O myšlenkolapkách, filmových kostýmech a bílých dírách

Je zvláštní a svým způsobem záhadné, jak jsou některé věci a lidé schopni přitahovat naše myšlenky. Ač jsem kdysi pár let učil i fyziku, důvod toho zvláštního "magnetismu" mi zůstává utajený. Proč na něco nebo na někoho dokážeme myslet tak intenzivně, že sebedůležitější jiné věci a jiní lidé proti takové "myšlenkolapce" nemají nejmenší šanci? Je něco takového popsatelné ještě v rámci přírodních zákonů, nebo jde spíš o úkaz, který se přírodními zákonitostmi nenechává omezovat? A lze podobné myšlenkolapce něčím konkurovat?

Jednou z možností je myšlenkolapku "převrstvit" nějakým bezprostředním silným zážitkem, k čemuž jsem měl včera výjimečnou příležitost. Byl jsem totiž pozván na velkolepý večírek pro několik set lidí, který měl být pojatý zároveň jako kostýmní merenda, takže se podle pozvánek očekávalo, že hosté přijdou v převlecích za filmové postavy. Je zvláštní záliba přiřazovat se kostýmem podle pokynů záludných pořadatelů do různých dob, zemí či tématických celků. Přiznávám, že jsem celkem rád tím, kým opravdu jsem, nedělá mi dobře přetvařování ani převleky, dokonce ani kvůli všeobecnému veselí. A tak jsem se rozhodl udělat to tak, jak to dělává řada umělců, kterým napřed nějak "vyjde" jejich artefakt a oni až ex post podle výsledku vymýšlejí příběh, co to všechno znamená.

 

Ve svém standardním civilním oblečení jsem tedy vystál frontu mezi Gandalfy, mušketýry, kosmonauty z Apolla 13, členy Adamsovic rodiny, avatary, supermany a pavoučími muži i ženami a když na mne přišla řada a byl jsem otázán, za co jdu, vyřkl jsem svou předem připravenou formulku: "Bílý Bim - Černé ucho, obraz č.69, druhý vesničan", což okolní filmové masky i organizátory znejistělo natolik, že mi nikdo nekladl další překážky a já byl vpuštěn do sálu s mnoha různorodými lákadly i bez větších povrchových úprav. Ale přestože jsem tu potkal během dlouhého zážitkového večera mnoho zajímavého a netradičního, dokonce i v těch nejdramatičtějších a nejvypjatějších chvílích večera jsem se opakovaně přistihoval, že ve skutečnosti se žádné "převrstvování" nekoná, protože moje soukromá myšlenkolapka, která funguje nepřetržitě a neomylně už několik let, bude i během tohoto filmového večera jako zkušený regulovčík neomylně odvádět mé myšlenky zpět do původního směru. Je-li totiž myšlenkolapka opravdu kvalitní (a to ta moje bezpochyby je), na nic jiného se prostě myslet nedá, ani v samotném epicentru veškerého povyražení. Ale proč? Přece by se v našem světě a v našem století slušelo, aby jevy tak zásadní měly nějaké logické a vědecky popsatelné vysvětlení. A to se - ať pročítám učebnice horem dolem - nějak nedaří.

Možná inspirován fantazií filmových příběhů, které defilovaly kolem mne, jsem popustil své vlastní fyzikální fantazii uzdu a napadlo mne, že to, co nazývám myšlenkolapkami, by ve skutečnosti mohly být cosi jako "bílé díry" - tedy pozitivní analogie děr černých, známých z kosmologie a studia vesmíru. Zatímco černé díry se ovšem sobecky nechtějí vzdát za žádnou cenu svého světla, aby jim samotným neubylo, bílé díry své neuvěřitelné a vstřícné světlo neustále vyzařují do okolí, a jediné, o co se nehodlají s ostatními dělit, je vlastní tma. Předpokládám - snad se pan Einstein neurazí - že tma je rychlá stejně jako světlo, byť jsem to stopkami neměřil. Rychlost tmy je totiž, myslím, možné čistě filosofickou cestou a bez stopek definovat jako rychlost světla, před kterým právě tma prchá (při rozsvěcování), případně světla, které prchá před tmou (při zhasínání). Právě pohlcováním tmy rychlostí světla podle mého laického názoru fascinující bílé díry vznikají (pro potvrzení své hypotézy si budu muset u Akademie věd zažádat o nějaký grant, když už jsem ve výzkumu tak daleko), a jakmile vzniknou, začne k nim být člověk váben obrovskou gravitační silou jejího vlídného, měkkého a hebkého světla. Nejenže se není možné takovému působení ubránit, ale i kdyby to z fyzikálního pohledu šlo, člověk sám by se takové možnosti ochotně zřekl, protože by se tím o všechnu tu nádheru připravil.

Zatímco černé díry mají svůj přesně definovaný "horizont událostí", tedy vzdálenost, kterou když kdokoli překoná, nemůže už pohlcení černou dírou odvrátit, zvláštností bílých děr je, že nepůsobí zdaleka na každého, ale ve svém působení si vybírají - kdoví podle čeho. Jakmile jejich vlivu ale jednou podlehnete, přestane úplně záležet na vzdálenosti mezi vámi; "vaše" bílá díra se může klidně odstěhovat na druhou stranu naší galaxie, ale její neuvěřitelné působení nadále trvá.

Myslím, že každý z nás má nějakou podobnou myšlenkolapku, nádherným světlem zářící bílou díru, kolem které se v nekonečném gravitačním víru prakticky nepřetržitě točí naše myšlenky jako kolem skutečného středu našeho světa. Ani v zajetí nejvýtečněji namaskovaných pirátů z Karibiku, pár centimetrů od na naše srdce namířeného ostří D´Artagnanova mušketýrského kordu nebo na dosah zubů krvelačného veležraloka z Čelistí tahle síla neumdlévá a dál dokáže formovat náš vesmír ke svému pozoruhodně krásnému obrazu.

I když to celé může vypadat tak trochu jako "blízké setkání třetího druhu", nejspíš jde o úplně normální součást našeho světa. Jen se jejímu podrobnějšímu studiu fyzika zatím raději moudře vyhnula, protože dobře pochopila, že proti našim milým bílým dírám je i s veškerým svým matematickým aparátem a osvědčenými racionálními postupy úplně bezbranná.

A uznejte - když proti bílým dírám nic nezmůže ani tak mocná přírodní věda, jak bychom to mohli dokázat my, slabí lidé? :-)