Druhý den po sobě jsem měl celodenní skupinový výlet. Ten včerejší se moc nevydařil, pokud jde o počasí, ale dnešek sliboval aspoň v tomto ohledu od přírody mnohem vlídnější zacházení. A tak jsem přisedl do autobusu se čtyřiceti Japonci a třemi Číňany jako reprezentant zbytku světa a vyrazili jsme společně na dlouhou projížďku po centrálním Hokkaidó. Nejenže uvidím, jak to uvnitř ostrova vypadá, prohlédnu si místa, o kterých jen slýchám v televizi (třeba Furano) a nakouknu do místních hor, abych si prohlédl správná homolkovská panoramata, ale ještě budu mít v ceně procházku po zoologické zahradě Asahiyama a prohlídku květinové farmy, protože centrální hokkaidští zemědělci se v posledních letech vrhli na pěstování květin a jde jim to sakra od ruky.
Napřed jsem si myslel, že jezdit právě z Prahy na Hokkaidó do ZOO je naprosté zbůhdarmí, protože do Tróje je to levnější a jednodušší, ale nakonec to bylo zajímavé dvouhodinové odskočení. Ne snad, že bych zvířata, která byla v ZOO s názvem Asahiyama (tak se jmenuje nejvyšší hota Hokkaidó, která je odtud nedaleko a kterou jsem chtěl aspoň vidět, protože na slezení je hodně odlehlá a chtělo by tu na to být delší dobu a nejlépe ve skupině) k vidění, neznal. Ale poučné bylo, jak taková japonská zoologická zahrada funguje, na co sází a jak to její klienti - tedy povětšinou Japonci - berou.
Tedy, šéfstvo zdejší zoo jde cestou co největšího kontaktu zvířat s návštěvníky, protože to prostě obě strany pak víc baví. Ve spoustě klecí jsou různé průchody, průhledy, aby propojení bylo co největší. A šimpanzi vám můžou klidně skákat po hlavě!
Mám takový pocit, že pražské červené pandy ze své ubikace do venkovního výběhu nevyšly posledních třicet let - podle toho, kolikrát jsem byl za tu dobu v pražské zoo a kolikrát měl na vylezlou pandu štěstí. To v Asahikawě se červené pandy nijak nerozpakují, jsou to k mému překvapení kontaktní tvorové a dobře s návštěvníky komunikují. Jako tahle koketa se mnou.
Přes pavilón tuleňů a třistatisícovou Asahikawu (jedná se po Sapporu o druhé největší město Hokkaidó) jsou vidět hory centrální části ostrova. A můžete si všimnout, že oblačnosti je pořád méně a méně a vodní koupel pro dnešek můžeme směle nechal hrochům a bílým medvědům. Mimochodem, zahrada je i v pondělí ráno narvaná lidmi, jezdí jeden autobus za druhým. Nejvíc jsou nadšené děti, některé i ze mne. Kdoví, z které klece ten podivný běloch utekl!
Zoo je hodně podobná Praze v tom, jak je přátelská a hravá. Nápad na chobotnici jako hydrant mě nadchl :-). A nikde jinde jsem zatím neviděl na obrázku namalované upozornění, že v tomto pavilónu - protože se mohou speciálními průlezy pohybovat i nad hlavami návštěvníků - tě mohou při troše smůly pokálet hadi.
Přece jen - jsem v Japonsku, tak jsem si i v tak kosmopolitní společnosti, jakou je zoo, dopřát určité národní specifikum, a šel jsem hledat legendární japonské jeřáby. Našel jsem je, jsou krásní, ale zrovna netančili. Proč taky, když se teď starají o nádherný a ještě docela malý plod svých posledních námluvních tanců?
V Japonsku jsou automaty na pití doslova na každém rohu. Nejen ve městech, ale i v na pohled té nejodlehlejší pustině se vám může stát, že na místě sice není zhola nic a vše je zavřené, ale citronáda nebo zelený čaj z automatu bude perfektně vychlazený. Vpusťte japonské zásobovací firmy na saharskou poušť a uvidíte, že se za chvíli zazelená podobně jako tenhle zoologický piťoautomat.
Při vyhlídkové jízdě po silnicích vinoucích se mezi lány zahrad kolem měst Biei a Furano, jsem si opět připomněl, jak se dají Japonci nadchnout pro nějakou - i na pohled podivnou - věc. To když jsme co chvíli s autobusem stáli, protože si právě nějací nahloučení lidé chtěli vyfotit strom, který je významný tím, že hrál důležitou roli v jakési slavné dávné reklamě. Podle informací paní průvodkyně se v těchto místech točí hodně reklam a lidé si pak jednotlivá místa v souvislosti s reklamou zapamatují, což je celkem dobré pro vnitrozemí Hokkaidó a vývoj turistického ruchu.
Poslední vlna nadšení pro Hokkaidó souvisí s rozvojem "květinových farem", z nichž na jedné jsme se taky zastavili. Na přelomu 50. a 60. let 20.století totiž místní farmáři začínali pokusy s pěstováním levandule. Voňavé květině se tu celkem dařilo, ale zájem nebyl nic moc. Všechno razantně změnila skutečnost, že byl v roce 1978 vydán kalendář Japonských drah s krásnými fotografiemi levandulových polí. Informace se díky kalendáři bleskově rozšířila do celé země a na farmy v centrálním Hokkaidó se začali sjíždět další a další návštěvníci. Dnes jich sem jezdí skutečně statisíce a stal se z toho úplně speciální business, který podle mého názoru nemá daleko k šílenství.
To byste totiž museli vidět jiskry, které planou Japoncům v očích, když si nadšeně fotí všechno, co nějak souvisí s levandulí nebo jinými květinami na farmě. Tisíce fotografií květin, tisíce rodinných fotek, to dá rozum, květiny (i rodiny) jsou vděčné objekty. Tisíce fotek "já s kytkami", dokonce někteří mají speciální držáky na mobilní telefony, aby s nimi dosáhli dál před sebe a mohli se tak vyfotit z o něco větší vzdálenosti. No a farma (v tomto případě šlo o farmu pana Tomity) reaguje na poptávku mimořádně pružně. Dává totiž levanduli prakticky do všeho a lidé to na oplátku všechno kupují. Levandule se prostě hodí do všeho.
Pohled na hlavní část farmy přes záhony s barevnými květinami. V pozadí je vidět oblast národního parku Daisetsuzan, kde jsou nejvyšší hory ostrova včetně nejvyšší Asahi-dake, která měří 2290 m. V té oblasti budou medvědi jistě největší a nejodvážnější a je tedy třeba si kvůli nim brát větší zvonečky, nejlépe taky s vůní levandule.
Barevné pásy květin, které se tak pěkně vyjímají na fotografiích se mění podle toho, kdy na farmu přijedete. V informačním letáku je přesný rozpis kdy a co a jakou to má barvu. Začíná se už na konci dubna (krokusy) a končí se až začátkem října. Mezi těmito dvěma termíny přijde docela hutná hokkaidská zima s několikametrovými přívaly sněhu a silnými mrazy. Všechna ostatní roční období jsou krátká a úplně nekratší je léto. Kdybych to bral jen podle svého pohledu - včera ještě nebylo a dnes je :-). Dobře dobře, tak ti tedy tu včerejší přehlídku síly protentokrát odpouštím!
Detailnější pohled do barevných záhonů. Levandule je všude kolem, ale vnitřní pásy záhonů jsou přizpůsobené barevné fotografii.
V levandulové variantě je tu k dostání, cokoli si návštěvník zamane: Pudingy, cukrátka, dortíky, speciální voda s levandulovou příchutí ve speciálně vyvinuté skleněné lahvi, kterou jsem si sice koupil, ale má tak složitý návod ke správnému otevření, že nevím, jestli mi na to bude jedna dávná technická vejška stačit. Samozřejmě se všude točí levandulová zmrzlina, kterou jsem ani já nepohrdl, zvlášť když jsem si vzpomněl na svou dobrou zkušenost se zmrzlinou s příchutí zeleného čaje (zpočátku byla nafialovělá studená hmota celkem dobrá, ale ke konci jsem začínal mít pocit, že je té zmrzliny víc, než se původně zdálo). Samozřejmě kompletní kosmetika, parfumerie (na farmě se lisuje levandulový olej do parfémů), vonné svíčky, a na to, co nejde ovonět, se aspoň přidá obrázek levandule. Svíčková by jistě pro zdejší kreativce zásadnější problém. Ostatně, ta vůně je všudypřítomná; hned jak vylezete z auta či autobusu, ovane vás a jetš ědlouhou dobu po odjezdu doznívá.
Aby byl marketing dokonalý, personál je vybaven levandulově fialovými skútry. K farmě přiléhají dvě velká parkoviště a obě byla plná aut a velkých výletních autobusů, které přivážejí na barevná políčka další a další natěšence pod dohledem divokých mlčenlivých dvoutisícovek.
No a zajímavý tvůrčí počin jsem viděl na vedlejší farmě: Jak už jsem uváděl, zima tu tvoří prakticky polovinu celého roku. I tak je ale vhodné přemýšlet, jak pokračovat v podnikání i v létě a využít toho co nejvíc ze zimy. A tak jsem našel lyžařský svah, který je přes léto upravený jako barevná zahrada a dokonce dál funguje i lanovka, která vyváží turisty nad svah, aby si mohli prohlédnou barevné kreace z nadhledu.
Ale to už jsme projížděli Furanem známým z lyžařského cyklu Světového poháru a historických světových soutěží, kde začala naše zpáteční cesta a my projížděli klikatými horskými silničkami vybavenými řadou tunelů střídavě nahoru i dolů, abychom si užili kromě již viděných barev i jednotně zelené rozeklané svahy místních kopců. To už ale sluníčko skoro zapadalo a my pomalu klesali a klesali, abychom za čas doklesali zas na dálnici k Sapporu, po které se může jedině o něco rychleji než těch neustále na každém rohu zdůrazňovaných 50.
Večer na krku a obloha jako vymetená, a kdyby ji někdo chtěl osočit ze včerejších průtrží mračen, které rozvodnily některé toky (výběrově, takže jsem třeba viděl soutok kalné řeky s průzračnou), jen by se uculila a řekla by: 20 - 25 stupňů, obloha bez mráčku, co byste ještě chtěli? Nezapomeňte, tady je Hokkaidó!
Haiku nejmilejší vůně
Jediný pravý květ
lány levandulové
snadno převoní.
Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.