Stránky

sobota 18. června 2011

Pralesem Mionší

Pozn.: Bohužel, po velkém elektrickém výpadku se stále ještě nepodařilo na mém hotelu zprovoznit internet. Nouzově tedy "vysílám" aspoň přes mobilní připojení, které ovšem na hotelu nefunguje. Měli byste ze mě radost: Popadl jsem tedy po ránu notebook s napsaným článkem a vyrazil "žhavit" do údolí k silnici, kde je aspoň nějaký (mizerný) signál. Omlouvám se proto, že je text bez fotografií, ale to je momentálně mimo zdejší technické možnosti. Fotky tedy doplním později formou speciálního fotočlánku.

Od rána jsem přemýšlel, jak by mi prales Mionší ještě mohl zabránit, abych ho konečně navštívil. Zkusil už v historii ledacos a zatím se vždycky ubránil. Když jsem včera jel kolem vstupní brány autobusem, znervóznělo mne, že vedle vchodu visel úplně stejně zmuchlaný a potrhaný papír jako vloni, kdy oznamoval, že je právě zavřeno, poněvadž zvířata odpočívají a nepřejí si být rušena. Pro jistotu jsem se zeptal, jestli je prales přístupný, pána z hotelové recepce. Odpověděl něco v tom smyslu, že by prales měl být otevřený, jestli ho ovšem právě nezavřeli, a že se otevíral právě teď, jestli se tedy nebude otevírat až v červenci. Ruku do ohně, že tuší, o jakém pralese mluvím, bych věru nedal. Předpověď navíc ohlásila pro Beskydy celodenní déšť, což černě podmračené ráno potvrzovalo, stejně jako zmíněný pán z recepce, který to přece musí vědět, když je místní. Déšť mě ale od návštěvy pralesa neodradí, i kdyby lilo jako ve Wimbledonu a "padaly kočky a psi". A tak jsem prostě vyrazil. No co, v nejhorším opět ostrouhám, tak aspoň budu mít dobrý důvod přijet zase příště. Ale brána byla tentokrát dokořán a zmuchlaný a potrhaný papír pravil pouze to, že prales je přístupný jen do konce září. A černá opona na obloze postupně přecházela v šedou.
 
Naučná stezka, která návštěvníky dovede až k pralesu, je sice dlouhá jen asi 7 km a je dobře schůdná, vycházka zadarmo to ale není, protože převýšení je asi 330 metrů. Naučná stezka má deset zastavení a dozvíte se jednak informace o pralese a o historickém vývoji beskydských lesů, jednak uvidíte na obrázcích řadu zvířat, která prý ve zdejším pralese žijí, čemuž je možné věřit, ale bohužel dnes asi jela do Prahy podpořit stávku organizovanou odborovou centrálou pralesní zvěře, protože jediná zvířata, která jsem kolem naučné stezky spatřil, byly poblíž vchodu se pasoucí kozy a jeden hovnivál. Ale texty na naučných cedulích jsou - stran zdejší fauny - tak optimistické, až se začnete bát, že na vás za prvním větším stromem skočí sněžný levhart. O medvědy, vlky a rysy prý tu není nouze a stěží stihnete uhýbat před nálety vzácných sov. O hovniválech a kozách mimochodem ani slovo! A šedá na obloze postupně přecházela v oblačně bílou.

Asi po třech kilometrech stoupání po širší pohodlné cestě vás šipka s obrázkem tetřeva (tak je stezka značena) odvede na úzkou pěšinu stoupající přímo vzhůru, a les před vámi se jako mávnutím kouzelného proutku promění: Místo všudypřítomných smrků najednou vidíte vzrostlý bukový les, ve kterém prosvítají rovné kmeny starých jedlí. Ta změna je velmi markantní a proběhne doslova na pár metrech, tak dobře je odděleno pásmo přirozeného starého lesa od novodobé smrkové monokultury. Do vlastního pralesa se nesmí, ale stezka vede dlouho po jeho okraji, takže se otevírá řada průhledů do staré bukojedlové zeleně, kde se vše ponechává jen přirozeným přírodním procesům. Co je zajímavé - staré jedle nepadají, protože nemají tak mělké kořeny jako smrky, ale když dožijí, stanou se z nich vztyčená torza fascinujících tvarů. Dobře si pamatuji, že název Mionší jsem poprvé zaregistroval v souvislosti s fascinujícími fotografiemi Josefa Sudka, který motiv torz starých jedlí často a rád používal. A bílá na obloze se roztrhala a vpustila mezi nás, pozemské beskydské pátečníky, notné dávky slunečních paprsků a nebeské modře.

Na jedné informační tabuli mě zaujala slova tklivé písně ve zdejším goralském nářečí:

"Čynžko tomu kamjeňu,
co pod vodum plyně,
ještě tymu čynžejšy,
kdo kogo miluje.

A jo tež tako sama,
co žech milovala,
Pan Bug dal a Pan Bug vzal,
jo zustala sama.

Kéž by každá z básniček na tomto blogu měla aspoň půlku opravdovosti, vroucnosti a emocí, co jich je v téhle staré goralské písni.

Já jsem se prokochal až ke konci zdejší stezky, ale s tím kocháním tu musí člověk opatrně, protože přece jen jsme v polsky mluvící oblasti, většina nápisů je tu v češtině i polštině (ostatně to platí i pro texty na naučné stezce) a tam, pokud vím, znamená kochání něco úplně jiného, než jsem tropil v oblasti Mionší já. Po části kochací nastala ještě část sportovní, protože jsem se "domů" vrátil hlavním hřebenem přes Kozubovou a Kamenitý, což představovalo vystoupat během pěti kilometrů asi 550 výškových metrů, takže jsem si dal docela do těla, aby se mu lépe hublo.

Když jsem se vpodvečer vracel do hlubokého údolí říčky Lomné z druhé strany, mohl jsem se těšit vyhlídkami na kopec Mionší s pralesem na šešulce. Už jsem byl u chaty na Kamenitém několikrát, ale doposud jsem si nikdy nevšiml, že zatímco úbočí protilehlého kopce Mionší jsou porostlá špičatými hřebíky smrků, nahoře se kudrnatí koruny buků, ze kterých vyčuhují velkolepé solitérní kmeny jedlí starých prý až 450 let, takže pokud měly v mládí dobrý sluch, mohly slyšet od Prahy výbuchy v alchymistických dílnách císaře Rudolfa i ty od Bílé Hory. Největší zdravá jedle má prý výšku 56 metrů. Tedy, rozhodně je to úžasné, ale jako vánoční stromek si asi pořídím něco decentnějšího.

Jeden pán, kterého jsem potkal u rozhledny na Kozubové, se mě ptal, jestli jsem na Mionší viděl nějaká zvířata. Přiznal jsem kromě koz poctivě i hovnivála. "Já jsem z jižní Moravy a tam nám srnky dělají kordóny u silnic. A tady jsem taky nic neviděl. Holt," pokrčil rameny, "je to tu chudý kraj!"

Ale nádherný! Stejně jako dnešní den.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.