Adventní střípky

Minulý víkend jsem letos poprvé pocítil skutečnou předvánoční náladu. Napřed jsem se ráno zastavil na našem dobřichovickém adventním trhu, abych si pořídil nějaký pěkný adventní věnec (ten loňský jsem mimochodem zlikvidoval teprve před 14 dny :-)) a taky malý adventní dárek. Jako docela zajímavé a přitom ne úplně tradiční se mi zdály tyhle kousky speciálního vánočního cukroví. Sice tento dárek nakonec zůstal "na ocet", ale aspoň jsem si řekl, že než cukroví spořádám sám, aspoň ho tady ukážu, protože mi prostě přišlo sympatické.

 

Pak už jsem se s foťákem i "vánočním mlsem" přesunul do Prahy, kde jsem si chtěl projít kousek Starého Města ještě před tím, než se bude vpodvečer slavnostně rozsvěcovat vánoční strom na Staroměstském náměstí, protože to je v těchto místech na mne příliš těsno a husto. Ale krátce po poledni, možná i kvůli mrazivému počasí, byla ještě Praha celkem volná, to opravdové "maso" se chystalo až na pozdní odpoledne. Dokonce ani Ungelt - kdysi dobře zajištěné srdce staré Prahy - nebyl nijak přeplněný a dalo se v něm fotit, aniž by člověk měl pocit, že je unášený rozdivočenou řekou.

Ungelt už je jen pár kroků od Týna. zkoušel jsem různými způsoby narušit příliš statické a "turistické" fotky, ale popravdě - moc se mi to nedařilo, možná proto, že jsem tentokrát nebyl v Praze primárně ani kvůli fotkám ani kvůli prohlížení pražských zákoutí a už vůbec ne kvůli předvánočním nákupům.

V Ungeltu stojí dvojice "veležidlí", které jsou vítaným objektem pro všechny, kteří se chtějí v Praze vyfotit na památku; ostatně na druhé fotce dnešního článku je vidět zrovna jedna mladá Asiatka, která byla naprosto nadšená z možností se fotit na tak velké židli a ještě při focení klátit nohama :-). Jedna židle je doplněna symbolem zlatavého slunce, druhá stříbrným měsícem.

Sedící ďáblík je dobrou pozvánkou na výstavu výtvarníka Jaroslava Róny v Domě U kamenného zvonu. Na následující fotce jsem ho využil jako rozverné popředí pro okolní majestátní stavby, kterým dominuje Týnský chrám.

Na Staroměstském náměstí právě skončila svatba, po které zbyly na staroměstské dlažbě zbytky barevných květů, ještě než je rozfoukal mrazivý vítr. Napřed jsem fotil jen dlažbu samotnou a bylo jasné, že je to moc suché a nic neříkající záběr by se měl "rozmluvit" nějakým jiným motivem. No a pak přišly tři mladé turistky a sedly si na schod u zdi Staroměstské radnice. Myslím, že "anonymní boční nohy" fádní motiv přece jen trochu oživily :-).

Vzpomněl jsem si na svůj dávný článek O lidské teplokrevnosti, kde jsem psal o tom, jak by to vypadalo, kdyby lidé nebyli teplokrevní a museli se v zimě chodit průběžně "dohřávat" do pouličních zahříváren. Něco podobného jsem při několikahodinové procházce čerstvě adventní Prahou provozoval taky: Vždycky když začal být mráz příliš vlezlý, zalezl jsem se zahřát do nějakého obchůdku nebo do galerie. Nakoukl jsem dokonce i do galerie, kde jsem měl před třemi lety svou nejpovedenější fotografickou výstavu. I tentokrát bylo otevřeno a byla tam moc zajímavá výstava mincí císařovny Marie Terezie (včetně oné příslovečné "zlámané grešle"), tak jsem tam nakonec strávil asi hodinku, během které jsem skoro úplně rozmrzl a ještě jsem se dozvěděl spoustu zajímavých informací.

Následující dřevěný detail je z jedněch vrat na Národní třídě, kam jsem se postupně přesunul, abych vyklidil pole davům natěšených diváků dychtících po rozsvěcení vánočního stromu.

Ne, nemusím za každou cenu ten rozsvícený strom vidět (na další fotce je pro ilustraci aspoň nerozsvícený). Ale důležité pro mě je, že svítí!:-)

Přeji všem zdejším návštěvníkům krásné adventní dny.