Co se dá stihnout při čekání na autobus

Mám rád cestování hromadnou dopravou v Řecku, zvlášť jakési místní "dělnicko-úřednické" spoje zde na ostrově, které brzo ráno jedou ze všech koutů ostrova do hlavního města. Právě vzhledem k velmi rozličným cestujícím od moderní mládeže jedoucí do školy, přes vyštafírované úřednice s profesionálně odměřeným pohledem a pěstěnými nehty až po vrásčitého dědečka s husou v tašce, se vždycky snažím do svého programu zařadit nějaký podobný "dotek reality", protože jinak turisté mají tendenci pohybovat se ve vlastní "bublině" ostrovních krás a turistických služeb.

Na pondělí jsem si proto naplánoval, že se vydám po stopách dávného hlavního města Lefkady jménem Nyrikos, ze kterého zůstalo v plenéru všehovšudy pár starých kamenů. No a já těch několik lokalit, kde ještě něco málo zbylo, chtěl vidět na vlastní oči a při těchto historických toulkách jsem chtěl navštívit jedno zajímavé místo, o kterém se v průvodcích skoro vůbec nemluví - saliny na úplném okraji ostrova u obce Kariotes asi 3 km od hlavního města. Nejjednodušší je tedy brzo ráno vstát, jet ranním autobusem do hlavního města a pak si projít těch pár kilometrů pobřeží, kde se nachází všechno, co mě k vybranému tématu zajímá, a kde jsem doposud nikdy nebyl.

Ranní autobus jede z Vassiliki do hlavního města Lefkada jen jeden - v sedm hodin. Řecké jízdní řády nehledí na fakt, že teploty začaly dosahovat tropických třicítek; úředně je až do konce května ZIMA a jízdní řády podle toho vypadají, jeden autobus v sedm ráno tam a jeden ve dvě odpoledne zpátky, později nic. Autobusovou zastávku Vassiliki mám asi 1.5 km daleko, takže to bude chtít vstát v půl šesté, což - uznejte - je na dovolenou v tak křesťanské zemi povážlivě nekřesťanská hodina. Ale pro jednou...

Pak mě ale napadlo, že jen kousek od mého apartmánu, asi pouhé dvě nebo tři minutky, je taky žlutá plechová budka značící autobusovou zastávku. Před pár lety jsem ji dokonce jednou použil, protože kýžený autobus do hlavního města nevyjížděl z Vassiliki, ale už z vesnice Agios Petros, takže jeho trasa vedla kolem mého balkónu. Nu, rozhodování, jestli mám jít na autobus půl hodiny do města nebo tři minuty k pomačkané plechové budce u hlavní silnice, bylo rychlé. Jen jsem si nebyl úplně jistý, jestli autobus tudy pojede; jízdní řád tomu sice nasvědčoval, ale v řeckém jízdním řádu je vždy jen výchozí a konečná stanice, nikde se nepíše, kde a kdy přesně autobus zastaví. Ale co, nejsem přece v Japonsku ale v Řecku, buď to pojede nebo ne, řekl jsem si rozšafně a pro jistotu už čtvrthodinku před sedmou jsem čekal na "zastávce", protože v oboru řecké hromadné dopravy nejsem žádný zajíc (viz např. článek O hlavním městě Lefkadě a cestování autobusem) a vím, že na přesnost zdejších spojů se nedá úplně spolehnout, mohou přijet o něco dřív i o půlhodinu později, to je prostě takový zdejší kolorit.

Čas do příjezdu autobusu jsem věnoval ponejvíce pozorování lidí. Bylo jich tu totiž po ránu vidět jen několik, takže jsem se na ně mohl dobře soustředit. Na oplátku jsem musel samozřejmě připustit, že i oni pozorně sledují mě, zvlášť když jsem tak brzo ráno postával sám u žluté budky. Pan Hrabal by měl ze zdejších domorodců, myslím, radost: Jakýsi starý pán šel už několikrát vyhodit nějaké odpadky a vždycky se nenápadně ohlížel, jestli tam ještě stojím. Paní ve vedlejším domě šůrovala terasu, i ona mě poočku sledovala a zdálo se mi, že kdybych tam nečekal, byla by už s úklidem dávno hotova. Prodavač v pekárně naproti se na mne vycházel občas dívat na zápraží. Chlapík v autě přijíždějícím z vedlejší ulice se na mne tak dlouho upřeně koukal, až vjel do křižovatky s hlavní silnicí bez rozhlížení a ještě mu to navrch uprostřed křižovatky chcíplo. Mmochodem, myslíte, že auto co nejrychleji odklidil? Kdepak! Shodou okolností jel po hlavní z jedné strany Nikos, z druhé Georgios (podoba jmen se skutečně existujícími osobami je samozřejmě čistě náhodná), řidičovi staří známí, a všichni se rozhodli přímo tady uprostřed křižovatky probrat důležité otázky dneška. Například mě. Ti tři si totiž na mě přímo ukazovali a něco vykřikovali, pak ale přece jen nasedli a rozjeli se každý za svým údělem.

Když bylo dvacet minut po plánovaném odjezdu autobusu (ale přiznejme si - co je vlastně v Řecku plánované?), trochu jsem znervózněl. Přece jen je možné, že autobus vůbec nejede nebo aspoň nejede tudy, a pokud jede, nestaví. V Řecku se může stát cokoli, prostě přijde nějaký přípis a fakt, že jsem tímhle autobusem z téhle stanice před pár lety už jednou jel, příslušného dopravního úředníka jen nahlas rozesměje. Po dalších deseti minutách jsem usoudil, že jsem udělal chybu a měl jsem pro jistotu jít raději na zastávku do města. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu tohle ráno měl jet nějaký spoj. Jen starý pán vynesl další pytel odpadků a paní na terase ještě víc přitlačila na svůj mop. V 7:40 jsem rezignoval a řekl jsem si, že když už tady skoro hodinu zbytečně stojím, aspoň si zajdu koupit naproti do pekárny něco k snídani, protože jídlo jsem dnes pro jistotu vynechal, aby mi to neujelo. Zrovna když jsem si vybíral z bohaté pekařské nabídky, za mými zády projel po silnici linkový autobus, ne ovšem v kýženém, ale v opačném směru. Ufff, to přece nedává smysl! Snad jen že by autobus z hlavního města měl takové zpoždění, že teď teprve jede do Agios Petros? Jestli ano, měl by se tam ovšem jen otočit a tak za deset minut být zpátky. Počkám tedy ještě chvíli, posnídat můžu ostatně přímo na zídce u zastávky, což bude skvělé sousto nejen pro mne, ale i pro všechny, pro které jsem dnes jejich ranním rozptýlením.

7:50 a nic se neděje kromě toho, že okolní apartmánové domy se pomalu probouzejí. Pán, který doteď nosil odpadky do popelnice tentokrát přišel s dlouhou tyčí a cosi se z popelnice snaží naopak vytáhnout. Po několika minutách soustředěné práce se mu podaří vylovit kelímek od jogurtu, který lehce rukávem opráší a slavnostním krokem nese domů. Ano, ještě tu stojím, to koukáš, co? V 8:00 kolem mne běží ranní vytrvalostní běžkyně, která mne míjela poprvé v okamžiku, kdy jsem na zastávku dorazil, tedy před hodinou a čtvrt, a velmi mile se na mne směje. Terasa u vedlejšího domu už je vydrhnutá tak, že by se z ní dalo jíst. Autobus není v dohledu, tak se rozhoduji projít se po okolí a zavzpomínat: Ano tady byl před patnácti lety malý obchůdek, kde jsme nakupovali, dnes je z něj hotel. Tady bylo staré stavení, kterému po zemětřesení spadla jedna stěna, dnes je tu jen hromada kamení a kolem hromady kamení několik dalších nových vilových domků. Vida, nebýt dlouhého čekání na autobus, asi bych se sem podívat nepřišel. Do pekárny začínají proudit do růžova vyspalí windsurfeři z okolních hotýlků, ve srovnání s kterými vypadám jako upír.

Hodinu a čtvrt po (mnou) předpokládaném odjezdu stále ještě čekám. Ano, uznávám, umím být až nepříjemně vytrvalý a nerad se smiřuji s neúspěchem. Teď ale nejspíš už opravdu není důvod čekat dál. Papírově je autobus dávno v cíli své cesty na druhém konci ostrova a já se konečně vzdávám. Jen jsem nespokojený, že dnešní příběh nemá žádnou použitelnou pointu, tak opravdu nevím, jak se o něčem takovém, jako je bezúspěšné čekání na autobus, dá napsat smysluplný článek na blog. A sousedi ve vedlejších pokojích budou nejspíš právě na svých balkónech snídat a bude je zajímat, co pěkného jsem tak brzo ráno podnikal. Ne, nebyl jsem si zaplavat v moři kvůli lepšímu rozproudění krve, ani zaběhat ve svěžím ranním vzduchu v zahradách. Vím, vypadá to možná divně, ale prostě jsem si za kuropění zašel na hodinu a půl postát u silnice na autobusové zastávce, je to takové moje tajné hobby.

Přesně v okamžiku, kdy jsem došel k domu, kde bydlím, a začal jsem hledat klíč od pokoje, mihlo se v kopci nad městečkem v místech, kde šlo tušit silnici od Agios Petros, něco velkého. Velká dodávka, kamion nebo snad autobus? Znovu jsem si hodil batoh na záda a křepce jsem doběhl k mé osudové zastávce, kde už mě místní popelář, uklizečka, pekař i protahující se běžkyně dnes poněkolikáté s úctou pozdravili. Je to možné? Opravdu je to zelenožlutý linkový autobus s velkým nápisem "Lefkada"! Vypadalo to, že řidič snad ani nehodlal v tak maličké zastávce přibrzdit. Mávnul jsem proto zlostně na řidiče a čistou češtinou jsem zaklel, což asi řidič pochopil, i když nerozuměl česky a bylo to přes sklo. Otevřely se přede mnou dveře do autobusu, ve kterém jsem byl prvním cestujícím. Lámanou řečtinou jsem se zeptal řidiče, jestli jede do Lefkady. "No jasně, kam bych asi měl ject, ty chytrej?" zahlaholil řidič řecky a já mu na oplátku taky rozuměl, i když řecky vůbec neumím.

Nikdo z asi deseti vytrvalců, které jsme ještě cestou přibrali, nevypadal naštvaně ani zachmuřeně. Ti, co potřebovali být v hlavním městě včas, se nejspíš zařídili jinak. Ostatní nespěchali. Nikdo z nás cestujících ani v nejmenším nenaznačil řidiči, že zpoždění hodinu dvacet je snad něco, přes co by se správný gentleman nedokázal přenést. Naplánovaný denní program mohl nerušeně pokračovat až do 14:00, kdy by měl z autobusového nádraží v Lefkadě vyjet zpáteční spoj.

Ale co my víme, co se do odpoledne teď, stále ještě úředně v ZIMĚ, může všechno stát! :-)

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.