O stávkující beskydské elektřině

Že je elektřina dobrá věc, to vím už od té doby, kdy jsem kdysi v plně elektrizovaném bytě musel strávit dva ryze bezelektrické dny. Tehdejší důvody již jsou dávno vedlejší, důležitý je zážitek, kterého se mi dostalo - shodou okolností totiž tehdy dvacetistupňovými mrazy vrcholil leden. A tak když si na ony dva temné dny vzpomenu, dodnes jde o vzpomínky tak mrazivé, že se mi na povrchu těla začne vytvářet jinovatka.

Jinovatka v červnu - dokonce i když jde o červen v Beskydech - opravdu nehrozí, naopak včera byl velmi teplý den, z mé beskydské několikadenní anabáze asi nejteplejší. Jakmile náš ranní autobus nechal za sebou Prahu, celý život vykolejený stávkou se - aspoň jak jsem se domníval - vrátil do normálních kolejí. Sice jsem si v autobusu moc nepospal, protože jsem vyfasoval mluvného souseda, který se právě vrátil z jakéhosi adrenalinového zážitku ze zahraničí a toužil se jednak dozvědět, co vše se u nás odehrálo za jeho nepřítomnosti, jednak potřeboval někomu zvučným hlasem povyprávět aspoň malý kousek toho, co prožil (a bylo toho hodně). Nebránil jsem se, i když z plánovaných pěti hodin spánku, kterými jsem hodlal dohnat noční zážitky ze stávkujícího hlavního nádraží (viz včerejší článek), zbylo jen asi třicet minut mezi Brnem a Olomoucí.

 

Když jsme ovšem přijížděli skoro do cíle, obloha se černě zatáhla a vydala docela narychlo své nashromážděné mokré plody, které byly doprovozené rachotem a vizuálními efekty. Nebylo jich sice moc, ale byly asi přesně mířené, jak už to v moderních válkách bývá. To bylo naposled, co jsem se včera mohl polaskat s elektřinou a tuto možnost jsem trestuhodně promeškal. Že ale vypadla elektřina, to jsem si vlastně vůbec nevšiml. Počítač přešel automaticky na baterii, ale navenek se choval stejně spořádaně jako předtím. Svítit ani topit nebylo třeba. Na saunu či vířivku, kterou - jak mi slavnostně sdělili v recepci - mám v ceně pobytu, jsem neměl ani pomyšlení. Až při obědě mě zaujalo, když mi obsluha sdělila, že se mi kuchařka omlouvá, protože když nejde elektřina, nedá se můj "beskydský krůtí řízek" (což je plátek masa v bramboráku) zapéct a dostal jsem tak po vzoru hamburgerů plátek masa vložený do dvou oddělených bramboráků. Nevadí, stejně jsem doteď neměl tušení, jak má místní specialita vypadat, proto bych důvěřivě očekával, že má vypadat přesně tak, jak vypadá.

Vzpomněl jsem si na jednoho hospodského, který měl ve svém "podniku" na výběr zásadně obyčejné profláknuté hotovky, kterak se jeho německý host dožadoval švestkových knedlíků, o kterých se v bedekru dočetl, že jde o typische bohmische poschuschňání. Nějakou dobu se obsluha snažila hostovi férově vysvětlit, že švestkové knedlíky nemá a nedá, ale on trval na svém, protože co je v bedekru psáno, je dáno jednou provždy. Hospodský tedy šel do spíže, otevřel švestkový kompot, vyjmul příslovečných pět švestek, obložil je houskovým knedlíkem, přelil rozpuštěným máslem a zasypal trochou cukru. Německý host byl v sedmém kulinářském nebi: Bedekr nekecal!

"Do hodiny by se to zase mělo nahodit", děl recepční. "To tu bývá často." No což, stejně jsem se chtěl ještě po dlouhé cestě trochu protáhnout malou procházkou. Údolí říčky Lomné je dlouhé, klikaté a krásné. Podle mapy v něm jsou dvě obce: Horní a Dolní Lomná, které mezi sebou ale prakticky nerozeznáte, protože mezi sebou nemají žádný ostrý předěl. Chaloupky a penziónky jsou rozeseté nepravidelně kolem klikaté asfaltky a na svazích okolních kopců a celé údolí má kolem sedmnácti kilometrů. Já jsem ubytován na "demarkační linii" mezi oběma obcemi, takže v některých materiálech najdete, že to místo patří do Dolní Lomné, v jiných že do Horní Lomné. Mně je to fuk, protože se mi tu líbí tak i tak. Nakonec se z mé odpolední vycházky stala vycházka odpoledne-podvečerní a nakonec to byla vlastně kratší - asi patnáctikilometrová - túrka, vzhledem k vycházkovému vybavení pouze po zpevněných cestách. Aspoň se mi bude dobře spát. Co kdybych po probděné noci náhodou nemohl usnout? :-) Jen jedna věc mne zarazila: Dokonce i ve vzdálené prodejně potravin nešla elektřina. To prý ta dnešní bouřka.

Když jsem se kolem osmé večer vrátil, všude byla tma a personál hrál s několika hosty před budovou karty. Počítač ani nehlesl, na mobilu skomíral poslední chabě vysvícený dílek. Teď právě jsem chtěl rozfoukat mohutnou komunikační vichřici, maily, blogové články, facebook, skype, prostě koncentrát pošetilostí jednadvacátého století. Nedostávalo se mi pro to ale dostatečných elektrických sil. Pokusil jsem se odeslat jedinou a pro mě nejdůležitější mailovou zprávu aspoň přes mobil, což doteď nevím, jestli se mi povedlo, protože hned po zmáčknutí tlačítka "Odeslat" se se mnou unavený mobil rozloučil také. Po vířivce jsem se ani neptal, protože očekávám, že bez elektřiny nevíří, jedině snad, že bychom nachytali v okolních hlubokých lesích pár výrů a zařídili si tady originální výřivku.

A tak jsem den, kdy se beskydská elektřina rozhodla připojit k celodenní stávce železničářů, zakončil v posteli, kde jsem si v bílém světle puštěné čelovky četl v jazykové učebnici nová slovíčka, podobně jako si kdysi čítával při svíčkách malý Vladimír Iljič Uljanov filosofické spisky. Tak doufám, že ty moje slovíčka nenadělají ve světě takovou paseku.