Japonsko - Den 3.: Čekání na zážitky (Park Ueno, Tokio SkyTree)

To je těžké mít plány! Stejně jakmile ráno vyrazím nazdařbůh do ulic velkoměsta, zbyde po nich jen tichá vzpomínka (tedy po těch plánech, nikoli po ulicích). A dnes jsem vyrazil obzvlášť brzy, abych využil příznivého počasí. Není totiž zdaleka takové vedro, jaké v Tokiu touto dobou bývá, a jako odpustek si město vymohlo, že vždycky kolem páté spustí pořádný několikahodinový liják. Dobře, ujednáno, stihnu dnes vše ještě před pátou.

Abych se zorientoval v okolí svého hotelu, vyrazil jsem podle mapy do parku Ueno. Ne, že by mě tam něco mimořádného lákalo, spíš to byl na mapě dobrý zelený orientační bod. Ale park je velmi rozsáhlý a v mnohém mě mile překvapil. Jsou tam obrovské sakurové aleje, které tu mají hlavní sezónu - aspoň myslím - v březnu, ale v parku jsou i chrámy, prostor pro běhání, pro pejskaře, pro milovníky výstav a muzejí, no a taky pro milovníky zvířat, protože je tu nejstarší a nejpověstnější japonská zoo, jejímž hlavním tahákem je bílá panda. Park je ovšem jako vždy v Tokiu doslova obklíčen rušnou civilizací, v tomto případě hlavně rušným nádražím Ueno.

U větších stanic se musí život stěsnat do zbylého místa. Na obrázku je ulička plná obchůdků, které vznikly mezi dvěma kolejišti mířícími k nádraží Ueno.

Takhle krásně vysušené rybky jsem už dlouho neviděl. Vlastně - vůbec neviděl, protože na farmářských trzích v Dobřichovicích by to byla novinka. Až teď, u tokijské stanice Ueno.

V parku Ueno je tako k vidění řada oranžových bran torii, není z nich sice pětikilometrový tunel jako poblíž Kjóta, ale jen pár metrů, ale na vroucnost modliteb to nemá žádný vliv.

Tento budhistický chrám byl vystavěn na místě, kde bývala velká socha Buddhy. Ze sochy se zachovala jen hlava, která tvoří samostatný památník.

Park Ueno je plný lákadel: Zoologická zahrada, spousta muzejí, sportoviště, volný prostor na blbnutí, stromořadí sakur k odpočinku a k dýchání. Není divu, že do parku si v neděli vycházejí celé rodiny. Tak co myslíte - půjdou tihle do ZOO na pandu nebo spíš do technického muzea?

Po milém překvapení v parku jsem se přesunul na místo, které jsem zařadil do plánu až na poslední chvíli: Jde totiž o stavbu, která při mé první návštěvě Tokia ještě nebyla v provozu - obrovskou věž SkyTree, která svou výškou výrazně překonala všechny mrakodrapy i vyhlídkové věže. Vypíná se do 634 metrů a byla by jistě báječnou dominantou, kdyby byla z tokijských ulic vidět. To ale platí jen velmi omezeně: Tokijské ulice jsou takovým zvláštním mikrokosmem, který jako by si vystačil i bez sounáležitosti s okolím. Přes vysoké budovy není většinou žádný rozhled, prostor je nutné objevovat ulici po ulici. Jedinou šancí, jak vidět celé město vcelku a tedy možná i v nějakých souvislostech, je vylézt dostatečně vysoko. Tuhle novou příležitost jsem si nemohl nechat ujít.

První pohled na SkyTree z dálky od řeky Sumida. Dvě eiffelovky na sobě a ještě kousek.

Zjistil jsem ale, že pro návštěvu je třeba něco obětovat: ČAS. Ve SkyTree se totiž věčně na něco čeká fronta: Napřed si vystojíte frontu na časový lístek, který vám řekne, během které půlhodiny si vůbec smíte koupit vstupenku. V očekávanou hodinu si vystojíte jednu frontu, aby vás vůbec pustili do objektu a - už uvnitř - druhou frontu, která čeká, až bude odbavený časový úsek před vámi. Pak už jen fronta u pokladen, fronta při kontrole zavazadel, no a - přihořívá - teď už jen fronta na superrychlý výtah, který vás asi za půlminutku vytáhne o 350 metrů výš. Uši zaléhají jako v letadle.

Protože se čekalo, že budou čekající ve frontách sužováni vedrem, fronty jsou osvěžovány studenou mlhou. Praktický vynález, jen není úplně optimální pro fotopřístroje.

Protože jsem měl hodinu a půl čas, zašel jsem si do vedlejšího Akvária Sumida. Možná proto, že jsem to měl jen jako vyplnění času, jsem tuto návštěvu nebral jako nic mimořádného, ale samozřejmě - zdejší mořský svět je moc zajímavý, tím spíš pro suchozemce a neplavce, jako jsem já.

Ze živých mořských potvůrek v Akváriu Sumida se mi v konkurenci tučňáků, žraloků, rejnoků a barevných rybích modelek překvapivě nejvíc líbily medúzy.

Ovšem uznejte, že plyšovým rybám, chobotnicím, rejnokům a hadům v místním "akvarijním" shopu se odolává velmi špatně. Sledoval jsem to docela dlouho a můžu říct, že ani jedno dítě neodcházelo s prázdnou :-).

Pak už jsem se vrátil do mnohačetných front SkyTree. Musím říct, že vzhledem k obrovskému zájmu návštěvníků (dobrý nápad vyrazit si na tuto ještě docela čerstvou turistickou atrakci v neděli, apoň člověk pozná i Japonce, kteří jsou přes týden výhradně v práci) to tu ale mají celkem dobře zorganizované. Taky na tom ale pracuje velké množství lidí, kteří pořád něco vykřikují, někoho odněkud nebo někam ženou, ale co je neuvěřitelné - pořád se u toho usmívají a jsou slušní. Proti Čechám prostě příjemná změna, takže i to dlouhatánské čekání na Godota se dalo snášet celkem dobře.

Tenhle japonský regulovčík měl jedinou práci: Každému z tisíců procházejících dát přečíst, že je třeba, aby každý návštěvník spolupracoval při bezpečnostní kontrole svého zavazadla.

Když se dostanete do hlavní "pozorovatelny" ve výšce 350 metrů, ještě si můžete vystát další frontu na lístek do vyššího patra, kam vás odveze částečně prosklenný výtah. Zatímco při cestě výtahem na hlavní vyhlídku není vidět zhola nic, když výtah frčí o dalších sto metrů výš, můžete se už i pěkně rozhlédnout o okolí, ale rychle, protože výtah svou rychlostí jako by chtěl dohnat všechno to zdlouhavé čekání dole. Nic pro lidi s fóbií z výšek a pro ty, co si neustále opakují, že velké zemětřesení může Tokio postihnout prakticky kdykoli. Ale při tomhle pomyšlení by se asi nedalo dělat nic.

No a konečně pohled z výšky. Od povrchu nás právě dělí 350 metrů.

Je pravda, že na obou vyhlídkách (na té vyšší samozřejmě víc) jsou cítit nepominutelné vibrace stavby, asi takové, jako když svým krokem lehce rozhoupete lávku nebo menší most. Kdo tenhle pocit nemá rád, tomu doporučím nejspíš jiné tokijské atrakce. Ale vyhlídka to byla krásná a to bylo ještě vidět docela mizerně, protože už se začaly houfovat černé mraky většící podvečerní bouřku a liják. Ještě to ale pár hodin potrvá, i mraky si tu asi musí vystát svou vlastní frontu a počkat si na to, až se budou moct projevit podle své přirozenosti.

Tahle Galerie je ještě o 100 metrů výš. Nejvyšší dosažitelný bod je pro běžného člověka 451 metrů nad povrchem. Dá se to snadno pamatovat: Metrů nad zemí je stejně jako stupňů Fahrenheita ve slavném Bradburyho románu. Vzhledem ke zvláštnímu vypouklému tvaru prosklené vyhlídky je vidět skoro přímo dolů a k dispozici jsou i oblíbené průhledy skleněnou podlahou a k patě věže.

Hned v den příjezdu jsem si dal své první tokijské suši. Bylo chuťově velmi dobré, ale chyběl tomu ten správný zážitek: Bylo totiž z krabičky. No a s takovým suši v krabičce se můžete schovat do nějakého brlohu a nevylézt, dokud všechno nespocíváte. Ale já jsem chtěl zažít i to, jak se dá pochutnat na japonské dobrotě v přímé interakci s kuchařem. No a tak jsem překonal stud z toho, co vyvedu za faux pas s hůlkami nebo s nedodržováním místních zvyklostí, a vlezl jsem do moc pěkné restaurace. Uvnitř prostoru operují kuchaři, kteří pokrm připravují přímo před zraky hostů; ti sedí kolem kuchařského "jádra" jako na baru a obě strany jsou v bezprostředním kontaktu. Kromě mne žádný cizinec, samí pochutnávající si a mlaskající Japonci :-). Inu, moc velký zážitek z vynikající chutě a tentokrát dokonce bez fronty, jen jsem musel chvíli počkat, než mistr kuchař syrovou rybu správně nařeže. Nevím, nevím, jak se budu vracet k suši české výroby!

Tak tenhle mistr kuchař mi připravil nejlepší sašimi, které jsem v životě ochutnal. Napřed jsem se bál, že se na mne bude kvůli focení mračit, ale na svého syrového tuňáka z proslulé tržnice Cukidži byl náležitě pyšný.

Dnešní program jsem ukončil návratem zpět na Asakusu, kterou jsem znal již z minulé návštěvy. Na nic jiného už nebyl čas, protože počasí se podívalo nekompromisně na hodinky a spustilo bandurskou. Uvízl jsem ve stanici metra Kanda a opět - jako už dnes tolikrát - jsem musel skoro hodinu počkat, až přestane pršet tak silně, že budu moct projít těch asi pět minut k mému hotelu s deštníkem. Tokijská bouřka je totiž ten typ deště, kdy deštník prakticky nepotřebujete, zmoknete totiž skoro stejně s ním jako bez něj.

Mrakodrapy na břehu řeky Sumidy se ve svých tvarech a odlescích zajímavě prolínají.

 

Tak si to zopakujme: Ten největší prostor z okny je ve výšce kolem 350 metrů, ten menší nad ním pak ve výšce 450 metrů. Celková výška SkyTree je 634 metry. Takhle ze země to na takové vzdálenosti věru nevypadá.

U stanice Asakusa je areál chrámu Sensódži. Jestli je i během všedních dnů plný, v neděli je přeplněný. V trhoveckých uličkách, které od něj (nebo k němu?) vedou doslova nebylo k hnutí.

 

Čím více k sobě naženete vonného kouře, tím prý budete šťastnější. Některé dívky od velkého vykuřovadla odcházely jako čerstvě vyuzený párek nějakou dobu marinovaný v parfému od Diora.

No a na závěr bohatého, byť částečně pročekaného japonského dne by, myslím, zase nemělo chybět haiku, co myslíte? Třeba o řekách, které odvodňují slzavá údolí:

Řeka Sumida

upíjí natěšeně

slzy lijáků.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.