O místech, kde bych chtěl jednou bydlet

Nevím, jak to máte vy, ale - podobně jako houbaři, kteří mají svoje místečka plná krásných hřibů - já mám zase několik míst v různých koutech světa, kde bych moc rád bydlel a žil. Vím, že se mi to nikdy nepodaří - jednak je to většinou výrazně mimo moje možnosti a taky se jen těžko do těch míst dostanu natrvalo, ale už jen představovat si něco takového je skvělé a jde mi to moc dobře.

Už od osmdesátých let třeba miluju vilu Tugendhat v Brně. Je mi jasné, že český stát odtud těžko vypakuji, a i kdyby státní orgány vůči památce UNESCO nečekaně ochladly, nejspíš vilu nevloží jako výhru do nějaké loterie, což by asi byla jediná možnost, jak bych se k ní mohl dostat. Navíc optimálním vlastníkem by, myslím, byl nějaký koksobaron; nemyslím teď nikoho z Kolumbie, ale někoho, kdo bude schopný dodat každou zimu několik vagónů koksu do "vilné" kotelny, protože milý architekt Mies van der Rohe byl tak rozkurážen vlastním stylovým novátorstvím, že si nejspíš nevšiml, kolik krásný baráček mimo krátkou letní sezónu "žere".

Další krásnou moderní chaloupku mám vyhlédnutou v Dobřichovicích u Berounky. Kdykoli jdu kolem, vrážím do kolemjdoucích a kolemjedoucích na přilehlé cyklostezce, protože obdivuji krásné světlé a prostorné interiéry i neokázalý a oku lahodící vnějšek. Ale nemám v hledáčku zdaleka jen "krychloidní" funkcionalistické domečky; třeba při své dávné cestě stopem po jižní Francii jsem si pro sebe vytipoval jeden vzdušný venkovský domeček s velikou zahradou, do které bylo možné vstoupit různými dveřmi přímo z obýváku, domeček, u něhož by mě vůbec nepřekvapilo, kdybych v něm objevil dobře naladěné legendární přátele Bouvarda a Pécucheta.

 

Že mám slabost pro jeden dům na Kampě s neobyčejným fotogenickým balkónkem, milými a přátelskými obyvateli a dívkou Petruškou žijící na půdě, to pravidelní čtenář tohoto blogu vědí už dávno, protože jsem o něm už několikrát psal, např. v článku Tajemné válečky u Karlova mostu. No a jednu nádhernou vilu na doslova kouzelném místě jsem si samozřejmě při svých četných návštěvách vybral i na Lefkadě, jen je bohužel určena pro dolarové nebo bitcoinové multimilionáře, mezi které se obsahem své peněženky a nejspíš ani nastavením své mysli neřadím a nikdy řadit nebudu.

Říkáte si, co má tohle téma společného s mou aktuální dovolenou na chladné a deštivé Šumavě? Ano, i zde, kousek od místa, kde právě dočasně bydlím, jsem si před mnoha lety vybral jedno stavení, kde bych si uměl představit velmi pozdní léto či příslovečný podzim svého života. Stavení je pozůstatkem staré a téměř zaniklé vesnice, má na střeše vlastní překrásnou typicky šumavskou zvoničku, dům i v polorozpadlém stavu vysloveně pasuje do celkového záběru s pozadím skoro nedozírného a liduprázdného šumavského údolí, že by Karlu Klostermannovi slza nostalgie ukápla. Ale chtělo by to vzít pořádně za práci, citlivě dům opravit, znovuoživit starou zahradu v jeho okolí, no - práce jako na kostele (včetně zvoničky). Při mé pověstné manuální zručnosti záležitost zcela nemyslitelná a neproveditelná.

Neodolal jsem a hned poté, co jsem se včera ubytoval, i když už se okolní krajina začala nořit do šera, jsem vyrazil k tomu "svému místu". Jestlipak se dům ještě nerozpadl? Anebo ho odkoupil podobný romantický idealista jako já a stavení už je po těch dlouhých letech, co jsem ho neviděl, zrekonstruované? Když jsem došel k domu, chvíli jsem si nebyl jistý, jestli "na mé místo" nevedla nějaká jiná cesta, přece jen - paměť je nespolehlivá, naposledy jsem tu byl snad někdy před 20 lety. To šero mi taky zrovna nepomáhá, oči jako by nemohly přesně zaostřit. Ale ne, ta zvonička je přece stejná, musí to být ten dům! Nebo ne?

Na první pohled vypadá stejně, je ale nějaký větší, či co. Má čerstvé bílé omítky, kdepak ta původní bledě modrá barva, ta už dávno vyšla z módy! Kde byla stodola, je moderní garáž, okna jsou plastová a ve střeše bývalé půdy je i pár střešních oken. I střecha září umělou novotou a úplně na špičce vedle komína se jako horolezec, který právě dobyl osmitisícový vrchol, hrdě vypíná mísa televizní antény směřující kamsi k Mléčné dráze. Staromilecká zahrada se zřejmě na protest proti modernizaci sebrala a odjela k babičce na venkov, protože ze stromů, které se mi ve spojení se starobylým stavením tak líbily, nezbyl ani jeden. Vždyť jak by se k domu dostaly všechny ty nutné stavební stroje, kdyby jim stromy překážely?

Byl jsem na rozpacích. Na jednu stranu jsem rád, že domu kdosi vdechl nový život a dávné příběhy tohoto horského stavení dostanou v nové době další pokračování, jako je dostala třeba Nemocnice na kraji města. A ne, nedivím se, že ten, kdo tu - na rozdíl ode mne - chce žít svůj skutečný a úplně normální život, připravil svou usilovnou prací podmínky, které ve 21. století považuje většina lidí za standardní. Co s romantickou nostalgií po dávných časech? A přece, červíček rozpaků mi vrtá v duši jako červotoč ve starém dřevě, které se muselo při náročné rekonstrukci vyměnit. Dům je to pořád velký a krásný, ale to kouzlo, kterým kdysi naplnil mou rozjitřenou představivost, to nepopsatelné kouzlo pominulo. Ale co je dnes komu do kouzel? Z těch se nikdo ani nenají ani jimi nezatopí, i když některé pohádky a příběhy dobré tak pro děti a nás, fantasty, tvrdí opak.

Jsem rád, že dům dostal báječnou novou šanci, i když už není takový, jaký jsem si ho kdysi pro sebe vysnil. Až kolem něj půjdu příště, už mě nepřiměje obejít ho kolem dokola, sednout si k němu jen tak do trávy a představovat si příběhy, lásky a strázně všech těch lidí, kteří ho obývali. Ale zamávám mu, to zas jo, a popřeju hodně štěstí jeho obyvatelům a všem nově započatým příběhům dobré konce.

A já budu mít aspoň o něco jednoznačnější výběr mezi všemi kandidáty, kteří mi na seznamu míst, ve kterých bych chtěl bydlet, ještě zbývají :-).