Haiku hřejivého vesmíru

Poslední oficiální haiku na tomto blogu je ze zázračného dubna, který mě letos natolik nadchnul, že jsem mu jedno haiku přímo věnoval (Haiku zázračnému aprílu). Myslím si, že zázraky máme obdivovat, máme si jich vážit a máme o ně pečovat bez ohledu na to, jestli je právě duben, červenec nebo zimní slunovrat, a jestli se nás týkají úplně bezprostředně nebo jen některým ze svých nádherných okrajů; natolik jsou vzácné a natolik by bylo pohrdáním si jich nevšímat a nepřemýšlet o nich. A takové zázraky umějí trvat i roky a - ano - nejspíš i staletí.

A tak i dnešní haiku o jednom takovém zázraku pojednává. O zázraku, nad kterým by možná astronomové a termodynamici jen nechápavě kroutili hlavou, ale já věřím, že mají dostatek čiré lidské představivosti, že se na mne nevrhnou s minometnou palbou plnou vzorců, rovnic a studených pouček. Vůbec nehodlám diskutovat o tom, jestli vesmíru dominuje temná hmota, černé díry či bílí trpaslíci. Pro mě je vesmír krásně barevný, možná tím barevnější, čím více se snaží vypadat bez barev, mrazivě a potemněle. Milí vědátoři, neurazte se, ale já o něm vím své, když do něj hledím - možná vytrvaleji než vy - poctivě každou noc :-).

Haiku mého hřejivého vesmíru

Vědci se mýlí!

Vesmír je proteplený

barvou tvých očí.

 

Jak už zdejší čtenáři vědí, kraťoučké haiku je skoro vždy doprovázeno malým výletem do blogového pravěku. Dnes se vrátíme skoro přesně čtyři roky zpátky do července 2011, kdy jsem dostal ve snu návštěvu z Úřadu na ochranu snů a napsal jsem o tom článek O snových oplétačkách s úřady. Ještěže nad těmi krásnými a žádoucími sny bdí pověření ochránci a nám pak zbývá dost prostoru se s našimi úžasnými sny těšit. Vždyť říkám, že zázraky umějí trvat nejen dny, ale i roky a staletí :-).