O konzervativních Vánocích

Za normálních okolností se trochu vzpírám dělat věci tak, jak je dělají skoro všichni ostatní. Ne, nejsem - aspoň doufám - žádný přerostlý rebel, pro kterého je důležité hlavně to, jak ho vnímají ostatní a cílevědomě si pěstuje nonkonformní image, vyznačující se nezřídka pocitem nadřazenosti nad "těmi obyčejnými ostatními". Snažím se taky nebýt člověkem, který při každé příležitosti verbálně ujišťuje, že on je úplně jiný než ti druzí, aniž by pro takové tvrzení jeho jednání a výsledky jeho činů poskytovaly náležitou oporu. Ale těší mě dívat se na chod světa z netradičních úhlů, pohybovat se aspoň občas v protisměru (ještěže nejsem automobilistou!) a nepotřebuji ke štěstí souznění s většinou, které pokud nějakou shodou okolností nastane, bývá mi spíš podnětem - milá většina snad promine - zamyslet se nad tím, jestli právě nedělám něco špatně.

Jestli ale pro mne existuje nějaký ostrůvek konzervativismu, který narušuje základy uvedeného přístupu, jsou to asi právě Vánoce. I když mě k tomu nenutí žádná potřeba hrát před někým divadlo spořádanosti a tradice, protože Štědrý večer trávím tradičně sám doma zcela mimo oči, které by něco podobného mohly ocenit, přesto vykonávám mnohé z toho, co je ve vánoční spořádanosti a tradici obsaženo, a ještě si k tomu některé dodatečné dobrovolné tradice přidávám:

 

Ano, pořizuji si do bytu vánoční stromeček, dokonce vánoční stromeček živý, pokud se tak ještě uříznutému stromku vůbec dá říkat. Tuším sice, že když pod stromek sám něco nenanosím, samy od sebe se pod ním asi dárky neobjeví, ale nemám stromek primárně jako místo pro dárky, ale spíš jako prostředek pro nemateriální vánoční potěšení; těší mě pod ním usedat do křesla, číst si a psát ve světle plamínků svíček, anebo se právě skrze ně dívat do časů Vánoc dávno minulých a - kdoví - možná i těch budoucích.

Ano, pořizuji si ke štědrovečerní večeři kapra a těší mě připravovat si tradiční rybu i bramborový salát podle vlastního - samozřejmě nejlepšího - receptu. Když není zbytí, tedy se postavím do "kapří" fronty u kádí, i když je máloco, co mě za jiných okolností dokáže otrávit tak jako čekání v dlouhé řadě neznámých lidí na cokoli.

Ano, na Štědrý den si pouštím tradiční staročeské i "evropské" koledy. Nikdy jindy nemám tu potřebu, dokonce nemůže být ani řeči o nějaké nedočkavosti nebo těšení. Ale když se probudím do Štědrého dne, moje jindy oblíbená hudba už po zkušenostech z předchozích let tuší, že má na Vánoce volno, protože koleda ke svátečnímu dni prostě patří.

Už devět let slavím dva dny před Vánoci své "volitelné narozeniny" pravidelnou noční vycházkou po Malé straně. V některých místech, po kterých se pohybuji, zejména v okolí Karlova mostu, je tou dobou hustota turistů o mnoho větší, než se mi za jiné situace zdá být snesitelné, ale naštěstí v nočních hodinách stačí zatočit do některé z malostranských uliček mimo hlavní "královskou cestu" a tam si můžete užít skoro úplné soukromí.

Malostranská diagonála - chrám sv. Mikuláše na Malostranském náměstí s lampami v Mostecké ulici. Fotografie pořízená předevčírem při zmíněné tradiční předvánoční večerní procházce. Mimochodem, po Vánocích ještě pár fotek z malostranských ulic přidám do samostatného článku, dnes je to jen pro ilustraci tématu.

Ano, o Vánocích snídávám vánočku. Nikdy jindy to nedělám a protože vánočku si sám nepletu, ale kupuji si ji, její kvalita odráží spíš chutě obecné než ty moje individuální. Přesto vánočka k mým Vánocům patří a neumím si ji odepřít.

Ano, před Vánoci lehounce poklidím svůj obývací pokoj, aby dělal svému jménu zase aspoň pár dní čest: Z hor různorodých předmětů na svém pracovním stole, které normálně připomínají svou výškou nejmíň Kordillery, udělám zase na čas uměřenou českou Šumavu. Z jídelního stolu, který po zbytek roku supluje pracovní desku pro manipulaci s fotkami, odnesu stohy těžkých rozměrných fotografií odpočinout do pracovny, takže se zase po dlouhých měsících může mé oko pokochat tím, jak vypadá ubrus. Normálně večeřím, kde se právě dá, v křesle u krbu, na konferenčním stolku u televize, na gauči, před obrazovkou počítače... Ale jsou tu konzervativní Vánoce a já nemůžu jinak než si prostřít u stolu, který je normálně pro jídlo určený.

A podobných konzervativních věcí si na sobě o Vánocích uvědomuji spoustu: Že schovávám pod talíř kapří šupinku pro štěstí, že nervózně hledám ve skříni, jestli mi zbyl aspoň kousek olova pro večerní nakouknutí do budoucnosti, že už dlouhá léta mám rád pořád tutéž ženu, že se nedokážu obejít bez voňavých františků, že jako obyčejně dám na stromek raději normální svíčky než ty elektrické. Že si neodpustím odpolední procházku podél řeky, abych trochu zabavil organismus nespokojený s vynecháním oběda, protože oběd by mi přece večer zabránil vidět vytoužené zlaté prasátko. Že k večeři použiju starý papírový ubrousek s vánočními motivy, protože jsem si před lety takových ubrousků koupil celý balík a ještě mi jich pořád nejmíň padesát zbývá, když jindy než právě o Vánocích se dají upotřebit jen těžko.

Rovněž mám o Vánocích jako většina ostatních neodbytnou tendenci srdečně popřát krásné a klidné vánoční svátky všem zdejším pravidelným, občasným i zcela náhodným návštěvníkům a - považte - nemám dokonce daleko k tomu vyslat podobné přání i k těm, kteří sem nezajdou, jak je rok dlouhý :-).

Prostě na Vánoce se chovám tak, že by na Výročním plese konformistů mohli mít setkání se mnou jako zcela bezrizikovou výhru v tombole. Nikde žádná revolta proti tradici, nikde žádná účinná vzpoura proti již mnohokrát opakovanému. Kdybych si podobný příklon k tradicionalismu napsal do pracovního životopisu, mohl bych v dnešní dynamické době dělat jen v továrně na ruční papír ve Velkých Losinách.

Proč tomu tak je, se ani nesnažím vypátrat, protože to o Vánocích nemá valnou cenu; svátky jsou časem radostného rozjímání a ne bádání nad kdejakým nesmyslem. Snad až se zase po Vánocích v novém roce probudím do svého normálního života a opět mě zachvátí běžná nekonformní zvídavost.

Teď mě ovšem omluvte, musím jít doladit svůj speciální bramborový salát na ten správný odstín chuti špetkou octa. Ostatně - pro nic jiného než pro tu lžičku do vánočního bramborového salátu doma ocet nepoužívám, takže octu ubývá ještě pomaleji než ubrousků s vánočními motivy. Že něčemu takovému z pohledu chodu normální domácnosti moc nerozumíte? Aspoň vidíte, jak dokážou být zcela konzervativní Vánoce v mém pojetí originální! :-)

Pozn.: Kdybyste podobně jako já svůj bramborový salát octem chtěli svoje Vánoce dochutit lžičkou veršů, mohu nabídnout předloňský speciální vánoční "kousek v řeči vázané" Vánoční sen z prosvítající látky. Pokud dáváte při ochucování přednost próze, je v blogové spíži k dispozici třeba ještě docela čerstvá povídka O sotva stihnutých Vánocích.