Stránky

čtvrtek 4. dubna 2019

O očích, které chtěly zabít mne i Gustava Mahlera

Jistě všichni znáte okamžiky, kdy má prostý lidský pohled sílu a ostří dobře nabroušeného meče, takže se o něj stačí jen lehounce otřít a hned teče pomyslná krev. Znám několik lidí, většinou jsou to kupodivu ženy, kteří jsou v této disciplíně natolik dobří, že by se jistě uplatnili v televizní reklamě na speciální bezkontaktní krouhač, protože jejich oči dokážou krájet nejméně tak dobře a nejméně na tak tenké plátky jako marketingově proslulý plastový šunt s ostřím ve tvaru písmene V, pouze to většinou neodnáší jen nevinná zelenina.

Myslím, že sám nemám tuto neobyčejnou schopnost. Neumím se na jiného člověka podívat tak pronikavě, aby ho můj pohled proklál jako svatého Vojtěcha pruské kopí nebo svatého Václava Hněvsův meč. A přitom lidí, kteří tohle dovedou, je tolik, že kdyby se nějakým vynálezem podařilo jejich vražedné pohledy zhmotnit, podobným způsobem by se mohl stát svatým skoro každý z nás. Kupříkladu já bych byl jako řešeto děravým a na malé nudličky pokrájeným svatým Čerfem nejpozději od jednoho dávného vysokoškolského večera, během kterého jsem sám sobě - a pohříchu i dvěma dalším lidem - dopřál neobyčejný kulturní zážitek.
 
O jednom víkendu jsem se totiž na koleji tak trochu nudil a úplnou náhodou jsem v nějakém dopoledním rozhlasovém pořadu slyšel výzvu, že jsou pořád ještě k mání vstupenky na jakýsi večerní koncert klasické hudby. Věhlasné orchestrální těleso i neméně věhlasný dirigent byli zárukou, že půjde o příslovečný ´hluboký umělecký zážitek´, a na programu nebyli věru žádní šumaři, ale sám mistr Mozart s mistrem Mahlerem. Nelenil jsem tedy a telefonicky jsem si obratem zarezervoval jednu vstupenku v bláhovém domnění, že strávím solitérní inspirativní víkendový večer. Ale pak jsem učinil taktickou chybu: Nadšený už předem ze zážitku, který mě večer jistě čeká, jsem se o koncertu pochvalně zmínil před svými kamarády, z nichž jeden, říkejme mu třeba Honza, jak se ukázalo, právě přemýšlel, kterak se své krásné přítelkyni, říkejme jí třeba Dana, představit mimo mnohé jiné i coby člověk kulturně na výši, pro kterého je život v tlumeném ruchu koncertních sálů doslova druhou přirozeností. A vstupenek na večerní koncert je prý ještě dostatek…

Musel jsem ještě rozptýlit drobnou kamarádovu obavu: Pokud jde o Mozarta na programu, nebyl s ním nejmenší problém, Mozartova hudba se líbila Honzovi a prý i Daně. Ale hudba Gustava Mahlera, to už může být pro nepříliš cvičené posluchačovo ucho o dost náročnější oříšek a Honza si nebyl jistý, jak bude na program reagovat Dana, která neměla s Mahlerem žádné zkušenosti. A tehdy jsem - nevím přesně proč, nejspíš proto, abych sám vypadal jako světaznalý lev koncertních sálů - vyřkl zcela neověřenou informaci: Když přece říkají, že na programu budou skladby Mozarta a Mahlera, jistě to bude znamenat, že hudba obou hudebních gigantů bude v rámci koncertu rozdělena pěkně spravedlivě a vyváženě, půlka Mozart, půlka Mahler, s přestávkou uprostřed, aby si ani jeden ze starých mistrů nemohl stěžovat na diskriminaci. No a pokud jde o Mahlerovu hudbu, však všichni známe dramaturgii pražských koncertních sálů: Programy jsou uzpůsobené chutím turistů, takže se nic příliš náročného nedá čekat, určitě půjde o nějakou víceméně melodicky průzračnou ranou tvorbu, kterou dokáže ocenit i posluchač - začátečník, pábil jsem bezostyšně a Honzu jsem pro takový "vyvážený koncert" celkem snadno nadchnul. Rozhodnuto! Škoda, že když už sám řežavým pohledem svých uhrančivých očí nedělám z ostatních lidí fašírku, nedal jsem se aspoň na prodej univerzálních krouhačů, protože myslím, že dokážu působit nadmíru přesvědčivě, i když nemám sebemenší tušení, co vlastně doporučuji.

Večer jsme se převlékli za dva okouzlující světáky a jednu sexy světačku, já měl svou rezervovanou židli až na pravém okraji sálu, Honza s Danou naopak úplně uprostřed davu hudebních fajnšmekrů, které se na poslední chvíli podařilo díky výzvě v rádiu do koncertní síně poshánět, ale měli jsme na sebe navzájem - bohužel - docela dobrý výhled. Orchestr vyšvihl na úvod programu živou a zurčivou Mozartovu předehru k Figarově svatbě a - jak to tak u správné operní ouvertury bývá - než jsme se stihli jako posluchači naladit na tu správnou vlnu a začít si krásnou hudbu opravdu vychutnávat, bylo během pěti minut hotovo. Jenže tentokrát nebyla Mozartova předehra jen předehrou k další Mozartově hudbě, jak se u ouvertur sluší a patří, ale do sálu hned poté vešel s plnou vahou své komplikované monumentální osobnosti Gustav Mahler a všem divákům názorně předvedl, jak ON si představuje "vyvážený koncert". Na pětiminutovou Mozartovu hravou rozehřívací skladbičku tak bezprostředně navázala půldruhahodinová, těžkotonážně filosofická a vzhledem k aktuálnímu rozpoložení mých milých přátel velmi, velmi pozdní Mahlerova symfonie.

Ne, tenhle večer jsem si jako divák a milovník klasické hudby opravdu neužil, i když Mahlerovu hudbu mám jinak celkem rád. Ať jsem se snažil na hudbu soustředit sebevíc, po pár minutách velkolepé symfonie mě začaly vyrušovat intenzivní telepatické dávky zleva. Kdykoli jsem se tím směrem podíval, spatřil jsem Danu, jak - uvězněna úplně uprostřed dlouhé řady mahlerofilů, takže se z jejího místa nedalo nijak nenápadně zmizet - svým ostře nabroušeným a vztekle zamračeným pohledem propichuje a krájí buď přímo mne, nebo aspoň nebohého Honzu, který ke mně naopak směroval své zoufalé pohledy plné němých výčitek. Já už bohužel neměl po ruce nikoho, komu bych tuto neblahou štafetu předal, takže jsem byl nejen svým netradičně svátečním oblečením a svým jménem, ale zejména svou neoddiskutovatelnou vinou za neuspokojivý průběh večera zcela po zásluze celovečerním Černým Petrem.

Ani Honzovi ani Daně se Mahlerova hudba zjevně nelíbila, ať už se právě hrálo "Heftig aber markig" nebo "Wuchtig", a protože to byli oba velmi inteligentní lidé, brzy pochopili, že nic jiného a stravitelnějšího už se do samotného konce večera servírovat nebude, dokonce ani netrpělivě vyhlížená přestávka ne; přece nepřerušíte něco tak povznášejícího, jako je nadpozemská Mahlerova hudba, přízemní přestávkou na džus a na toaletu?! "Vyvážený koncert" v palbě bodavých a vyčítavých pohledů zleva, jak se mi zdálo, netrval hodinu a půl, ale celý večer a celou noc, asi šestkrát už se zdálo, že hudební motiv konečně směřuje do finále, ale vždy v sobě Gustav Mahler přece jen nakonec někde vyškrábl zbytek invence, aby se mu ještě podařilo skladbu prodloužit a dopřát posluchačům dalších pět, deset, dvacet minut zážitku. Když koncert nakonec přece jenom po mnoha odkladech a odvoláních skončil, Honza s Danou nejenže nepočkali na mne, ale v oprávněném očekávání několika výživných přídavků nevyčkali ani konce nadšeného potlesku, toho večera jsem je už nespatřil a raději jsem ani nepřemýšlel o tom, jestli počkali aspoň jeden na druhého.

Koncert byl nakonec opravdovým triumfem Mahlerovy hudby a v následujícím týdnu na něj vyšly doslova oslavné recenze. Když jsem jednu takovou přinesl Honzovi provokativně k přečtení, aby dokázal docenit, jakému svátku byl mým skromným přičiněním osobně přítomen, poctivě si článek prostudoval, zvedl hlavu od nadšených řádků a řekl jen výmluvné a mnohoznačné: "No…" a víckrát jsme se k tématu Mahlerovy hudby v našich četných rozhovorech už nevrátili. A i když jsem Danu od té doby potkal ještě mnohokrát, nikdy jsem nesebral odvahu, abych se zeptal, jak se jí tenkrát líbil ten úžasný koncert na mé doporučení, protože vím, opravdu bezpečně vím, že z jejích energických očí by přiletěl další smrtící oštěp, na mou nepancéřovanou hruď by dopadlo další zašpičatělé kopí, následoval by další výpad mušketýrského kordu a já bych nejspíš dopadl tak optimisticky jako pan Brzobohatý v pohádkové roli čaroděje Mrakomora. Popravdě, něco takového jsem si během onoho mahlerovského nezapomenutelného večera užil v míře dostatečné a domníval jsem se, že už nikdy nechci nic podobného zažít. Ale člověk soudí a život mění.

Když jsem se před pár dny dozvěděl, že Dana nedávno zahynula ve svých milovaných horách, okamžitě - i když jsem ji nejmíň posledních dvacet let neviděl - se mi v tu chvíli vybavil její dávný mnohokrát opakovaný bezmocně vražedný pohled z koncertního sálu naplněného Mahlerovou nádhernou, ale ve své nechtěné nekonečnosti v tu chvíli nesnesitelnou hudbou, a došlo mi, že bych se tím devastujícím pohledem nechal klidně rozkrájet znovu, kdyby to ještě někdy šlo. Jenže, jak se ukazuje, někdy v dobrém a jindy ve zlém, ani ta nejdelší symfonie není doopravdy nekonečná, a některé z nich jsou dokonce o dost kratší, než by mohly a měly být, protože jejich autor měl ještě invence a energie na rozdávání.

Snad mi to ctěný pan Gustav Mahler vzhledem k našim dlouhodobým dobrým vztahům nebude mít za zlé, když si k malému připomenutí toho, co si připomenutí zaslouží, tentokrát pustím jen tu Mozartovu předehru k Figarově svatbě. A slibuju, na všechny drobné zbytky své cti opravdu slibuju, že tentokrát půjde o koncert opravdu vyvážený, takže hned po krátké klasické ouvertuře přijde přestávka.

Jen se bojím, že veškerá moje snaha o správné vyvážení přijde i tentokrát vniveč a ta přestávka bude o moc delší, než by mi bylo milé.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.