Pár poznámek k literární soutěži

V posledním měsíci se na blog.cz uskutečnila literární soutěž Setkání s literární postavou. Protože jsem se této soutěže nakonec zúčastnil a moje účast dopadla nad očekávání dobře, rozhodl jsem se podělit se s vámi o několik postřehů z pohledu účastníka základního i finálového kola. Nebojte, už to bude opravdu naposled, odkazy na soutěž jste si v poslední době užili dostatečně, tak teď už se zase budeme věnovat jiným tématům. Ale dnes ještě aspoň pár bodů:

1. Dělostřelecká příprava

Už před tím, než jsem svou soutěžní povídku publikoval, jsem trochu zauvažoval o samotném smyslu literárního soutěžení v článku O literárních soutěžích. Nakonec se to ukázalo jako dobrá příprava, protože jsem si předem ujasnil, co od soutěže čekám; že se totiž nejedná o válku, ve které chci ostatní rozstřílet a rozdrtit je, ale o hru, ze které se chci spolu s ostatními potěšit. Zároveň jsem si dopředu šikovně zdůvodnil, že když po mé povídce neštěkne ani pes, není to nic nenormálního, a nejedná se o žádný důvod pro nespokojenost nebo snad dokonce smutek.

2. Proč jsem napsal soutěžní povídku?

Jsem přirozeně líný a nijak neprahnu po tom, aby ze mne v soutěžním afektu cákal adrenalin. Pak jsem ale absolvoval několik blogových debat o pravidlech tvůrčího psaní, ve kterých jsem byl v opozici proti názoru, že člověk musí mít za každých okolností na mysli daná pravidla žánru a výstavby textu. Ty debaty mne trochu rozdurdily, protože si upřímně myslím, že by se člověk neměl těmito psanými pravidly omezovat - ať už pozitivně ("...hlavně aby můj text byl přesně v souladu se šablonou!") nebo negativně ("...a just se budu snažit pravidla porušovat!") Jsem pořád přesvědčený, že člověk by měl psát primárně podle svého a teprve v okamžiku, kdy je text hotov ve stavu, že je s ním autor sám za sebe spokojený, může stát za to porovnávat se s nějakou teorií a s pravidly. Myslím si totiž, že napsat slušnou povídku není v principu nic těžkého, chce to jen mít dobrý nápad, umět obstojně česky a mít smysl pro rytmus a navrch trochu soudnosti.

 

Inu, kibicovat ti jde dobře, říkal jsem si. Jen by to chtělo taky něco praktického napsat, abych nesplňoval starou a pohříchu často pravdivou definici kritiků - že totiž kritik je člověk, který přesně ví, jak by dílo zhotovil, kdyby to ovšem uměl. A kdy jindy si něco takového vyzkoušet, když ne v soutěži, která měla slušnou propagaci a (aspoň pro mne) i velmi zajímavé téma?

3. Omezený rozsah textu

Zdaleka největší problém jsem měl asi jako většina účastníků s omezením rozsahu povídky. 1800 znaků včetně mezer je zatraceně málo, takže mě představa krácení děsila už při psaní. Ano, štvalo mě to, ale byla to zároveň i výtečná škola stručnosti a jednoduchosti. Asi jako když je rozvláčný a ukecaný poeta donucen napsat haiku :-). Asi desetkrát jsem si v průběhu škrtání řekl, že teď už prostě nejde odebrat ani písmeno, a ono to kupodivu vždycky šlo. Jen bylo potřeba v průběhu zestručňování textu celou povídku zásadním způsobem předělat, odříznout i to, co jsem považoval za nepostradatelné, což ovšem taky není špatné cvičení. A dobrý text vyžaduje - ať už jde o prózu či poezii - taky vždycky kus poctivé práce, protože těch, co tvoří z přímého božího vnuknutí - a tedy zcela bez práce - mnoho nebývá.

4. Reakce čtenářů

Ohlasy na povídku mě od začátku zaskočily tím, jak byly pozitivní. I když se neskromně domnívám, že jsem na blogu už publikoval řadu lepších textů, tentokrát byly reakce opravdu četné a potěšující. Ještě před finálovým kolem tak padnul historický rekord v počtu komentářů pod článkem na mém blogu a rekordní byl pro mne i počet lidí, kteří hodnotili článek hvězdičkami a lajky. Je pravda, že vzhledem k tomu, kdo povídku chválil, jsem poprvé zauvažoval o tom, že finálová účast by nemusela být vyloučena, i když jsem samozřejmě chápal, že zdejší blogový mainstream se ubírá poněkud jinými cestami. No a pak už byly zveřejněny finálové povídky a ta moje byla mezi nimi, což mě samozřejmě potěšilo a polaskalo to moje ješitné tvůrčí ego. Pobavilo mě, že jsem ve finále jediným mužem, takže prvenství v této kategorii jsem měl v kapse :-).

5. Nazlobení kritici

Jak se dalo předpokládat, objevili se i nazlobení čtenáři, z nichž každý četl samozřejmě v soutěži mnoho lepších povídek než těch deset finálových (bodejť by ne, když jich bylo celkem 538), což je neklamnou známkou, že porota je blbá, navedená anebo uplacená, protože takové voloviny, jaké se dostaly do finále, jsou do očí bijící nespravedlností. Inu, ono je to těžké - každá porota by určitě vybrala jinou sestavu finalistů a nespokojenci by se jen přesunuli do jiných táborů, protože chutí je tolik, kolik je lidí. Popravdě, já byl s finálovou sestavou celkem spokojený, i když jsem měl taky pár svých dalších favoritů, kteří by se ve finále jistě neztratili. Čekal jsem to ale o dost horší.

6. Jak přibývaly hlasy

Co mě vysloveně bavilo, bylo sledovat, jak přibývají hlasy: Během prvního dne byl ještě nárůst jakžtakž rovnoměrný, ale pak se postupně aktivizovaly silné podpůrné hlasovací týmy. Veselé bylo třeba to, jak hlasy připlouvaly ve vlnách, a občas to bylo úplné tsunami z naprosto klidné mořské hladiny. No a ke konci už hlasy přibývaly velmi velmi ztuha, jak se postupně deaktivovaly počítače, ze kterých už se hlasovalo. Nicméně i tehdy pokračovaly manévry na prvních dvou místech, boj byl vyrovnaný, objevovali se po desítkách noví a noví podpůrci, a nakonec o vítězství rozhodly pouhé tři hlasy. Dovedu si představit, že analýza takového postupného přílivu hlasů by mohla být docela zajímavou psychologickou studií, možná s překvapivými výsledky. Kupodivu - i když se hlasy přelévaly a pořadí se průběžně měnilo, nepozoroval jsem, že by to mělo jakýkoli zpětný vliv na kvalitu finálových textů :-).

7. Závěr? Spokojenost!

Když se soutěž rozjela a já trochu přemýšlel o jejích pravidlech, z legrace jsem si řekl, že naprosto optimální výsledek by byl, kdyby se moje povídka Vražda u krbu kvalifikovala do finále a v něm skončila čtvrtá, protože si myslím, že bych asi nedokázal náležitě ocenit výhru v podobě návštěvy TV Nova pro první tři soutěžící. To jsem ještě netušil, že přesně tohle se mi do puntíku splní a "bramborová" medaile bude zavěšena právě na čerfí krk. No nebyli byste na mém místě taky spokojení? :-)

Ještě jednou tedy děkuji všem, kteří si mou povídku přečetli a obzvlášť pak těm, kteří jí dali v soutěži svůj hlas. Sešlo se jich nakonec 165 a byli mezi nimi nejen zdejší milí "štamgasti", ale i mně úplně neznámí blogeři. No a celkově jsem dostal 7,4% všech hlasů, což vzhledem k jednoznačné dominanci prvních dvou v pořadí (společně přes 60% hlasů) není vůbec málo.

Ostatně, co by možná za takový výsledek dala ve volbách příští týden třeba ODS :-).