Pražské pomníky 19. století

V Clam-Gallasově paláci v pražské Husově ulici se právě koná výstava, kterou jsem chtěl vidět ze dvou důvodů: Jednak jsem si špatně přečetl název (oficiálně zní Metamorfózy politiky - Pražské pomníky 19. století) a doufal jsem, že si tam připomenu některé pomníky druhé poloviny 20. století, které vzal už dávno a oprávněně ďas, a jednak jsem chtěl vidět, jak to vypadá uvnitř Clam-Gallasova paláce, kde jsem - považte - v celém svém životě ani jednou nebyl, přestože jde o obdivuhodnou a rozsáhlou pozdně barokní stavbu, která si o prozkoumání dávno říkala. Ale dlouhá léta byl palác zavřený a přestože kašna "Terezka" ve zdi paláce je mým oblíbeným pražským místem, dovnitř jsem poprvé nahlédl až teď. A i když sochy 19. století nejsou zrovna mým šálkem čaje, za těch 80 korun vstupného mi to stálo. Dnešní fotografie jsou právě z tohoto paláce, jsou ale focené mobilem, a tedy opravdu jen ilustrativní.

 

 

Na výstavě je k vidění řada exponátů v souvislosti s velice známými pražskými sochami, které už Pražani dávno přijali za své: Speciální sál je např. věnovaný soše svatého Václava, můžete zde vidět, jak se postupně měnila podoba připravovaného díla, které se stalo pražskou sochařskou ikonou, a k vidění jsou i konkureční návrhy z tehdejší soutěže. Podobně jsou zpracované další známé pražské pomníky - např. František Palacký, Karel IV., Josef Jungmann, Mistr Jan Hus, ale i již neexistující socha maršála Radeckého nebo (agrárníky prosazovaná, ale nikdy nerealizovaná) pražská socha Přemysla Oráče.

Asi by ze mne autoři výstavy neměli velkou radost, ale ze všech exponátů se mi líbila nejvíc fotografie - tedy ne socha - obyčejná fotka koně na schodišti ve velkých vratech s popiskou: Josef Václav Myslbek přihlíží vyvádění koně Arda z budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Až si tedy někdy v Praze dáte rande na Václaváku "pod vocasem", můžete ohromit své protějšky informací, že svatováclavský kůň vypínající se velebně nad vámi se ve skutečnosti jmenoval Ardo :-).

Ještě jsem si stihl zapamatovat několik drobností, které mě upoutaly:

- Významným osobám, kterým byly v této době stavěny sochy, se říkalo moc pěkně česky - výtečníci.

- V určitou dobu bylo na pražském "pomníkovém poli" tak rušno, že se to některým kritičtějším lidem už začalo zajídat. Z té doby například pochází zajímavý text od známého kritika F.X.Šaldy s názvem Mor pomníkový. Přepomníkováno, řeklo by se možná dnes.

- Zaujala mě i neobyčejná a mně doteď úplně neznámá podoba návrhu Husovy sochy od sochaře Františka Bílka (jeho vila na Hradčanech je opravdu úžasná a věřím, že vám ji taky někdy představím v samostatném článku). I podle názvu (nebo "podtitulu") sochy je vidět, že Bílek byl velmi duchovně založeným člověkem, protože socha Mistra Jana se jmenuje Strom, jenž bleskem zasažen, na věky hořel.

No a protože jsem byl nakonec s výstavou a především interiérem krásného paláce spokojený, věnoval jsem jako poděkování autorům výstavy malý bonus: informaci, že jedna pražská socha 19. století se zapsala i do světové literatury - když ji jako očitý svědek spolu se svými dvěma kolegy spatřil při svém putování cizími kraji mladý Jerome Klapka Jerome a scénu použil (velmi podrobně) ve své knize Tři muži na toulkách:

"K ozdobě města zrovna v Praze odlili nový pomník. Čí pomník to byl, to už jsem zapomněl. Vím jenom, že to byl v podstatě takový ten běžný pomník, představující takového toho běžného pána s takovým tím běžně strnulým krkem a na takovém tom běžném koni - na takovém tom koni, co vždycky chodí po zadních nohách a předními hrabe do vzduchu a do taktu. Ale v podrobnostech byl ten pomník osobitý. Místo běžné šavle nebo hůlky coby odznaku moci držel ten pán v natažené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem; a jeho kůň měl místo běžného vodopádu coby ocasu dost prořídlý přívěsek, který se jaksi nehodil k tomu jeho okázalému postoji. Člověk měl pocit, že kůň s takovýmhle ocasem by se neměl tak pyšně vzpínat.

Ten pomník stál na malém náměstíčku nedaleko staroměstského konce Karlova mostu, ale stál tam jen dočasně. Městská správa se rozhodla - velice rozumně - že než stanoví jeho definitivní umístění, vyzkouší prakticky, kde by se vyjímal nejlépe. A tak dala zhotovit ještě tři hrubé kopie toho pomníku - jenom takové dřevěné siluety, na které se nesmělo koukat zblízka, ale které při pohledu z větší dálky dělaly ten žádoucí efekt. Jedna kopie se tyčila na cestě k mostu Františka Josefa, druhá stála na prostranství za divadlem a třetí uprostřed Václavského náměstí." (překlad J. Z. Novák)

Kdo knížku nezná, vřele doporučuji k přečtení. Dozvíte se mimo jiné, jak se několik navlas stejných pražských pomníků dá využít k vytrestání přátel, kteří během návštěvy Prahy hodlují nestřídmému pití. Což se, pohříchu, na dost vážně pojaté výstavě v Clam-Gallasově paláci nedozvíte :-).