O patách Achillových

Ještě lepší název by možná byl: O patách Achillových, za kterými letos pořád ne a nehoří! Lidé, kteří mě trochu znají a zároveň vědí, že se v poslední březnový den koná pražský půlmaratón, mě totiž poslední dobou bombardují dotazy, jestli se i letos přidám mezi nadšence (rozuměj blázny), kteří jsou ochotni proběhnout se pořádně po jarní metropoli. No a já, zcela upřímně, ještě pár dní před startem odpovídám jen pokrčením ramen: "Kdoví?" Ano, jsem přihlášený a zaplatil jsem startovné, což je ovšem to jediné, co jsem letos pro svou účast během "náročné" zimní a časnějarní přípravy vykonal. Několikrát jsem se sice pokusil tréninkově vyběhnout, ale pokaždé jsem po chvilce zastavil. Zpropadená pata!

Ano. Přestože jinak s Achillem nemám mnoho společného (kromě mužné postavy, neobyčejné odvahy a vznešenosti, samozřejmě :-)) letos poprvé nás spojila jedna fyziologická kuriozitka - problém s patou. Jako by i mne rodiče máčeli - držíce mne za patu - v podsvětní řece Styxu, takže jsem proti běžným protivenstvím zakalen jako Ostrovského ocel a kdo mne chce doopravdy naštvat, trefuje se mi do jednoho jediného zranitelného místa a ani to nemusí být šípem jako v řeckém originále. Stačí patu opřít o podlahu, chodník nebo prostou zem, což se tak například při chůzi (z nějaké hloupé tradice) většinou dělá.

 

Začalo to nenápadně: "Ty máš něco s nohou?" podivil se kamarád. "Já jen, že pajdáš jako Peyrac!" Není nad upřímné přátele, kterým není zatěžko člověku šetrně a s citem naznačit, že existuje skvělá příležitost napravit některou zcela nepodstatnou drobnost. Uvědomil jsem si, že kamarád má pravdu. Ještě si někde uhnat neodolatelnou jizvu na tváři a naučit se odlévat zlaté cihličky a budu od slavného Rescatora k nerozeznání! Ale mám pech: Jako bych si z antického reka ani z romantického francouzského milovníka nedokázal vybrat lepší osobnostní rys! Pajdání bylo způsobeno ostrou bolestí v patě, která se bránila došlápnutí a nutila mimoděčně organismus našlapovat po špičkách, i když jinak opatrnost rozhodně nepatří mezi mé přednosti.

"Jak se ti to stalo?" ptají se známí a já neumím odpovědět jinak, než že vlastně nevím. Prostě jsem se jednou probudil za chůze ze svého oblíbeného snění a mohl jsem si bezbolestně vykračovat pouze po špičkách, což možná těší profesionální baletky, ale u muže mého typu to vypadá poněkud výstředně. I přátelé navíc brzy poznali, že teď díky své patě špičkuji více než obvykle.

Jak budu asi teď běhat? kladl jsem si zásadní otázku, protože bolest nepolevovala. Začal jsem shánět informace o bězích do vrchu, které sice patu šetří, ale vyžadují krapet lepší fyzický fond, než kterým disponuji. Optimální by ovšem byl výběh na nějaký nízký vrch řípského typu, ze kterého se ovšem na rozdíl od Řípu dá sjet zpátky bezproblémově lanovkou, jinak mě moje nenášlapná pata na vrcholku uvězní a nezbyde mi nic jiného než se stát vrcholovým poustevníkem. Ano, byli tací, kteří mi dokonce doporučovali navštívit lékaře. Ale za kterým lékařem se má člověk vypravit, když má potíže s patou? Za patologem?

Již řadu let s sebou nosím na své běžecké tréninkové výpravy kovovou padesátikorunu, abych se nějak dostal domů v případě neočekávané situace. Minulou sobotu jsem minci poprvé využil, když jsem místo "tam a zpět" doběhl pouze "tam" a "zpět" jsem se dopravil (a jak rád!) vlakem. Trénink tedy opět ani lehce nenakouknul do oblasti objemů, které by byly půlmaratónu hodny a které by půlmaratón vyžadoval.

Jestli nedošlo i v této oblasti k nějakým výrazným vládním škrtům a délka půlmaratónu zůstala i pro letošek na přibližně jednadvaceti kilometrech, obávám se, že jde o příliš velkou porci na to, aby ji bylo možné spocívat zcela bez spolupráce obyčejných zubů. I při nejvyšší obezřetnosti se příslovečný Achilleův orgán nedá z běhu jen tak vyloučit a dobře míněné domluvy (a dokonce ani písemná důtka a hrozící dvojka z chování) nezabírají. Proto předesílám, že mě s velkou pravděpodobností bude možné v sobotu spatřit nikoli v chumlu běžců, ale spíš v chumlu diváků s nabitým fotoaparátem a naběhlou žílou nespravedlnosti na čele. Pokud mi moji fanoušci připraví na trase čestnou slavobránu, předem se omlouvám, že jí nejspíš neproběhnu, ale po peyracovsku prokulhám. Všimněte si prosím, jak úzkostlivě volím slova, aby se studenti na pajdě nemohli urazit.

Půlmaratónů jsem už absolvoval dost na to, abych si nemusel nic dokazovat a do ničeho se nutit. Rekordy za takových podmínek jistě nepřekonám. Ale řekněte, není tou správnou výzvou, že by se mohlo jednat o můj první půlmaratón, který bych absolvoval bez hlavy (nutná podmínka) a paty, a navíc zcela bez tréninku?

Já vím, není… Rohodnu se nejspíš až v sobotu ráno :-).

Pozn.: Pokud jste si ještě nestihli všimnout výsledků soutěže o dvě lahve řeckého vína (výsledky byly uvedené jako "breaking news" informace ve volitelném horním boxu), mohu oficiálně oznámit, že láhev za přesně třicetitisícího návštěvníka si odveze Janah a druhá láhev ze soutěže mezi všemi ostatními návštěvníky, kteří splnili požadované podmínky, bude čekat na Fée.