikonoční mazance, beránky a malovaná vajíčka, takže pokračování přidáme zase až příští týden.

Přeji všem zdejším návštěvníkům krásné, slunečné, barevné, hravé, ale hlavně, velmi prosím, ZDRAVÉ Velikonoce.