O morálce, soudech a ztrátě soudnosti

Pozn.: O tomhle tématu jsem původně psát nechtěl a za normálních okolností bych na ně ani neměl čas. Protože jsem byl ale včera zase donucený ulehnout a pustit se do opětovného souboje s horečkami a bacily, kteří se o mne letos přetahují, jako bych byl nějaká celebrita, a nemám právě kdovíjak veselou náladu, dovolil jsem si tentokrát napsat trochu vážnější kousek na jedno aktuální téma. Nebojte, nadhled a humor snad zase přijdou. Do neděle se snad trochu oklepu! :-)

Tak nám zase jednou z hnojišť zbylých po totalitních bezpečnostních složkách vybublal nevoňavý historický pramínek. Tentokrát nese otisk pana Karla Srpa, dlouholetého předsedy Jazzové sekce, nepominutelné osoby světa vyhraňujícího se proti dávné komunistické zvůli, člověka, který se nenechal ani v nejtěžších normalizačních dobách v 70. a 80. letech minulého století přinutit k tichu a pasivitě a dokázal si spolu se svými spolupracovníky vyvzdorovat prostor pro velmi zajímavé akce zdaleka nejen v oblasti jazzové hudby. Člověka, který se dlouhá léta pohyboval v místech, kde se nebylo možno nepotkávat a nepotýkat s lidmi a institucemi, kterým by se z pochopitelných důvodů nejspíš raději vyhnul, včetně struktur tehdejší Státní bezpečnosti. A byl to právě Karel Srp, který byl nedávno jmenován českým prezidentem za člena Etické komise České republiky, komise, která má právo rozhodovat v nejasných a komplikovaných záležitostech o tom, kdo může a kdo naopak nemůže být oficiálně oceněn pro svůj odpor proti komunismu.

 

Ani v nejmenším se dnes nechci zamýšlet nad otázkami míry spolupráce konkrétního člověka s tehdejší STB a už vůbec ne nad otázkami viny a trestu. Jsem tím posledním, kdo by chtěl a mohl někoho soudit za jeho jednání, o němž nejspíš nikdy nebudeme mít dostatek faktů a tím méně pak dostatek informací o pohnutkách k němu a o širším kontextu daného případu. V začátcích svého blogu jsem svůj pohled na tuto oblast popsal v téměř nikým nečteném článku O marných zápasech s lejny a když jsem si ho přečetl dnes, skoro po osmi letech, zjistil jsem, že na něm vlastně ani s odstupem nemám co měnit a některé jeho části dobře platí jako základ pro lepší pochopení mého pohledu na aktuální kauzu Karla Srpa: "Na každý smrdutý úlovek se třesou veškeré okolní šelmy hyenovité, pro které je páchnoucí sousto manou nebeskou. Všichni ti, kteří hlasitě křičí, aby překřičeli své vlastní poklesky. Všichni ti bijci za pravé pravdy, kteří si často udrželi svůj štít neposkvrněný jen proto, že sami byli pro estébácké prznitele příliš bezvýznamní. Všichni ti mladí ostře nabroušení, kteří v dobách míru a blahobytu s očima planoucíma okouzlením z vlastní domnělé nebojácnosti kážou, jak snadné je nepodlehnout metodám inkvizice. A koneckonců i všichni ti opravdoví morální hrdinové, kteří jen prostě nedokážou pochopit, jak je možné, že všichni nejsou jako oni, z křemene."

O vině či nevině konkrétních lidí ve smyslu práva bych nikdy rozhodovat nechtěl a soudcům v příslušných sporech ani trochu nezávidím. Ostatně soud před mnoha lety oficiálně rozhodl: Karel Srp byl ve spisech komunistické STB evidován neoprávněně, protože pro něco takového soud nenašel hodnověrné důkazy a bez nich prý jinak rozhodnout nemohl. Ale znáte přece tu klasickou poučku, že "nepřítomnost důkazů ještě neznačí důkaz nepřítomnosti".

Další lidé, kteří se pohybovali v rozličných vrstvách československého disentu, tvrdí, že našli ve svých materiálech informace pocházející z udání, jejichž autorem měl být právě Karel Srp. Nikdo asi už zpětně nedokáže rozlišit, jestli zdrojem těchto informací byla skutečná udání nebo nějaké "zpravodajské hry" tehdejších estébáků. V mnohých názorech, které jsem zaznamenal, zaznělo, že by přece mělo být určující, jak v této věci rozhodl soud. No a to je věc, se kterou se nedokážu vyrovnat. Jde přece o členství v "Etické komisi ČR" a na to není žádný nárok jen proto, že člověk od jakéhosi soudu dostal samé jedničky. V Etické komisi podle mne nemá co dělat člověk, kolem kterého se vznášejí a i do budoucna budou vznášet podobné nejasnosti. A měl by to být v první řadě on samotný, koho ani nenapadne o podobný krok usilovat, i kdyby prošel svým životem ve skutečnosti opravdu bez jediného zaváhání a morální poskvrnky, což se může zdát na pohled trochu příkré a nespravedlivé, ale nejde to, myslím, jinak.

Pokud to pan Srb nebyl schopný rozeznat, je to pro mne docela smutný příběh. Měl pro to, myslím, dostatečné množství indicií dlouho dopředu (byť byl možná panem prezidentem, který je jeho osobním přítelem, ujišťován, že to bude v pohodě, kdo ví?). Sám totiž již dříve usiloval o to, aby o něm Etická komise ČR rozhodla jako o účastníku odboje proti komunismu. Neuspěl tehdy ze stejných důvodů jako dnes. Pro mne je nepochopitelné, jak někdo po takovém výsledku může ještě usilovat o přijetí za člena téže komise a zavání mi to bohužel pozoruhodnou ztrátou soudnosti. Tahle záležitost se přece nedá vyvzdorovat, pletivo etických žilek je, myslím, natolik jemné, že podobný krok ho dokáže navěky zničit. Stojí panu Srpovi za to, že se i ti, kdo o věci samotné dnes nemají nejmenší představu a - ať už je neznámá skutečnost jakákoli - morálně mu nesahají ani po kotníky, budou v každé souvislosti s prací komise škodolibě šklebit a křičet: "No jo, to je ta naše slavná etická komise plná donašečů, to víte, a tak je to u nás se vším!" To mu nevadí, jaké džiny minulosti jeho nepředložený krok zase vyvolal? A to ani nemluvím o tom, že když premiér Sobotka jmenování odmítl potvrdit, překvapená a ublížená reakce pana Srpa, naznačující možnost blíže neurčené msty v duchu "když ne já, tak tedy ani ti ostatní, to budete koukat, co o nich všechno vím!", mě osobně hodně zaskočila, protože jsem si doposud tohoto člověka a výborného organizátora z mnoha důvodů vážil. Jak směšně dokážeme, my slabí lidé, vyhlížet, mizí-li nám na poslední chvíli mezi prsty to, co si podle svého vlastního úsudku dávno zasloužíme a užuž jsme to měli skoro v hrsti!

Samozřejmě, podobné neštěstí nikdy nechodí samo, tak se okamžitě celý příběh stal součástí větší politické hry, střetu prezidenta, kterému jsou podobné akce "na sílu" vlastní, a premiéra, který pro mne docela překvapivě (a správně) zatáhl za záchrannou brzdu a jmenování prezidentovi nekontrasignoval, čímž si vysloužil okamžitou spršku slovního kamení z Hradu. Když totiž analogickou kulišárnu udělá prezident premiérovi, to je samozřejmě jeho svaté právo, projev neobyčejné bdělosti a morální povinnost, ale když se to poprvé stane naopak, najednou je to Hradem považováno za schválnost, spiknutí, politickou vypočítavost a známku mizerného charakteru. Velice úsměvné srovnání dvou pohledů na stejnou skutečnost!

Ale to už smutná postava pana Srpa stojí opět stranou a jen sem tam se o ni rozpleskne další z okolo létajících politických pukavců. Ach jo!

Jakmile se se slovem "morálka" totiž začne šermovat v politice, ani tak skvělý šermíř jako d´Artagnan, myslím, nemá žádnou šanci. Natož šermíř jazzový!