O ášestkovém zápisníku s tvrdými deskami

Už mnoho let s sebou prakticky při každé příležitosti nosím malý sešit formátu A6 s pevnými deskami a hustými řádky jako pohotovost pro případ, že mne třeba něco štěpného napadne, že si něco zajímavého přečtu nebo zaslechnu, prostě jde o směs postřehů a rozličných podnětů, které z nějakého důvodu nechci zapomenout. Nejedná se o žádný deník, tu roli pro mne hraje - i když to možná tak úplně každému nepřipadá - už čtvrtým rokem blog. Dá se tedy říct, že pravidelní návštěvníci blogu mne znají dokonale, můžou v mém životě číst jako v otevřené knize, vědí, co dělám, o čem přemýšlím a čím právě žiju (jestli je jim to ovšem k něčemu dobré, to je hodně sporné). Ale co by si asi o mně pomyslel náhodný nálezce mého zápisníku, který mi dělá všude doprovod jako neviditelná ochranka (mimochodem - proti běžným zbraním asi stejně účinná jako ta prezidentská, proti airsoftovým kuličkám díky tvrdým deskám účinnější), kdybych sešitek ztratil?

 

Nedělní miniglosy č.192

Během nového výzkumu pozůstatků Napoleona Bonaparta se potvrdilo dřívější podezření, že Napoleon během svého života opakovaně užil povzbuzující prostředky, které figurují na aktuálním seznamu zakázaných látek. Evropský antidopingový výbor mu proto oficiálně odebral vítězství v bitvě u Slavkova, v bitvě u Marenga, u Jeny, u Eckmühlu i u Drážďan, stejně jako pěkná druhá místa z bitev u Lipska a u Waterloo. "Myslím, že na spravedlnost nikdy není pozdě," komentoval rozhodnutí předseda komise. "Proto se chystáme prošetřit i další podněty např. vůči Janu Žižkovi, císaři Marku Aureliovi nebo Attilovi - Biči Božímu, jen co se nám podaří najít jejich hroby. Pokud se i v těchto případech podezření potvrdí, komise bude nekompromisní a všem provinilcům hrozí - přesně podle platných regulí - až doživotní zákaz účasti ve vojenských taženích."

 

Vědecký důkaz

Mám v lásce velké štěstí

a zároveň i pech.

Jsi velké pokušení

v šeru lamp na náměstí

nahradit skutkem bezbolestné snění:

Zanechat suché archeologii

otisk své tváře

na tvých vlhkých překvapených rtech.

Důkaz, že žiji.

Josef Škvorecký: Zbabělci

Když v roce 1958, na konci temných 50.let 20.století vyšel poprvé román Josefa Škvoreckého Zbabělci, zapůsobil jako bomba nejen v zatuchlých literárních kruzích, ale v celé společnosti. Bomba notně časovaná, protože rukopis byl dokončen už v roce 1949. Autor si vydobyl uznání od šokovaných čtenářů, ale nejviditelnější bylo skoro okamžité zatracení od různorodých oficiálních míst, které vyvrcholilo stažením knihy z obchodů a zařazením Josefa Škvoreckého na černou spisovatelskou listinu, ze které vykouknul jen nakrátko ve druhé polovině 60.let a pak až po roce 1989. Mladší čtenáři mohou při čtení Zbabělců jen kroutit hlavou: Co je na tom textu závadného, vždyť je přece úplně normální! Odpovědět se dá citátem z jedné forbíny Wericha a Horníčka: "No jo, teď!"

V padesátých letech se ale román stal naprostým zjevením, už jen proto, že podával téma zatížené v té době nejhorším ideologickým nánosem - poslední dny druhé světové války - na základě skutečných živých zážitků a bez deformujících brýlí třídního nebo nacionalistického přístupu. Děj románu se odehrává mezi 4. a 11.květnem roku 1945, kdy v malém městě Kostelci (ve skutečnosti Náchodě) už je každému jasné, že válka končí a místní lidé se podle toho chovají. 

 

Nedělní miniglosy č.191

Podle komentátorů české politické scény skončilo nakonec druhé kolo senátních voleb bez výrazného překvapení. Snad jedinou skutečností, nad kterou se pozastavují některé komentáře, je to, že nakonec do volebních místností přišlo více voličů, než bylo kandidátů na uvolněná místa, takže se i v příštích dvou letech budou muset v některých případech voliči o své senátory dělit.

-----------------------

Předseda Českého svazu cyklistiky na tiskové konferenci odmítl nařčení, že je česká silniční cyklistika v dlouhodobé krizi. "Pravda, naši reprezentanti nejsou příliš často zváni na prvotřídní etapové závody typu Tour de France nebo Giro d´Italia, ale letos jsme třeba poprvé vyslali náš tým na prestižní Tour de Vatican. Kromě toho bych rád zdůraznil pozapomenutou skutečnost, že dva naši borci dál úspěšně bojují v etapovém závodu Okolo Ruské federace, který byl odstartován v roce 2006 a zrovna dnes pokračuje 752. etapou z Nachodky do Ussurijsku."

 

O dojíždění k děsným volbám

Zatímco většina normálních lidí k volbám chodí (o těch, co ani nechodí, bude ještě řeč), já k nim jezdím. Ne, není to tak, že by pro mne volby byly takovým svátkem, abych se právě jen během nich projevil jako správný sváteční řidič a jel na truc závistivým sousedům provětrat své během nesvátečních dní dobře utajené ferrari. Pravda je taková, že trochu opomíjím některé praktické věci, které se tzv. mají. Například změnit si trvalé bydliště, když se v něm již pátým rokem trvale nezdržuji, nebo si vyměnit občanku, abych případným nevěřícím Tomáškám mohl prokázat, že jsem opravdu úředně rozvedený, což ze stávající formulace "ženatý" není na první pohled zcela patrné. Doznávám se, že mě tyhle oficiální formality trápí jen v okamžiku, kdy dojde na skutečné nezbytí, a za normálních podmínek si je prakticky neuvědomuji. Vzpomenu si na ně většinou v den, kdy mi noviny připomenou, že jsou zase nějaké volby. No a protože jsem odpovědný volič, který zatím žádné doopravdické volby nevynechal, protože si celkem vážím té vymoženosti si aspoň jednou za čas vybírat, sednu v sobotu ráno na vlak a jedu volit.

 

Objetí

Objetí,

dvě srdce hladová

a jeden krevní tlak,

dech, co blízkostí se úží.

Dva sny propletené

ve společné kůži,

hebké na omak.

Objetí,

lehký dotek tváří,

maličké smítko na tvém očním víčku,

labyrint rukou a dvou těl,

z kterého anděl na chviličku

uletěl

i se svatozáří.

Objetí,

dva světy v jednom těle,

upřímné a bez obvyklých pletich,

v těle, které je

konečně po staletích

celé.

Pozn.: Když připočteme i jedny ukradené Nedělní miniglosy, je tahle básnička jubilejním 750. článkem, který jsem publikoval na tomto blogu. Dobrá příležitost poděkovat všem čtenářům za neutuchající zájem a za všechny pravidelné, občasné i jednorázové návštěvy. Takže velké díky a věřím, že aspoň jednu padesátku ještě společně urazíme.

Po západu řeckého slunce

Už jsem se několikrát zmiňoval o tom, že u mořských zátok na Lefkadě slunce zapadá velmi brzy a ještě v plné síle, což je dáno tím, že se skryje za vysokým pásmem hor. Konkrétně v místě, kde jsem pobýval já, ve Vassiliki, zapadalo slunce už před šestou hodinou, protože se převalilo přes okolní kopce vysoké přes 700 m. Den normálně pokračuje, jen slunce už nesvítí a není z něj vidět ani kousek. Trvá mu pak ještě více než hodinu, než zapadne skutečně a dopřeje si pravidelnou večerní koupel v moři.

Říkal jsem, že ze slunce už není nic vidět. Napadlo mě ale zkusit se podívat, jestli po slunci nezůstalo aspoň něco, co není pouhýma očima vidět. A pravidelní návštěvníci již vědí, že když chci vidět aspoň kousek neviditelného, zkusím se kouknout přes infračervený filtr. Tak se teď spolu můžeme podívat, co ze slunce sice už dávno není vidět, ale co i nadále září a hřeje, až se řecké hory zelenají.

 

Nedělní miniglosy č.190

Podle zdrojů z Ústavu pro jazyk český se po přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla snížil jazykový rating slova Ruzyně natolik, že toto slovo bude nejspíš v dohledné době vyřazeno z tzv. vyjmenovaných (dříve vybraných nebo vyňatých) slov. Podle mluvčího specializované a vlivné ratingové agentury Y-Words Agency však další dlouhodobý vývoj může být přesně obrácený: "Vzhledem k rostoucímu počtu zatčených českých politiků, o kterých se v médiích hodně píše, je pravděpodobné, že se slovo Ruzyně bude zase více citovat i v jiných souvislostech, než ve spojitosti s létáním, a do vyjmenovaných slov po Z by se po nějaké době zase mělo vrátit."

-----------------------

Hlavní hygienik Michael Vít uvedl, že ho výsledky víkendových voleb do krajských zastupitelstev na rozdíl od mnoha politologů a politických komentátorů nepřekvapily: "Vždycky jsem říkal, že medializované případy otrav metanolem jsou jen viditelnou špičkou ledovce. Volby potvrdily moji obavu, že počet lidí s čerstvými poruchami vidění je aktuálně v populaci mnohem větší, než jsme původně očekávali."

 

O mé Nobelově ceně

Pozn.: Tématem týdne je tentokrát "To je moje!" Popravdě, nechtěl jsem na toto téma původně nic psát, zdálo se mi ( a pořád zdá) být divné a nemotivující. Ještěže občas přijdou ze světa zprávy, které tou správnou motivací k článku být umějí a ještě se s nimi nepříliš štěpné téma týdne sveze. Jen se bojím, že když bude podobných zpráv pro milovníky absurdního humoru víc, budu moct své tradiční Nedělní miniglosy dočista zabalit, protože k nim už nebudu muset nikdy nic domýšlet. Bude stačit jen holé agenturní sdělení a čtenáři se budou válet smíchy. Nějak je mi jako v této kauze několikrát potrefené huse z takového humoru smutno.

Konečně to přišlo! Čas se naplnil, spravedlnost zvítězila a cena je moje!! Podobně jako si jeden z našich sportovců již v dětství předsevzal stát se olympijským vítězem a letos v Londýně se mu to podařilo, já jsem se jako dítě rozhodl, že jednou dostanu Nobelovu cenu. Bylo mi celkem jedno za co, ale tušil jsem, že laureáti této ceny požívají v celém světě velké vážnosti, což - jak jsem si představoval - musí být docela fajn. Kromě toho v mé rodině ještě tou dobou nikdo Nobelovu cenu neměl a já jsem si říkal, že by nebylo od věci být první. No a taky jsem velmi rád jezdil vlakem a říkal jsem si, že jet vlakem až do Stockholmu na slavnostní předávání by mohl být zážitek skoro srovnatelný s tím, když jsme onehdy s rodiči jeli rychlíkem z Plzně do Prahy do zoo. Tušil jsem, že se Nobelova cena dává nějakým vědátorům, což mě vedlo k zájmu o přírodní vědy. Samozřejmě, nejraději bych tehdy dostal Nobelovu cenu za znalosti historie světových šampionátů ve fotbale, ale nebyl jsem si jistý, zda švédské akademiky přesvědčím, aby pro mne tuto dost specializovanou kategorii otevřeli, když i taková věda, jakou je ekonomika, si musela pěkných pár let počkat ve frontě.

 

Na křídlech haiku

Občas mám tendenci napsat článek velmi dlouhý a velmi osobní. Většinou tehdy, když se mi podaří nějak výrazně emocionálně vybudit, třeba když se rozčílím kvůli něčemu, co stejně nedokážu ovlivnit, nebo třeba pocítím intenzivní stesk po něčem, co považuji za doopravdy důležité (podotýkám, že takových věcí není moc). V takové chvíli napíšu "na první dobrou" dlouhatánský článek, přečtu si ho po sobě a zjistím, že jednak je osobní příliš a překračuje tím křehkou vnitřní hranici, kterou jsem si sice nijak nestanovil, ale dobře ji cítím, jednak naprosto postrádá aspoň částečný odstup a nadhled, který by měl podle mého názoru být vždy finálním korektorem textu. A protože takový článek bývá opravdu předlouhý, užvaněný a neskonale nudný - tolik, že z něj musí jít na případného čtenáře zívání, není lepší řešení, než papírový několikastránkový otisk pochodující emoce zmuchlat a zahodit, nakouknout na úplně opačnou stranu literárního spektra a zvolit asi tu nejstručnější možnou formu, formu haiku. Možná se do těch sedmnácti slabik původní článek nepodaří úplně zkoncentrovat, možná se nepovede vyhmátnout ani hlavní téma, ale kdyby nic jiného - vám, čtenářům, čtení takového textu nezabere tolik drahocenného času :-).

 

James Thurber: Muž ve středním věku na létající hrazdě (The Middle-Aged Man on the Flying Trapeze)

Není-li člověku zrovna do skoku, dělává roztodivné věci. Já kupříkladu, není-li právě do skoku mé duši, utíkám ke knížkám, které dobře znám a rád se k nim vracím, ke knížkám, které mě dokážou potěšit a dokážou na chvíli vyžehlit varhánkovité chmury na tváři. Jednou z nich je určitě povídková knížka Jamese Thurbera Muž ve středním věku na létající hrazdě. Vezmu-li to přesně podle názvu, opravdu nevím, s jakou knihou bych se měl v tomto období lépe identifikovat.

James Thurber byl ve své době velmi uznávaným americkým humoristou, mluvilo se o něm jako o nástupci Marka Twaina. Kdysi mě na něj ve své hře Malá noční inventura upozornil můj další oblíbenec, Miroslav Horníček. A opravdu nelituji, protože se ukázalo, že styl Thurberova humoru je mi velmi blízký a chvěje se často na stejné vlnové délce jako moje bránice. Trochu mne mrzí, že jde dnes už o pozapomenutého autora. Nevím, že by se o něm učilo v literatuře (možná mě vyvedete z omylu) a když to srovnám třeba s Williamem Saroyanem (jehož Odvážný mladý muž na létající hrazdě se v názvu povídkové knihy odráží), který má v českém prostředí až neuvěřitelně a možná i neúměrně silnou pozici, James Thurber se krčí daleko v koutě a podle jména ho zná málokdo. Ale možná si jen většina z vás poťuká na čelo a řekne mi, že žiju v bludu. Osobně bych byl jedině rád, protože knížku Muž ve středním věku na létající hrazdě mám moc rád, a to už dávno - od doby, kdy jsem měl do středního věku daleko.

 

Nedělní miniglosy č.189

Politologové i angažovaní zástupci veřejnosti se stále přou, zda incident, kdy byl prezident republiky Václav Klaus v Chrastavě ohrožován útočníkem s airsoftovou pistolí, byl nebo nebyl atentátem. Rozptyl názorů je pozoruhodný: Zatímco jedno extrémní křídlo tvrdí, že o atentátu se vůbec nedá mluvit, naopak útok plastovými kuličkami je možné považovat za tělu velmi prospěšnou masáž, která způsobuje žádoucí místní prokrvení, podle druhého extrémního názoru se jedná o nejzásadnější ovlivnění českých dějin od bitvy na Bílé Hoře, a proto je nutné vložit do trestního zákoníku nový trestný čin "Popírání atentátu".

-----------------------

Do České republiky přiletěl speciál srílanské armády se slonicemi Tamarou a Janitou, které doplní chov těchto zvířat v pražské zoo. Proti transportu protestovali jednak ochránci zvířat, kteří pro slonice marně požadovali vyrobení speciálních záchranných plovoucích vest pro případ nouzového přistání na moři, jednak zástupci Evropské komise pro dohled nad odzbrojováním, kteří vzhledem k transportu slonic vojenským letadlem považují úředně Tamaru i Janitu za bojové slony.

 

Řecká fotosměska

Určitě to znáte: Vrátíte se odněkud z dovolené a máte spousty fotek, které se na pohled nedají pro nic rozumného použít. Vlastně v tu chvíli už ani přesně nevíte, proč jste právě tohle vůbec fotili. A přesto je vám z nějakého zvláštního důvodu líto ty fotky - často nepříliš technicky vyvedené - jen tak vyhodit. Co kdyby se opatřily krátkým popiskem, který by je zasadit do maličko jiných souvislostí? Třeba by z nich mohla vzniknout zajímavá fotosměska.

Tak to tentokrát zkusím i já. Berte následující řeckou fotosměsku jako malé intermezzo mezi řeckými dovolenkovými reportážemi a standardním blogovým podzimem. A taky je prosím berte s nadhledem - jako je beru i já.

Dva roky prázdnin v nebarevném světě

Dvouslovný esej,

román v jedné větě,

dva roky prázdnin

v zamlklém nebarevném světě.

Malířům bez palety

jde jejich malba ztuha

a přes obzor se klene

dvojitá šedočerná duha.

I když je celkem teplo,

na kůži trochu zebe

místo modrého

jen nízké olověné nebe.

Pobledlá je barva

opálených lící,

když na nebi září

jen černé díry a bílí trpaslíci.

Naštěstí mám však dost indicií,

že i v nebarevném světě žijí

lidé s pestrobarevnou fantazií.