Výletník

Nemyslel si původně, že tenhle výlet potrvá tak dlouho. Přece jen je tady venku trochu chladněji než v jeho domovském Polabí a zpočátku se mu úplně nedařilo, zvlášť v noci pod syrovými cizokrajnými hvězdami, ignorovat neodbytnou zimu, i když si navlékl svůj nejteplejší svetr. Možná se za těch pár dní už stihl otužit nebo hraje roli skutečnost, že směřuje k jihu, ale jasně cítil, že slunce doposud schované za mraky začíná více hřát. Únava už nadobro pominula, i když spíš nikdy nepřišla. Z čeho taky? Vždyť tenhle výlet je úplně pohodový, žádné bláznivé kamzičení po kopcích. Jako kdyby ve svém malém říčním člunu jen tiše klouzal po Labi.

"Však nebude tak zle," řekl si podle svého zvyku, "jak to zpočátku vypadalo." Nikdy není...

Trochu mu vadilo, že je tu v tak velkém prostoru sám, možná i proto - pousmál se škodolibě - že ten, kdo o jeho napínavém výletu právě píše, nebude moct nikde použít pořádnou přímou řeč.

Sám? "Když budu chtít, můžu si přece povídat s mořem," řekl si pro sebe tak tiše, že si taková věta snad ani nezaslouží vlastní uvozovky. Zbytek zvuku mu od úst odvál zlovolně hravý vítr, ale když tu nikdo jiný není, kdo by tím byl ukrácen na svém právu naslouchat, lze to jen těžko považovat za krádež. Jestlipak jsou vítr s mořem taky přátelé? Anebo se to mezi živly tak nebere?

 

Ano, trochu mu vadilo, že je tu sám, ale na druhou stranu mu připadalo, že už se tu cítí víc doma. Jako kdyby svůj denním světlem prozářený prostor za těch pár dnů dokázal víc ovládnout a donutil ho tím zmenšit se. Moře jako by mu bylo stále blíž, dávno už nejblíž ze všech jeho přátel. A žárlivé slunce na tu blízkost hned zareagovalo a vylouplo se ze svého oblačného kanafasu.

"Zdá se, že jsem větší, než kdy dřív," pověděl spokojeně moři, které dalo vlnivým mlčením najevo svůj souhlas. Nikdy by si nepomyslel, že by i ve svém věku ještě mohl růst. Ale zázraky se nejčastěji dějí právě na takových místech, kde se člověk z neznámého popudu cítí tolik doma. Snad jen po něm nebudou chtít přehlásit si trvalé bydliště, když je teď doma tady, víc než v Polabí; to by veškerá kouzla určitě hned pominula.

"Ještěže slunce začalo konečně pořádně hřát," pomyslel si. S podporou slunce je možné se vzepřít všemu nedobrému, chladnému a nepřejícímu. Ale může být tady, tady poblíž velkého moudrého moře, vůbec něco zlého? Kdepak, se sluncem v zádech je možné dokázat všechno, jen ne zlé věci.

"Jak příjemně se oteplilo!" nastavil spokojeně slunci svou čerstvě zarostlou tvář a odložil konečně teplý svetr. Moře doprovázelo jeho klidný hluboký dech šplouchavým brumendem a čas jako by podle prapodivných zákonů místní relativity neměl konce. Vlastně už si ani nemyslel, že by ještě někdy mohl zažít něco tak krásného.

Daleko od pevniny, na pomyslném soutoku moří, malý zbytek ledové kry pluje i se svým šťastným obyvatelem dál vytrvale k jihu.