Dnes jsem si řekl, že se půjdu na nejstarší část Olšanských hřbitovů podívat znovu, protože paměť je třeba čas od času protáhnout a procvičit. Jednak jsem se chtěl podívat, jestli ten starý obraz ještě najdu, a taky vyfotit něco nového s podobnou tématikou. První cíl se mi splnit nepodařilo: Starý, před mnoha lety focený hrob jsem nenašel. Lépe řečeno je zřejmé, že je to jeden z náhrobků, které popínavý břečťan zcela překryl, a já nechtěl rušit klid zdejších pohřbených a prohrabovat se hustou zelení a spletí větviček při hledání zbytků staré fotky. Aspoň druhý cíl jsem si ale splnit chtěl, takže vzniklo několik nových fotek. Paměť, paměť... Proč mě vždycky tohle téma napadne právě na svátek 17. listopadu? Možná proto, že se mi zdá, že některým lidem, vzývajícím staré předlistopadové pořádky, paměť slábne, ale spíš proto, že každý si prostě pamatujeme něco jiného. Oni si pamatují skoro ráj, kde bylo bezpečno, "jistoty", většina lidí měla přibližně stejně málo prostředků a všichni byli skoro o třicet let mladší. Já si pamatuji svět, do kterého bych se nechtěl vrátit ani na jediné odpoledne. Ach, ta paměť, mrška s tisícem tváří...
Jedna ze tří fotek na náhrobku ještě odolává, své dva souputníky ale již ztratila. Ano, parádní fotka z ateliéru, na níž to ženě z dávné minulosti neobyčejně sluší. Přesně tak si ji její potomci chtěli pamatovat a dodnes mají tu příležitost.
Během olšanského časného odpoledne vytrvale pršelo, ale mě to tentokrát od focení neodradilo. Na jednom z náhrobků byla položená malá kachnička, snad jako dárek náhodného pocestného nebo některého z prapraprapotomků. Kaštan se možná chtěl do kačenky trefit, kdoví, každopádně ti dva spolu vytvořili netradiční zátiší, které jsem zkusil vyfotit s extrémně malou hloubkou ostrosti, aby dvojice měla to pravé sólo.
Na náhrobcích často starších než dvě století občas nad nápisy vyhrávají zvláštní výtvarné kreace, které si, myslím, dávní stavitelé hrobů vůbec neuměli představit.
Někdy zbyla už jen stínohra, ze které občas vystoupí nějaké písmeno, či celé jméno. Listopadové vlhké podnebí rovněž dělá své, takže "stíny" mají více barev.
Jiné hroby se skrývají pod hustou břečťanovou peřinou. Kolik asi z našich vzpomínek se rovněž zimomřivě zachumlalo do milosrdného polozapomnění, kolik z nich jsme si za dlouhé roky přetvořili do podoby individuálních či kolektivních mýtů, o jejichž pravdivosti se utvrzujeme tím více, čím delší doba uplynula od skutečných událostí?
Pavučina prasklin na následující staré fotografii se mi zdála velice malebná. Zdá se, jako by stačilo zlehýnka fouknout a obraz se rozeskáče na desítky kousků. Ale on drží, bojuje, trvá. Ví, že proti času nemá žádnou šanci, ale odmítá se jen tak vzdát. Hle - dobrá nápověda a příklad nám živým.
Posílen přemítáním o času a paměti, přesunul jsem se mezi lidi, kteří si na Národní třídu přišli připomenout děje staré letos už 28 let. Chodím sem každý rok zavzpomínat na své vlastní neobyčejné zážitky z toho dne a na všechno to, co následovalo a co i s dlouhým odstupem považuji za fascinující a v důsledcích neobyčejně pozitivní. Abyste rozuměli, to je ta má paměť, sestávající z mých časem již trochu popraskaných obrazů. Nemusí přesně ladit s tou vaší, ani vám tu vaši nebudu rozmlouvat. Ale mě jsou ty obrazy i s velkým časovým odstupem pořád stejně milé a občas mi vženou do očí slzy radostného dojetí. A jak jsem se tak dnes rozhlížel po Národní třídě, rozhodně jsem nebyl sám.
Kdykoli na Národní třídu o 17. listopadu dorazím, vždycky je tu moc příjemná atmosféra. Tak nějak si představuji svátek - žádné zlostí odulé podmračené tváře, ale úsměvy, vzájemná ohleduplnost a slušnost. Pamětníci vyprávějí dětem, jiní chodí ponořeni do svých vlastních dávných zážitků, nevím, do duší jim nevidím. Prostě mi tu bývá dobře. Vypadá to, že ti, kterým tu dobře nebývá, na listopadový svátek zůstávají doma a vybíjejí své historické rozpaky či rovnou pohoršení shrabováním namoklého listí, což je jistě velmi užitečná alternativa mého příjemného bloumání listopadovým centrem Prahy.
V průchodu Nové scény Národního divadla právě velmi moudře hovořil filosof a profesor Jan Sokol o tom, jestli stále ještě platí, že pravda vítězí. No... Nebudu svými vlastními názory na toto téma optimistům kazit večer. Nevím, nevím, jestli je totiž dostatečným zadostiučiněním, že něčí pravda vítězí vždycky :-).
Na místě před dřívějším podloubím (dnes už je tu normální dům, podloubí bylo postupně přestavěno), poblíž něhož docházelo večer 17. listopadu 1989 k největším excesům ze strany bezpečnostních složek socialistického státu, se opět sešlo nejen hodně lidí, ale i hodně světýlek a květin. Aby taky ne, když se musela stát fronta, aby se člověk vůbec na to místo dostal, a taky se tu nejrůznější politici, televizní štáby a prezidentští kandidáti střídali jako apoštolové na orloji.
Druhé a o něco přístupnější vzpomínkové místo bylo z boku přízemních prostor, které jsou na místě bývalého podloubí. Zvenku lidé zapalovali svíčky a uvnitř byla výstava fotografií Tomkiho Němce, přičemž ta největší zvětšenina byla otočená do ulice. Chtěl jsem to vše dostat do jediné fotky, což nebylo kvůli tlačenici úplně jednoduché. Ano, ještě by to chtělo někoho v popředí, kdo svou svíčku právě zapaluje, ale copak jsem snad nějaký fotodokumentarista, či co? :-)
Vida, dnes jsem si kupodivu odpustil laická politologická zamyšlení i vlastní vzpomínky na to, jak jsem prožil svůj 17. listopad 89 na Národní třídě já. Ale kdo by si něco takového chtěl přečíst, může se podívat na starší článek Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí.
Každopádně všem zdejším návštěvníkům přeji příjemný svátek i posvátčí - upřímně a srdečně, pokud si 17. listopad jako svátek připomínáte, a trochu škodolibě (ale o nic méně srdečně), pokud byste toto datum nejraději z českých dějin vymazali :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.