Štěpánka Šimlová - Léta levitace v Colloredo - Mansfeldském paláci

Máte rádi moderní výtvarné umění? Nebo vás zajímají i pražské památky, které dlouho nebyly veřejně přístupné? Pokud aspoň na jednu z otázek odpovídáte kladně, mohla by vás zaujmout návštěva Colloredo-Mansfeldského paláce, kde právě probíhá zajímavá výstava děl výtvarnice a vedoucí katedry fotografie pražské FAMU Štěpánky Šimlové. Kdo na můj blog chodí delší dobu, mohl zaregistrovat, že už jsem kdysi psal o jiné výstavě této nepominutelné postavy české výtvarné scény (článek Štěpánka Šimlová - Jdi a nestřílej). Kromě jejích osobních výstav se navíc každý rok chodím "fotograficky nakopnout" (a jindy zase rozčílit :-)) na výstavy jejích studentů, abych věděl, jak právě teď fotografii vnímají mladé nadějné oči, a taky abych si poznamenal některá jména, po jejichž fotkách se v budoucnu budu pídit, abych viděl, kam se který talent posunul.

 

Kdo mne nějakou dobu zná, dobře také ví, že mám moc rád Prahu, její pozoruhodná zákoutí, neobyčejné stavby a někdy i opomíjené drobnosti (viz zdejší speciální rubrika Pražské drobnůstky). No a představte si, že já, který si celkem potrpí, že v Praze docela trefí, jsem zjistil, že vůbec netuším, kde stojí Colloredo-Mansfeldský palác, natož že je otevřený veřejnosti. Nakonec jsem zjistil, že jde vlastně o poslední palác v Karlově ulici těsně před křižovatkou u staroměstského konce Karlova mostu. Ještě nedávno tu byly jen depozitáře a ještě dříve sklady Akademie věd, teď získala zdejší prostory Galerie hlavního města Prahy a plánuje se postupná rekonstrukce, což znamená poslední šance pro ty, kteří dávají přednost nedokonalosti a patině věků :-). Když si v přízemí koupíte vstupenku (dospělé vstupné činí 60 Kč a snížené polovic), můžete vyjít do schodů do prvního patra (pozor, prostory nemají bezbariérový přístup, jediná cesta je po schodech), kde jsou přístupné prázdné rokokové pokoje, ale především neuvěřitelný barokní Taneční sál, aktuálně tedy spíš taneční mrazák :-), ale v létě se tu prý konávají i koncerty. Prostor je zachovaný tak, jak byl postavený, včetně původních parket, zrcadel i dosud nerekonstruované stropní fresky. Převeliká nádhera!

Když vyjdete ještě o patro výš, ocitnete se ve výstavních prostorách (které jsou na rozdíl od prvního patra i v zimě vytápěny). A právě v těchto prostorách bude ještě celý únor a březen k vidění aktuální výstava s názvem Léta levitace - Years of Levitation.

I když osobně dávám přednost žánrově konzistentnější expozici, nebylo pro mě překvapením, že k vidění jsou velmi různorodá díla. Hlavní osu výstavy tvoří fotografický cyklus Zátiší mikrosvětů, jakési "stínové" koláže, ve které jsou využity porcelánové figurky vrhající své stíny na digitálně upravené pozadí. Některé vztahy mezi předměty se zdají být přirozené, jiné méně; pro mne jako návštěvníka - laika nicméně platilo osvědčené: Čím jednodušší obraz, tím větší účinek.

Ve větší výstavní místnosti je prostor pro rozměrnější díla, z nichž mne asi nejvíc zaujala pro mne obtížně zařaditelná fantaskní a zároveň snová Oblaka v předvečer sv. Anny. A přiznávám, že mne nejvíc oslovila paradoxně díla možná nejvíc vzdálená (aspoň mi to tak připadlo) od základní konceptuální linie výstavy - tři obrazy Private Pictures.

Napjatě jsem čekal, jestli i tuto výstavu budou doprovázet poslední dobou všudypřítomné projekce. Ano, doprovázejí, jako kdyby se bez projekcí neobešlo nic, co si chce zasloužit přívlastek "moderní". Projekcí je několik, ta závěrečná je spojena i se zvukem, ale tady se přiznám, že se u mne projevuje určitá míra konzervatismu, protože se i ve 21. století pořád ještě domnívám, že umění by mělo zůstat uměním, dokonce i když mu vypnou proud :-). Ale přece od toho takové výstavy jsou - ne jen proto, aby nám návštěvníkům ukazovaly to, co známe a co je nám libé a nad čím tedy pokýváme blahosklonně hlavou, ale aby zkoumaly i naše reakce na něco, co přesahuje naše aktuální limity a v lepším případě s nimi pohnuly, aby se nám otevřel nový, dosud neznámý prostor, třeba v místech, která bychom od sebe vůbec nečekali.

Protože jsem na výstavě nefotil a vždycky je těžké udělat si nějaký obrázek o výstavě z pouhého textu, připravil jsem tu pro vás aspoň odkaz na krátkou reportáž o této výstavě, která byla odvysílaná při zahájení expozice v listopadu na ČT Art: Reportáž o výstavě z ČT Art.

Po výstavě jsem se ještě jednou vrátil do prostor krásného Tanečního sálu zdejšího paláce a dovolil jsem se, že si udělám aspoň několik záběrů s mobilem. Když jsem chtěl zachytit celkový pohled, nebyl jsem úspěšný ani trochu (sakra, proč mají mobily při focení všechno automatické, to je přece naprostá hrůza! :-)), tak vám můžu ukázat jen drobnosti a "okrajovosti", ze kterých vůbec nepoznáte, jaká je to pecka, ale to mi prostě musíte věřit. Je ale pravděpodobné, že o nějakém víkendu si vezmu regulérní foťák a zajdu se do Colloredo - Mansfeldského paláce podívat ještě jednou, abych si mohl pořídit pár opravdových fotek.

Předpokoj tanečního sálu

Dveře do Tanečního sálu

Záběr z okraje Tanečního sálu (celkové záběry se bohužel nepovedly ani tak jako tento)

Stropní malba, dosud ve zcela výjimečném, autentickém stavu z první třetiny 18.století

Neměl jsem si sice v Tanečním sále s kým "skočit", protože jsem po celou dobu své návštěvy v paláci (cca hodinu a půl) byl jediným návštěvníkem, ale uznávám, že v tak krásně vyzdobené chladničce jsem ještě nepobýval. Na jakoupak teplotu si tady asi přes zimu temperovali své slavnostní prostory současníci Wolfganga Amadea? Tuším, tuším, že to nemohlo být nic moc, byť jedna kamna v jednom z vedlejších pokojů ještě zůstala :-).