O čarodějnictví a nepopsaném papíru

V Jeseníkách pozoruji, že lidé jsou tu srdečnější a družnější, než jsem zvyklý: Často se mi tu stává, že mě někdo osloví, prostě jen proto, že čekáme ve stejné frontě, jedeme stejným autobusem nebo obědváme ve stejné restauraci. Jedna věta na formální navázání rozhovoru a pak už se coby improvizovaná vrba (zřejmě vypadám dostatečně empaticky) nestačím divit: Vnučka, která bude mít na vysvědčení samé jedničky, potvora soused, který důchodci otrávil kohouta, všichni papaláši, co prý kradou, nebo jen tak, jestli se zamračená obloha vpodvečer protrhá nebo spustí bouřka. Většinou nestíhám ani odpovídat natož povídat něco svého. Stačí, když přikyvuji, říkám své oblíbené neutrální "copavoto" a "jojo, to je tak…" a "hmmm, rozumím" a podobně. Pravda je taková, že rozumím málokdy. Třeba skoro devadesátiletý stařík s otráveným kohoutem na mě mluvil takovým nářečím, že jsem stíhal stěží domýšlet aspoň kostru děje, naštěstí mi na to dával dost času, protože svou promluvu prokládal desítkami vulgarismů takového kalibru, že jsem je nevyslovil za celý svůj život, a to na rozdíl od typických slušňáků pro nějaké to silnější slovo nejdu daleko.

 

Po hřebenových dostizích a našlapaných desítkách kilometrů z první poloviny pobytu dochází postupně ke zklidnění. Dnes jsem vyrazil autobusem na místo, které jsem chtěl odedávna vidět - do Velkých Losin. Jednak si pamatuji z fotografií nádherný renesanční zámek a jednak mám rád ručně vyráběný papír, který se tu dělá již od 16. století. A to jsem ještě nevěděl, že tu vyvěrá termální pramen a že jsou tu oficiální a zřejmě i celkem populární lázně.

Věž zámku ve Velkých Losinách. Zámek je obklopen nádherným a rozlehlým parkem, který by si zasloužil mnohem víc pozornosti, než jsem mu stihl věnovat.

 

Zmiňuji-li se o zámku, není možné přejít jeho roli ve zdejších nechvalně proslulých čarodějnických procesech z konce 17. století; zde totiž bylo - geofyzikální terminologií - tehdejší epicentrum a zde na zámku probíhal i soud, který z čarodějnictví "usvědčil" 56 osob (přímo zde v původní soudní síni se natáčel i známý film Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice). Až na výjimky šlo o ženy. Nemám rád násilí jakéhokoli typu, násilí na slabších tím méně a z násilí s tak strašlivým průběhem i koncem se mi dělá špatně. Na druhou stranu se nebojím přiznat i moderním ženám některé vlastnosti, které čarodějnictvím tak trošku zavánějí.

Zámek jsem si pamatoval ze starých obrázků díky jeho typickým renesančním arkádám. Ti paroháči na chodbách mi kupodivu zdaleka tak neutkvěli.

 

Vždyť co jiného než krásné čarodějnictví je, když racionálního muže s nadhledem žena promění v roztržitého snílka, který si nemůže být nikdy jist životem při přecházení silnice, protože se myšlenkami neustále potuluje kdesi na vzdálených místech? Co jiného než čarovné síly jej vede k tomu, aby k sobě neuměle kladl domnělé rýmy ve snaze dát v převleku za básníka nahlédnout aspoň klíčovou dírkou do poryvů ohnivého větru cloumajícím dnem i nocí dříve celkem normálním a pravidelně pumpujícím srdcem, které ostatně donedávna nepovažoval za nic jiného než za sval? Co jiného než magie může zapříčinit, že mužům dříve bojácným najednou nepřipadá žádná překážka příliš velká, aby ji nešlo překonat, a i když pro ně ještě před nedávnem bylo nepředstavitelným vzepjetím pouhé vynesení odpadkového koše, najednou se jim zdá, že pohnout zeměkoulí dokáže lehký dotyk jejich prstu? Na co jiného než na čáry je možné svést mocný a nevysychající proud inspirace, který z žen umí za té správné konstelace prýštit jako z vybuchující sopky, ač ony samotné si svou sílu možná ani neuvědomují a když vidí, co se děje, jen krčí (a krčí krásně :-)) rameny?

Vycházím po více jak hodinové zajímavé prohlídce losinského zámku a v duchu přeji věčný pokoj všem umučeným duším. Dobře ale vím, že takovému druhu čarodějnictví, které jsem v předchozím odstavci popsal, rád podlehnu přes všechny dobře míněné rady a varovně zdvižené ukazováčky; kouzlo je tak silné, že strašení hříchem nepomáhá. A pak se divme, že za vrchního strůjce ti ješitnější, kteří si neumějí představit, že takovou silou disponuje "slabá žena", považují ve své domýšlivosti samotného ďábla. Hmmm, jak si to tak po sobě čtu, docházím k přesvědčení, že v pekle se na mne i bez úpisu podepsaného vlastní krví už jistě těší. Ale budou-li to chtít formálně správně červené na bílém, není to žádná překážka. Jsem zvědav, jestli mě z toho pak ještě nějaký šikovný advokát vyseká.

Areál místní papírny vypadá už napohled opravdu starodávně a není moc podobný jiným papírnám. Výroba se rozjela už v roce 1596.

 

Když už jsem byl ve Velkých Losinách, zachtělo se mi prohlédnout si zdejší papírnu, kde se starými metodami vyrábí velmi ceněný ruční papír. Když jsem ale přišel do areálu papírny, přivítalo mě oznámení, že dnes od 12:30 a celý zítřek je pro návštěvy papírenský provoz uzavřen. Mrknul jsem na hodinky a bylo přesně 12:26. Klika! Ještě si tak stihnu v rychlosti koupit pěkný čistý ruční papír na ten krvavý úpis peklu; do takových definitivních věcí by se člověk neměl stydět investovat. "To víte, to my tu máme každý rok poslední dva dny v červnu," vysvětlila mi paní v pokladně, že i ta nejtradičnější výrobna potřebuje jednou za rok pořádně uklidit. Pravděpodobně mi to zavařil nějaký (jazykoví puristé prominou) zLosin :-). Ale co, však já se vám necpu! Nechcete mě, nechte být! Já už jsem kdysi jednu papírnu vyrábějící ruční papír osobně navštívil v jihofrancouzském Fontaine de Vaucluse a byla dokonce starší než ta vaše, kyš, kyš!..

Do této budovy jsem směl nakouknout, abych se dozvěděl, že mám pro dnešek (a případně i zítřek) s dalším nakukováním utrum.

 

Ve skutečnosti jsem slzu zamáčkl rychle; ostatně ukázalo se, že firemní prodejna zůstala otevřená, tak i na ten prázdný ruční papír na všechny pekelně důležité listiny došlo (o projevech mé nekontrolovatelné náklonnosti k čistému nepopsanému papíru se můžete blíže dočíst ZDE). Zbylý čas jsem využil k návštěvě krásného lázeňského parku a ochutnávce sirného pramene (skoro čertovská vůně, ale ostatně kdoví, odkud přesně pramen z hloubi země přitéká) a aspoň chvíli jsem mohl v klidu a v nádherném prostředí přemýšlet o milých čarodějnicích 21. století. Nevydrželo mi to ale dlouho. Za chvíli si přisedl starší muž a mnou nijak nevyzýván se pustil do vyprávění, kterak jeho neteř právě dostala skvělé místo až v Praze. Ano, lidé jsou tu srdeční a družní a já musím zkontrolovat v zrcadle, proč jim právě já, úplně cizí člověk, tolik připomínám vrbu.

Málem mi z toho všeho kouzelného přemýšlení a vrbového povídání ujel autobus.