Vesnička Alatro - za starými byzantskými freskami

Když napíšu hrdě "za starými byzantskými freskami", vypadá to, jako bych za nimi bůhvíjak směřoval, poté, co jsem vše náležitě teoreticky nastudoval. Ale vy, co mě už delší dobu znáte, víte, že při svých cestách leccos zajímavého objevuji naprostou náhodou, které jen poskytuji pro její reje dostatečný prostor a uznání. Totéž se mi stalo i včera, kdy jsem si půjčil čtyřkolku a vyrazil do míst, které mám na Lefkadě stejně nejradši - do vnitrozemí, ze kterého místní obyvatelé sice moře občas pěkně shora vidí, ale málokdy se k němu jedou podívat, protože práci přece mají tady v horách, a ta nepočká!

Již dlouho jsem chtěl navštívit vesničku Alatro, byť pro mě byla jen jedním z mnoha bodů na mapě. Zajímavé pro mne bylo, že donedávna byla spojená s hlavní vnitrozemskou silnicí v této oblasti jen kamenitou cestou, která byla ovšem považována za oficiální silnici. Není divu - při mých prvních návštěvách Lefkady byla i ona hlavní vnitrozemská silnice jen kamenitou pěšinou s dopravními značkami a ukazateli, moderní asfaltový povrch dostávají tyhle vnitrozemské silničky až v posledních deseti letech, ovšem na Řecko tempem nebývalým. Na nové mapě (na Lefkadě se vždycky vyplatí mít aktuální verzi) jsem zjistil, že i Alatro už je o něco dostupnější, protože silničáři dali velké části původní pěšiny asfaltový povrch. Vyrazil jsem tedy do vesničky Alatro s cílem si ji prohlédnout a taky si vyzkoušet poslední kousky zdejších oficiálních "kamenitých silnic", které ještě v některých úsecích nepřeválcoval asfalt nové doby. Všimněte si - o nějakých byzantských freskách ani slovo!

 

Nad horskou vesničkou Agios Ilias se pozorovateli otevírá věnec vrcholků pohoří Stavrota. Cesta po zdejších pěšinách je někdy adrenalinová, zvlášť staré úseky přímo ve vesnici mezi domy bývají dost náročné, se značkami pro příliš prudká stoupání si nikdo hlavu neláme, povrch je drsný a často rozlámaný a jen rozeznat "hlavní" cestu od často mnohem kvalitnějších příjezdových cest k jednotlivým stavením, je někdy sousto pro lidi se zkušenostmi z orientačního běhu. Zdejší horské prostředí je ale neočekávaně dobře obhospodařované. Kde to jen trochu jde, jsou políčka a především docela rozsáhlé vinice, kde ještě i začátkem října dozrávají tmavé, skoro černé, místní odrůdy.

Jen pro zajímavost: Člověk musí do vyprahlého Řecka, aby našel svou první letošní hřibovitou houbu. Není to paradox? A to tady opravdu intenzivně pršelo jeden jediný den.

Prudce klesajícími serpentýnami (bože, jak se asi tudy jezdilo, když byla cesta nezpevněná?) jsem sestoupal až do výšky kolem 500 metrů do vesničky Alatro. Stavení je tu jen pár. U pramene jsem potkal jednoho místního usedlíka, který se mi poctivě snažil odpovědět, kolik lidí tu žije, a pro prsty druhé ruky už neměl uplatnění. Mimochodem, dohledal jsem si, že začátkem 20.století tu žilo skoro 300 stálých obyvatel a v roce 2001 ještě 13. Starousedlík byl mimochodem velmi pyšný na kvalitu místního pramene a nedal pokoj, dokud jsem taky neochutnal a nepochválil mu ho.

Mám rád zbytky starých lefkadských chodníčků. Po některých jsou ještě patrné zbytky starého "dláždění", které se teď naopak zase začíná opečovávat jako u chodníku k hoře Skaroi, na některé dříve frekventované stezky lze usuzovat spíš už jen podle toho, jak se rozestupují stromy. Uvidíme, jak dlouho vydrží, když už dnes skoro všichni jezdí po silnicích.

No a pak zapracovala ona zmíněná náhoda. Přestala mi totiž startovat čtyřkolka. Když už jsem se nemohl rozjet půl hodiny a začínal si dávat dohromady slovíčka pro nepříjemný telefonický rozhovor s pronajímatelem, napadlo mě jako totálního nemotoristu poškádlit stroj velmi specifickým způsobem, o kterém se v návodu k použití (který při vypůjčení stejně nedostanete) nejspíš nic nepíše, ale motor k mému překvapení naskočil. No a protože jsem se bál, že když někde zastavím kvůli focení na delší dobu, už se nerozjedu, rozhodl jsem se zastavit na pokud možno velkém kopci, abych při případných dalších problémech mohl sjet do údolí aspoň samospádem. No a co myslíte, že bylo právě na tom místě, které jsem si vytipoval jako výhodné pro zastavení nemohoucího vozidla (a řidiče)? Kostelík. Zvenku naprosto nenápadný, který byste snadno minuli podobně, jako bych to zklamaně udělal já, protože bych si řekl: No jo, v tom Alatru prostě není nic k vidění!". Ale náhoda mě jako už tolikrát na mých cestách světem nenechala ve štychu, a proto jsem měl možnost prohlédnout si pro mne fascinující místo, o kterém se průvodci buď vůbec nezmiňují, nebo je to zmínka jen nicneříkajícím názvem: Kostelík Agios Ioannis Prodromos, tedy v překladu kostelík svatého Jana Křtitele.

Zvenku je vše nenápadné: Malá chaloupka vlastního kostelíka, bílý kříž, oddělená zvonička, jak to v Řecku bývá a tvarově zajímavý strom s velkým otvorem v kmeni.

Kostelík pod velkou horou se právě tak trochu opravuje, není přesně poznat, jaký nepořádek patří k opravě a který je původní a stálý, ale všimněte si - jedna část budovy už má krásnou novou střechu a ta druhá snad v dohledné době taky bude mít, aspoň podle materiálu skladovaného všude kolem.

Ještě než jsem zašel dovnitř - spíš pro formu, protože kostelíky jsou na řeckém venkově v interiéru hodně podobné a jejich vybavení je velmi jednoduché - musel jsem obdivovat nádherný výhled na mořské pobřeží. Dole u moře leží nejrušnější místní turistické středisko Nidri, ale to je úplně jiný svět, než ten tichý vesnický.

Ani v té opravené části kostelíka na mě nečekalo žádné překvapení. takovéto oltáříky jsou v místních svatostáncích běžné.

Pak jsem ale prošel do té druhé části (s dosud neopravenou střechou) a užasl jsem. Všechny stěny jsou totiž pokryté nádhernými freskami. Jak jsem se dočetl, jde o vzácně dochované pozdně byzantské fresky ze 17. století. Od doby jejich vzniku už tu byla řada silných zemětřesení, která většinou nejsou k podobným artefaktům moc uctivá. Mnoho podobných kostelíků spadlo a musely být pracně opravovány nebo znovuvystavěny. A tady zůstaly dokonce - na mnohým místech sice popraskané, nevím, co by tomu řekl statik - nádherně barevné staré fresky z původní výzdoby. Musím přiznat, že to na mě mělo doslova ohromující účinek. Tím spíš, že v těchhle místech se nějaké velké pomoci zvnějšku moc nedovoláte a co si zdejší lidé neopraví sami, to nemají. Podobně jako já s nestartující čtyřkolkou :-).

Když jsem zkoušel najít na internetu podrobnosti, moc jsem nepochodil, podrobnější popis s obrázky jsem nenašel vůbec, dozvěděl jsem se jen, že je tu obraz Poslední večeře a že jsou tu vyobrazeni mimo jiné svatí Kosmas, Damian, Panteleimos a Minas a samozřejmě svatý Jan Křtitel, kterému je kostel zasvěcený, se svým otcem, svatým Zachariášem. Tak snad prominete, že jsem obrazově zdokumentoval tu nástěnnou nádheru trochu podrobněji, tím spíš, že nikdo netuší, kdy se zdejší neklidná země zase zachvěje a kdoví, jak to s nimi dopadne. Snad bude ochranná ruka zdejšího patrona dostatečně pevná.

Mimochodem - přímo před kostelíkem je úžasný výhled na východní pobřeží Lefkady s několika blízkými ostrovy, dříve většinou v majetku Aristotela Onassise (Scorpios, Scorpidi, Sparti...), vpravo v dálce největší soukromý řecký ostrov Atokos (pro změnu v majetku rejdaře Tsakose). No a úplně v dálce se rozprostírá řecká pevnina - pobřeží Akarnánie.

Svůj specifický způsob startování čtyřkolky používám i nadále a zatím (aspoň první den na cestách) kupodivu pořád funguje. Je to trochu adrenalin - rozjede se? nerozjede? - uvidíme při dalších cestách. Snad při mě budou místní svatí stát, když jim tu dělám takovou reklamu!

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.