Výstava Martin Stranka - Dechem

Na tuhle výstavu jsem se moc těšil od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o tom, že se chystá. Fotky Martina Stranky už totiž pár let docela poctivě sleduji, i když šlo doposud většinou o žánr, jehož nejsem zrovna velkým fanouškem. Budu-li upřímný, vlastně mě docela štve, že se mi Martinovy fotky tolik líbí, protože mi to docela podstatně narušuje mou vlastní pracně budovanou "filosofii fotografie" jako odrazu - třebas mnohdy podivné a našim očím více či méně skryté - objektivní skutečnosti. I když chápu nutkání tvůrců vytvářet v obrazech nové světy a nové vztahy mezi objekty inscenováním, skládáním a počítačovými kouzly, vždycky to beru tak trochu jako podvod na realitě a jako určitou míru pohrdání vůči ní, jako by realita sama nebyla dostatečně fascinující, proměnlivá, inspirující a přitom do značné míry odolávající poznání a pochopení.

Jenže u fotek Martina Stranky jsem s touto svou teorií v koncích, protože i když by moje oči nad jeho fotkami měly podle všeho zlomit hůl jako nad tím, co je bez ohledu na skutečnost uměle konstruováno, inscenováno a ohýbáno, místo toho ty oči, potvory, zradí všechny mé domněle neochvějné a rozumem a zkušeností vtloukané principy, o kterých sám sebe přesvědčuji, a místo očekávané podmračené nelibosti mi jako na truc zprostředkovávají libost, okouzlení a místy úžas. No řekněte sami, není to od nich podraz?

Pozn.: Moje fotky doprovázející tento článek berte, prosím, jen jako ilustrační; nedělal jsem je ovšem nijak pokoutně, ale s laskavým svolením zplnomocněné autorovy zástupkyně. Do textu jsem nicméně vložil několik prokliků na Martinův web, abyste si mohli zmíněné fotky (a navrch jedno video) prohlédnout v kvalitě podle autorova gusta.

Výstava probíhá v nádherných prostorách pražského Mánesu poblíž Národního divadla. Vstup na výstavu je volný, při mé úterní návštěvě byl ještě bez epidemických překážek, ale kdybyste se tam chtěli podívat i vy, doporučuji zkontrolovat si na webu, jaká je aktuální situace (aktuální poznámka: po vyhlášení nouzového stavu 12.3. ve 14:00 bude nejspíš výstava nepřístupná, uvidíme, jak se situace vyvine). Jeden z obzvlášť nadšených návštěvníků je ovšem výstavou uchvácený natolik, že shora nakukuje neustále, nikdo si ho vzhledem k jeho velikosti a věku netroufá vyvést a on sám trucovitě odmítá odejít: Šítkovská vodárenská věž.

Přemýšlel jsem o tom, proč právě u Martina Stranky mi nevadí to, co u mnohých jiných ano. Nejspíš to bude proto, že ve všech těch jeho uměle konstruovaných světech není ani stopa snahy diváka jakkoli podvést a vnutit mu stejný pohled. Martinovy fotky nikoho nenabádají k tomu, aby věřil, že právě takto vypadá svět, jsou to otevřeně přiznané koláže dávající nahlédnout do toho, jak autorova citlivá duše vnímá souvislosti a symboly světa, který nás obklopuje. Nepřikazují divákovi "Následuj mne!", ale spíš s pokorou nabízejí vlastní úhel pohledu. Třeba právě tenhle pohled, tenhle vztah, tahle nálada, v divákovi zarezonuje, třeba si naopak ve své mysli dotvoří úplně jiné vlastní souvislosti a výjev na obrazu se dotkne jeho vlastní, dávno upozaděné vzpomínky, pocitu, vůně, obavy nebo touhy.

V hlavním prostoru výstavního sálu jsou umístěny výtvarně nesmírně zajímavé velkoformátové fotografie, na kterých se v různorodé směsi prolínají motivy přírody, lidské existence a civilizace. Zvětšeniny jsou technicky perfektní (i když to beru vždy jen jako věc vedlejší, podstatná je pro mě obsažená emoce a "vyzařování smyslu"); ty největší mají, jestli se dobře pamatuji, formát 220 x 130 cm, do rozlehlého, světlého a vzdušného prostoru Mánesa se skvěle hodí a - věrny názvu výstavy - i v těch obrovitých rozměrech volně dýchají.

Bílý jelen nahlížející do převráceného havarovaného auta (název této fotky je Until You Wake Up): Tuhle fotku osobně považuji za ikonickou a už jen ten samotný fakt, že ani tím se mi s odstupem neznechutila, o mnohém vypovídá. Vůči lednímu medvědu promenujícímu se kolem odstaveného letadla (na zdi vlevo) jsem o dost obezřetnější, tam už se podle mne trochu balancuje na hranici pro mě snesitelného světa, ale zase to vyvažují nesmírně krásné a poetické obrazy ve vodě (vpravo), které možná tolik neoslňují svým příběhem, ale mně se tenhle druh poetiky líbí moc.

Martin Stranka je velice úspěšný v různých soutěžích i v zahraničních galeriích. Když jsem např. loni přihlašoval do mezinárodní fotosoutěže Sony World Photography Awards pár svých fotek, hlavním obrazovým tahákem soutěže byla Martinova fotka Dreamers and Warriors (tedy Snílci a bojovníci). Není divu, protože se tahle fotka stala vítězem ročníku 2019 této celosvětové a velice prestižní soutěže. Viděl jsem kdysi záznam jakési dlouhé debaty zahraničních fotografických expertů, která byla monotematická a všichni se věnovali detailnímu rozboru právě této fotky, což jsem tedy autorovi nezáviděl, protože kriticko-expertní teoretizující žvástání na téma fotografie nemám rád. Ale vzpomněl jsem si na to, jak nám Martin při jedné své přednášce vyprávěl o tom, jak tuhle přilbu kdysi koupil na nějaké burze jen proto, že mu připadla zajímavá, aniž by s ní měl nějaké konkrétní plány. Mimochodem, stejná přilba figuruje i na další úžasné fotce Circle Of Life, jejíž nápad i zpracování mě fascinují od okamžiku, kdy jsem ji kdysi poprvé viděl, a vždycky tápu, jestli ji mám považovat za depresivní nebo naopak neobyčejně optimistickou, protože oba přístupy se tu střetávají v jediném obrazu.
 

Zmíněná fotografie Dreamers and Warriors (mimochodem, kdo je tu vlastně snílek a kdo bojovník, co myslíte? :-) na zdi vpravo, vlevo je pak fotka I found the silence, která dala jméno celému rozsáhlému cyklu.

Ve druhé, méně prosvětlené části expozice Martin vystavuje pozoruhodné fotoportréty svých přátel, povětšinou z uměleckého světa. Podle údajů na fotkách se jedná převážně o portéty z loňského roku a kolekce je to moc zajímavá, přirozená, uvolněná a přitom drží skvěle stylově pohromadě.

Mně se třeba líbí, že autor až na výjimky pracuje s přiznaným pozadím fotky, takže divák vidí, kde naaranžované pozadí končí, buď na jedné straně nebo dokonce na obou. Opět - žádná hra na pravdu, ale všechny důležité karty pěkně na stole (tedy na zdi), na očích diváků, bez velkého "vodění za ručičku", poraď si každý, jak umíš, však nejsme malé děti, ne?

Kompozici portrétu doplňují jednoduché rekvizity: Dřevěná štokrle, staré dvojsedadlo možná z nějakého likvidovaného kina, ošoupané křeslo, jednoduchá prkenná podlaha. Střídmost vyjádření umožňuje soustředit se na osobnost portrétovaných a nakouknout jim maličko do jejich originálních duší. Defiluje jich tu mnoho, např. fotograf Robert Vano, herečky Hana Vagnerová (ta fotka se mi líbila asi nejvíc, proto připojuji proklik) a Aňa Geislerová, blogerka (nůž otevírající se mi při vyřčení toho slova v kapse mi nedovoluje napsat "influencerka" :-)) Shopaholic Nicol, zpěvák Mikolas Josef, herec Michal Režný, fotograf Tomáš Třeštík a mnozí další.

 

Použitá míra stylizace se proměňuje podle osobností portrétovaných. Oba extrémní případy (aspoň mi tak připadají) jsou pověšené hezky vedle sebe: Naprosto civilní představení režisérky Heleny Třeštíkové, naopak mnohem teatrálnější zachycení zpěváka Adama Pavlovčina. Čemu já osobně dávám přednost, je těm, co mě trochu znají, asi zřejmé, ale obrazově se mi moc líbí obě formy podání, tím spíš, že na výstavní zdi jsou to sousedi.

Ale vraťme se z "portrétního křídla" zpět do hlavního výstavního prostoru a hlavně k dlouhodobému cyklu I found the Silence (Našel jsem ticho). Oblíbení bílí jeleni totiž neasistují pouze u autonehod, ale jejich svět se potkává se světem lidí i vysoko v horách, ba co víc, v samotném nebi - jako je tomu na fotce We Met In The Sky (Sešli jsme se v nebi). Takové setkání jistě spustí u každého jen trochu citlivějšího a imaginativního diváka kaskádu možných souvisejících příběhů a vlastních reflexí.

Snad nejvíc ze všech vystavených fotek bojuji s fotografií I Bloom For You (tedy Kvetu pro tebe). Postup vytvoření této inscenované fotky (pro zajímavost připojuji odkaz na backstage video z focení, které je k dispozici na Martinově webu) je pro mě doslova ztělesněním fotografické noční můry, obsahuje všechno, co na focení nemám rád a čemu se sám vyhýbám, jak to jenom jde - spoustu spolupracujících lidí v podobě početného výrobního štábu, precizní plánování a vytváření podrobného, doslova "projektového" scénáře, formování vlastní odtržené skutečnosti, protože všechno je hrané a připravené a příběh předstíraný, složité nasvětlování scény, obloha vystřižená odjinud a přilepená a načančaná jako umělá kulisa, prostě divadlo se vším všudy, iluze podobná ateliérovým záběrům z filmů. Jenže... problém je v tom, že výsledná fotka je prostě krásná a originální, má "šmrnc", hlavu i patu a moc se mi líbí. Poraďte, co s tímhle dilematem mám dělat? :-)
 

 
Jako divák jsem snad byl jen trochu zmatený tím, že výstava nemá jednu hlavní "profilovou" fotku, která funguje jako jednoznačná vizuální značka akce. Něco jiného je u vstupu na výstavu, něco jiného je na plakátech, něco jiného na webu. Vypadá to trochu jako u filmu, ve kterém hraje několik světových hvězd, a žádná se nechce vzdát svého místa na reklamním slunci, takže je třeba je na očích veřejnosti střídat. I když tomu rozumím, protože Martinova výstava obsahuje řadu "lídrů" (což - jak známo ze sportu - někdy může trochu narušovat optimálního týmového ducha v družstvu), mně to přijde jako škoda.

Myslím, že to zbytečně tříští dojem, který potenciální diváci pochytají z médií, a i když by možná některé fotky uvyklé plácání po ramenou trochu uraženě frflaly, bylo by údernější a marketingově účinnější všechno postavit na jednom hlavním obrazu. Ale je to jen osobní názor, možná jsem jen nedohlédl všech rafinovaných důvodů pro výslednou volbu.

Myslím, že všechno, co jsem zatím napsal, lze shrnout do jednoduchého závěru: Pražská výstava fotografií Martina Stranky v Mánesu je podle mě skutečnou fotografickou událostí letošního roku, která dává flek většině výstav, které jsem viděl za hodně dlouho zpátky a o kterých na tomto blogu občas píšu. Věci, které jsou na výstavě k vidění, jsou zatraceně dobré a - pokud se o fotky zajímáte - rozhodně stojí za návštěvu. Vnitřní rozpory, rozpolcenosti a zmatky, které u mne některé z fotek vyvolávají, na tom souhrnném opěvném konstatování nic nemění, to si musím utřást na své straně. Jen by asi bylo příhodnější v tomhle srovnání "váhových kategorií" nějakou dobu explicitně nezdůrazňovat, že mě taky letos čekají tři výstavy fotek. Martinova výstava v pražském Mánesu trvá až do konce března, otevřeno by mělo být každý den od 11:00 do 20:00 a vstup je volný. Až tahle super výstava skončí a vy už nebudete mít náležité srovnání, přijde ovšem moje chvíle :-).

Před dvěma lety jsem v jednom zdejším článku o svých osobních inspiracích z FotoŠkodaFestu 2018 napsal, že "Martin Stranka už je - a o to více bude - jednou z mimořádných postav české fotografie". Jako ješitný chlap i jako milovník fotografického kumštu jsem moc rád, že jsem se v tom nesekl :-).