Pražský půlmaratón 2012 - desatero poučení

Přestože - jak jsem v minulém článku popisoval podrobněji - se mi potíže s patou pokusily rozmluvit letošní účast na Pražském půlmaratónu, nakonec jsem si řekl, že když už jsem jednou přihlášený a nafasoval jsem startovní číslo, bylo by asi správné zúčastnit se závodu aspoň symbolicky. Jinak to ostatně ani nešlo: Od půlky listopadu jsem totiž vyběhl všehovšudy čtyřikrát a celkově jsem naběhal necelých 20 kilometrů. Vskutku optimální příprava na 21 km dlouhý závod! Snad proto se mi letos úplně vyhnula tradiční nervozita na startu. Vždycky těsně před startem se mě totiž zmocní neklid, plynoucí z nějakého očekávání. Není-li žádný trénink, nemůže být ovšem ani žádné očekávání, takže jsem jen tupě stál, zatímco všichni ostatní kolem mne se nervózně protahovali, poskakovali, uvolňovali svaly. Poučení č.1: Chcete-li být na startu závodu zcela klidní, rozhodně netrénujte!

Letos jsem se rozhodl stanovovat si cíle postupně. Prvním cílem bylo doběhnout alespoň na start. Ona se to zdá být ptákovina, ale letos se na start naštosovalo 11 000 účastníků, což se projevilo v tom, že - i když startovní čára byla před vchodem Filosofické fakulty, můj "startovní sektor" byl v Pařížské ulici poblíž mostu a trvalo nám víc než 8 minut, než jsme se vůbec dostali na start. Zmáčknul jsem si stopky a pochválil patu, která sice pobolívala, ale běhat s tím celkem šlo. Druhý splněný postupný cíl: Doběhnout k Národnímu divadlu, což byl první kilometr trasy. I když se nad Prahou proháněla černá mračna, ze kterých co chvíli spadlo pár kapek, organizátoři ohlásili, že by pár minut po startu mělo vykouknout sluníčko, tak jsem si nasadil sluneční brýle. Inu, sluníčko nevykouklo a brýle putovaly po pár kilometrech do kapsy. Poučení č.2: Organizátorům se nedá (zcela) věřit!

 

Začátek trasy vždycky lemují davy přihlížejících, před jejichž pozornými zraky jsem samozřejmě nemohl jen tak opustit řady běžců s výmluvou na bolavou patu a jakousi symbolickou účast. Rozhodl jsem se tedy doběhnout až k Nuselskému mostu, kde je diváků mnohem méně a dá se tu snadno a skoro nepozorovaně dezertovat z trasy. Netrénovanost organismu se projevila už na třetím kilometru, kdy se zdálo, že mě už nohy dlouho neponesou a dech brzy dojde. Ale právě v ten okamžik mne doběhl asi osmdesátiletý pán a skončit zrovna v té chvíli by se mi zdálo být ostudou. Řekl jsem si tedy, že doběhnu aspoň na pátý kilometr, aby to bylo aspoň trošku kulaté číslo. Poučení č.3: Z neznámých důvodů se lidem nezdá být trojka dostatečně kulatým číslem, i když je kulatá ažaž, zatímco polohranatá pětka se jim zdá být kulatá akorát!

Kupodivu, přestože byl dnes velmi větrný den, celou první polovinu trasy to skoro nevadilo. Na žádném úseku se v centru města neběželo proti vytrvalému silnému větru, vítr se stáčel ulicemi a měnil směr, občas fouknul do zad, občas dal běžcům facku do tváře, občas jim rozverně shodil čepici. Nebylo to ale nepříjemné, dokonce ani na trase podél Vltavy, kde i za mnohem slabšího větru bývají problémy. Pátý kilometr se zdál být lepší a jednodušší než zmíněný třetí. Doběhl jsem tedy na občerstvovací stanici, kopl jsem do sebe trochu slazeného čaje a zkusil jsem se opět rozběhnout, Organismus překvapivě neprotestoval. Poučení č.4: S vlastním organismem je většinou mnohem snazší domluva než s odboráři.

Přebehli jsme Vltavu a udělali tradiční smyčku poblíž Smíchovského nádraží. Běžel jsem sice velmi pomalu, ale dnes jsem skutečně neměl žádné ambice stran času. Svůj osobní cíl jsem posunul na dosažení desátého kilometru. Už to by bylo nejvíc, co se mi v letošním roce povedlo. Začalo poprchávat a ještě víc se setmělo, takže jsem si desátého kilometru skoro nevšiml. Čas na 10 km byl samozřejmě slaboučký: 1:07,20 - o dvě a půl minuty horší než loni. Ano, to už jsou první borci dávno v cíli celé trasy. A vskutku, když jsme probíhali kolem Rudolfina, právě hráli letošnímu vítězi etiopskou hymnu. Poučení č.5: Chcete-li se zúčastnit závodu a přitom vidět vyhlašování vítězů, musíte běžet tak pomalu jako já.

Původně jsem si vůbec neuměl představit, že bych vydržel až k Rudolfinu, ale teď mě najednou lákalo pokračovat i do druhé půlky závodu. Běh centrem města je celkem různorodý a zajímavý, jakmile se ale přeběhne na levý vltavský břeh, už to zdaleka není takové. Ale většina běžců logicky pokračuje, tak pokračuji taky. Uvidíme: Však i z Holešovic a z Libně jezdí MHD! Počasí je pořád horší a lidičky kolem mne už čas od času přecházejí do chůze. Zatím se ještě bráním. Diváků dramaticky ubylo, jen občas podupává zimou vedle trasy závodu pár lidí v kapucích, kteří zjevně čekají na nějaké své známé, a stavební dělníci na okolních lešení. Termíny se musí plnit, sobota - nesobota. Předpokládám, že dělníci jsou spíš z Ukrajiny než z Izraele. Povzbuzují a tleskají jen ti nejvytrvalejší dobrodinci. Vítr fouká trošku do zad a všichni se snaží tohoto povoleného dopingu využít a trošku zrychlit. Poučení č.6: Chcete-li využít příznivého větru, nejlepší je přibrat podobně jako já za posledních pár měsíců 5 kg, a zvětšit tak svou plochu, do které se může vítr opřít.

Před Libeňským mostem na čáře 15 km se notně napájím iontovým nápojem a přesvědčuji se, že teď už mám sice dávno splněno, ale teď už je to pouhých šest kilometrů do cíle, tak to už bych mohl nějak doklopýtat. Přecházím do indiánského běhu, znovu přebíhám Vltavu (celkem to běžci musí podstoupit šestkrát), obracíme se směrem ke Karlínu a na nechráněném volném prostranství se do nás konečně opírá silný a vytrvalý protivítr. Metry ubíhají čím dál neochotněji, ale ubíhají. Mezi 18. a 20.km je situace nejhorší. Prší, fučí ostrý ledový vichr, a i pata začíná nesměle protestovat, že zůstat doma na gauči by jí připadlo mnohem rozumnější. Když cesta těsně před 19.km začíná navíc stoupat, křiknu větru v ústrety několik vulgarismů, které vyjadřují v koncentrované podobě můj návrh, že by se vítr mohl konečně trochu uklidnit. Poučení č.7: Vítr při takové významné mezinárodní akci pravděpodobně nerozumí česky.

Když už je Rudolfinum a cíl skoro na dohled, ještě nás trasa svádí zpět přes Vltavu k Úřadu vlády. Dobrý nápad organizátorů: Poslední kilometr je rozdělený po stovkách metrů a vy před sebou vidíte žluté tabule s nadějným textem: Do cíle zbývá 800 m, 700 m, 600 m, .... Rozhodně to ubíhá lépe, i když každý z dobíhajících už přesně ví, co ho ještě čeká. Výběh na Mánesův most, špalír povbuzujících lidí na mostě; většinou jde o rychlejší kolegy, kteří již mají závod za sebou, na krku se jim blyští účastnická medaile a svým fanděním teď pomáhají dostat do cíle i nás. Poučení č.8: Chcete-li mít ještě koho po doběhu do cíle povzbuzovat, měli byste běžet rychleji než já.

Posledních pár set metrů se samozřejmě běží, i když těla už moc nemůžou. Ještě poslední prudká zatáčka do cílové rovinky a posledních pár desítek metrů. Neupřímný zmrzlý úsměv, (který nezasvěceným bude připadat jako zosobnění Chmury) pro cílového fotografa a zastavení stopek. Čas samozřejmě není nic moc (2:34:53), ale s údivem zjišťuji, že jsem byl o čtyři minuty rychlejší než loni, kdy jsem sice na rozdíl od letoška trénoval, ale vpředvečer běhu jsem si střihnul ples v Plzni. Poučení č.9: Chcete-li před ostatními utajit, že máte natrénováno jako nikdy předtím, stačí si jít zatancovat a po plese si pospat nejvýš tak dvě hodinky. Pokud natrénováno nemáte, ples vám neublíží.

Inu, nedopadl ten letošní půlmaratón nakonec tak špatně. Pata bolí po uběhnutých 21 kilometrech přibližně stejně jako před nimi, člověk se pohyboval dvě a půl hodiny na čerstvém vzduchu v podobě čerstvého větru a ještě se navíc otužil. "Bylo to skvělé," řekl mi jeden pán rozšafně při převlékání v šatně. "V pětapadesáti jsem porazil svého sedmadvacetiletého syna. Ten to jen tak nerozchodí!" Ale rozchodili to snad dnes nakonec úplně všichni. Když jsem se po víc než půlhodině konečně vybatolil ze šatny, nebylo už koho povzbuzovat, snad jen party dobrovolníků, kteří právě rozebírali cíl a uklízeli lesklé zahřívací fólie, se kterými si ledový vichr pohrával jako obr s párátky. Pražský půlmaratón byl završen prudkou sněhovou fujavicí. Březen, za kamna vlezem!

A poučení č.10? Možná to, že vůle za určitých okolností může nahradit trénink. Dokonce i ta moje :-).