Japonsko - Den 16.: Fudži - příprava na výstup

Dnešní den byl už ve znamení duševní přípravy na výstup na Fudži. Hlavním bodem programu bylo rozhodnout se, kterou trasou jít, v jakém místě začít, jak se do toho místa dostat a v kolik hodin vyrazit. Ve hře je totiž mnoho faktorů - část výstupu se bude muset odehrát v noci a je nutné si rozmyslet, jak bude dlouhá, o jaké výhledy tím přijdete a jestli jsou místní šelmy aktivnější v noci nebo přes den. Je dobré si rozmyslet, jestli chcete vidět východ slunce (já ho sice již jednou viděl, takže to není nic fatálního, ale ono to člověku zase nedá, když už má takovou příležitost), jak dlouho asi chcete na vrcholu pobýt, kolik si máte vzít s sebou zásob a podobně. Někdo se v takovém plánování vyžívá; já ho nemám rád a mám ho tím míň radši, čím je ve hře víc faktorů. Pak to sice máte skvěle vymyšlené, ale počasí se postaví na zadní a z vašeho geniálního plánu je rázem domeček z karet.
 

Fudži je při každém probuzení jiná. To tak ale u krásek, které mají navíc úroveň tak bývá. Kolikrát je vidíte, tolikrát jsou jiné. Tentokrát je pohled z okna hotelu z dnešního rána i se zrcadlením na hladině jezera Kawagučiko.

Rozhodl jsem se dnes moc nechodit, ale spíš se vozit. Napřed jsem se vydal do návštěvnického centra Fudžisan pro mapy, jízdní řády a dobré rady. Když jsem se prásknul, že už jsem na Fudži jednou byl, navíc mimo sezónu, jednali se mnou jako se štamgastem, nezabývali se podružnostmi, jako co si vzít s sebou, a soustředili se opravdu jen na to, co bylo důležité - dodat přesné informace, aby bylo možné posoudit různé varianty. Nakonec z toho vykrystalizovala moje představa jít plnou délku jako správný poutník, tj. nenechat se vyvézt autobusem do lákavých 2300 metrů rovnou na pátou stanici, ale začít pokorně v klášteře Fuji Sengen hluboko pod horou v 850 metrech nad mořem a projít všemi zastaveními a stanicemi tradiční cesty. Ostatně, můj výstup nemá být sportovním výkonem, je to skutečně pouť, pouť spojená se vztahem k téhle hoře, ale taky s jedním ryze praktickým osobním přáním, které budu mít při cestě nahoru v hlavě a pro jehož splnění se pokusím u místních nadpozemských autorit zalobovat. Podle tabulek standardních časů by výstup měl trvat kolem 12 hodin, já si přidávám další hodinu, než se dostanu na chrámový start, 2 hodiny na focení a na opotřebení organismu. Takže pokud vyrazím na cestu zítra v poledne, měl bych být nahoře - půjde-li vše ideálně - kolem třetí hodiny ráno. No a k tomu se mohou přidat komplikace, hlavně pokud jde o počasí. Sleduji poctivě denní předpovědi pro Fudži, ale hora si z nich nic nedělá, zatím nevyšly ani jednou. Předevčírem byla silná večerní bouřka, dnes zase cedilo kolem poledního. Nejstabilnější je zatím z pohledu počasí noc a časné ráno, tak by bylo dobré je využít, co to půjde.

V návštěvnickém centru Fudži mají krásně zpracovanou faktografii k této majestátní sopce. Dokonce jsem si mohl pustit film s animovaným vznikem hory a projít spoustu různorodých exponátů. Z terasy centra je pak možné se na vrcholek Fudži také podívat. Hora není sice vidět celá, ale je tak ohromná, že ji nestačí zakrýt (ani s pomocí geometrie) menší bližší kopce nebo vysoké lesy.

Dnes jsem si kromě myšlenkových příprav na výstup už jen odskočil do ledové jeskyně Narusawa poblíž jezera Saiko. Byla v ní - kupodivu, když je v ní spousta ledu, že? - ještě větší kosa než v té včerejší , ale ani mi to nestihlo pořádně dojít, protože jsem měl co dělat, abych zvládnul dost stísněné prostory; část cesty se totiž musela dokonce projít "kachním pochodem", protože výška chodby nebyla ani metr a nestačilo se prostě sehnout.

Dlouhá fronta na díru v zemi. Obsluha jeskynního teploměru hlásí z podzemí přesnou nulu, což většinu turistů v tričku s krátkými rukávy nechává chladnými už venku, kde je zatím pořád ještě třicet.

Nad frontou čekajících je stylový skalní převis a roste nad námi normální les. No, normální, jedná se o již v minulém článku zmíněné Moře stromů Aokigahara. Země se netřese a teď je pro mne celkem důležité, aby se tak nestalo ani v příští čtvrthodině.

Ledu je v jeskyni celkem dost, napřed se prochází ledovou chodbou tvořenou dvěma zdmi z ledu. Je tu ale veliká tma, fotit se prakticky nedá. Snad jen průhledem zamřížovanou stěnou, která chrání ledové sloupy a ledopády hlavní síně. Na oficiálních fotografiích je toho nesrovnatelně víc. Kdyby mě pustili za tu mříž, taky by bylo :-).

Uvidíme, jak se zítra vše podaří. Kdyby něco selhalo, ještě jedno poslední "okno" se otevře z pondělí na úterý. Ve čtvrtek má na vrchol dorazit vichr a dlouhodobý hustý liják. Ale to už budu na cestě za dalšími zážitky o kraj dál. Když všechno dobře dopadne, další článek ode mne zítra nečekejte :-).

Zkusil jsem nafotit před chvílí (tady už je před půlnocí) noční pohled na jezero Kawagučiko a na Fudžisan. Zajímavé je, že na fotce je zachycená jemná silueta hory, která nebyla očima postřehnutelná. Na menším formátu na blogu se taky ztrácí, ale možná bude vidět líp za denního světla. Chtěl jsem zachytit "světelnou cestu" směrem k vrcholu, kudy se dnem i nocí ubírají stovky a tisíce lidí. Nebyla sice tak dobrá viditelnost jako včera, ale něco na obrázku vidět přece jen je.

A poslední obrázek souvisí i s tradičním zakončením našich japonských článků. Dnešní haiku vyplývá z toho, jak podobná si jsou světla poutníků na Fudži a hvězdy na obloze nad ní. Jako kdyby každý ze stoupajících dostal na vrcholu možnost se rozhodnout: Vrátit se zpět, odkud přišel, nebo vstoupit na nebe v podobě nové hvězdy?

Posvátná hora

lucerny poutníků

v hvězdy promění.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.