Jedna úplně obyčejná zeď

Jedna obyčejná pražská zeď v ostrém srpnovém slunci. Takových fotek člověk může během jediné procházky Prahou ale i jinými městy nastřílet stovky. Když jsem tuhle úplně obyčejnou zeď fotil, říkal jsem si, že fotky samozřejmě vyhodím, nejsou ničím zvláštní z pohledu výtvarného ani obsahového. A přesto jsem se nakonec odhodlal je aspoň na blogu ukázat.

Ten první obrázek jsem převedl do černobílé podoby, aby barva nerušila to, co mi přijde na fotce důležité: hluboké stinné "zářezy", které mi připomínají postupně se zacelující jizvy. Rány, které jako by se bránily dopadajícímu světlu, trochu se styděly nastavit mu svá skrytá úbočí. Pozůstatky po ranách, které už nebolí, ale připomínají nám, že kdysi bolely. V tom je ostatně, myslím, smysl jizev - upomínat. Ne ve špatném slova smyslu, ale při pohledu na jizvu je dobré si vzpomenout, že to, co nás kdysi bolelo tolik, až jsme se báli, že už nic nebude jako dřív, dnes už nebolí, sice je to trochu vidět, co naděláme, ale stalo se to už naší organickou součástí. Zeď i s jizvami drží, stejně jako pevně drží naše jizvy. Jsme to už my a nikdo cizí.

 

 

Jizvy (2017) - zeď u objektu Palladia, Praha

Tatáž zeď, tentokrát bez stinných zářezů. Mozaika z kamenů. Usměrněný proud, ze kterého se vychyluje na pohled zcela jiná cesta, cesta solitérní, cesta rebelující, pokračující mimo záběr kdovíkam. A přesto - zkusme si představit, že máme křídla a dokážeme se vznést vzhůru, abychom viděli celek kamenného obrazce. Ano, tušíme správně - i ta rebelující cesta se drží ve stejné ploše kamenné zdi, kterou nedokáže opustit. I tahle cesta dospěje jednou až ke kraji zdi, podobně jako všechny jiné, standardní, normalizované. Přesto ani tohle pomyšlení lidi, kteří si takové cesty razí, nepřesvědčí, aby šli "s proudem", rychleji, poklidněji, skoro bez námahy. Jsem přesvědčený, že je to správně. Vždyť jak jinak by vznikaly ty nádherné obrazce, které mohou úplně všichni ze svých vlastních cest obdivovat, být jimi pobouřeni nebo se nad nimi jen vědoucně usmívat.

Cesty historie (2017) - zeď u objektu Palladia, Praha

Dvě úplně obyčejné fotky úplně obyčejné zdi. Přesto se mi líbí, jaké příběhy dokážou v lidské fantazii vyvolat. Tak ještě než je vyhodím, zkouším dát té fantazii křídla a popustit jí uzdu, protože i naše představivost potřebuje čas od času provětrat, zvlášť když je dnes možná poslední poctivě letní den. Na podzim už to budou jiné zdi, jiné světlo a jiné představy.

Přeju vám všem, milí návštěvníci, krásný konec léta a ať vaše cesty vedou jen tudy, kudy si vy sami nejvíc přejete.

Pozn.: Dnes se můžeme podívat opět na jednu exkurzi do blogového pravěku. Právě před pěti lety jsem publikoval jeden drobný text na tehdejší téma týdne (tyhle tématické články jsem postupně úplně přestal psát). Není to nic moc, obyčejné zamyšlení nad tím, co děti mohou vidět na dospělosti skvělého a co šíleného. No, řekl bych, že k dnešnímu článku o jedné obyčejné zdi se to docela hodí, co myslíte? O dospělém šílenství a šílené dospělosti