Už to tak bývá, že nejen u moře, ale i v úplně obyčejném životě působí někdy pozoruhodné slapové jevy. Když jsem kupříkladu dorazil na japonský ostrov Miyajima k proslulé plovoucí bráně torii (ano, to je ten obrázek vlevo ve sloupci menu, přes který je možné se prokliknout na reportáže z mé téměř už dva roky staré japonské cesty), brána právě neplavala. Voda ustoupila a obnažila i za přílivu potopenou část dřevěné konstrukce. Nevyšly tedy tak krásné romantické fotky jako když se oranžové tělo velkolepé brány koupe zároveň ve vlnách i v přívětivých slunečních paprscích. Zato bylo možné se kolem nádherné brány volně procházet, potkávat se s dalšími lidmi a dotknout se jí, být s ní ve fyzickém kontaktu, což je taky úžasný zážitek. Něco, co by za přílivu nebylo možné.
Slapové jevy v životě se projevují povětšinou tak, že jednou je napohled lépe, vše se daří, ústa se automaticky kroutí do úsměvu, jindy je zase o něco hůře, úsměvy jsou nahrazeny podmračeným čelem a člověk si třeba občas i vzdychne. To důležité je, aby byly oba jevy ve snesitelné rovnováze, kdyby pro nic jiného, tak proto, abychom si i za vlády jednoho období podrželi dobré povědomí o tom, jak to vypadá v tom druhém, a buď se dokázali těšit z dobrého, nebo se naopak utěšovat vírou ve změnu. Obojí má svůj smysl, jedno bez druhého nemůže existovat, podobně jako nemůže být skutečný příliv bez odlivu.
